Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GES INDUSTRY EUROPE LIMITED, sídlem Arch. Makariou III, 229 Meliza Court, Limassol, Kyperská republika, zastoupené Mgr. Ludmilou Kutějovou, advokátkou, sídlem Politických vězňů 935/13, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2025 č. j. 69 Cm 23/2025-223, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti SLADOVNY SOUFFLET ČR, a. s., sídlem Průmyslová 2170/12, Prostějov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí porušuje čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatelka se po vedlejší účastnici domáhala vydání bezdůvodného obohacení, které mělo vzniknout tím, že požadovanou částku jí zaplatila na základě pravomocných rozhodnutí českých soudů, jež byla později v dovolacím řízení zrušena. Tím odpadl důvod k plnění. V řízení byla usnesením městského soudu ze dne 17. 2. 2025 č. j. 69 Cm 23/2025-218 stěžovatelce uložena povinnost zaplatit soudní poplatek za podané dovolání. Stěžovatelka jej napadla námitkami, o kterých rozhodl městský soud napadeným rozhodnutím tak, že usnesení ukládající stěžovatelce zaplatit soudní poplatek potvrdil. Uvedl přitom, že zákon sice zakotvuje zákaz multiplikace poplatků v téže věci, ale pouze tehdy, došlo-li k předchozímu zrušení rozhodnutí ve věci samé. Stěžovatelčino předchozí dovolání však bylo odmítnuto a jím napadené rozhodnutí tak zrušeno nebylo.
3. Stěžovatelka má za to, že ústavní stížnost je přípustná, neboť proti napadenému rozhodnutí ji právní řád nenabízí žádný opravný prostředek. Napadené rozhodnutí je podle ní v rozporu s odbornou literaturou, judikaturou Nejvyššího soudu, Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu. V případech, kdy se účastník řízení opakovaně brání proti rozhodnutí soudů v témže řízení, má být uhrazení soudního poplatku za podané odvolání, popř. dovolání, vyžadováno pouze jednou. Cílem poplatkové povinnosti je efektivní vedení řízení, a nikoli kumulace plateb za totožné právní úkony. Tomu odpovídají i důvodové zprávy k novelizacím zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Dovolání, za něž stěžovatelce byl uložen soudní poplatek, přitom není prvním dovoláním v řízení. O jejím prvním dovolání, za které soudní poplatek uhradila, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2022 sp. zn. 23 Cdo 3074/2022.
4. Ústavní soud předtím, než přistoupil k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti, zkoumal naplnění procesních předpokladů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
5. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). Z výše uvedeného vyplývá princip subsidiarity ústavní stížnosti. Předpokladem její přípustnosti je využití ostatních opravných prostředků, které právní řád potenciálním stěžovatelům nabízí.
6. Ze stanoviska pléna ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859, 124/2013 Sb.) vyplývá, že ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, je nepřípustná. Tento závěr dopadá i na právě posuzovanou věc, a to přesto, že stěžovatelka výslovně nenapadla výzvu k zaplacení soudního poplatku, ale pouze rozhodnutí o námitkách.
Podání námitek proti výzvě k zaplacení soudního poplatku nelze považovat za vyčerpání opravných prostředků ve smyslu výše uvedeného stanoviska (srov. např. usnesení ze dne 23. 7. 2024 sp. zn. III. ÚS 2004/24 , bod 7). Pokud byl soudní poplatek zaplacen, stěžovatelce se stále nabízí možnost navrhnout vrácení soudního poplatku ve smyslu § 10 odst. 2 zákona o soudních poplatcích. Teprve proti zamítavému rozhodnutí o takovém návrhu, nebo proti rozhodnutí, jímž by bylo pro nezaplacení soudního poplatku řízení zastaveno, by se stěžovatelce otevřela možnost podat ústavní stížnost.
7. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného konstatuje, že neshledal ani důvody pro připuštění ústavní stížnosti podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které ostatně stěžovatelka ani netvrdí.
8. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. července 2025
Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj