Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného JUDr. Lenkou Kamišovou, LL.M., advokátkou, sídlem Veverkova 2707/1, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. března 2024 č. j. 61 Co 268/2023-722, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Z. Č. H. a nezletilého J. Č., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval otázkou, zda krajským soudem zvolená zatímní úprava poměrů (styku stěžovatele s jeho nezletilým synem), reagující na matčino protiprávní odstěhování s nezletilým přibližně 475 km od bydliště původní rodiny, porušuje základní práva stěžovatele, a zda Krajský soud v Plzni ("krajský soud") v záhlaví označeným rozhodnutím naplnil požadavky plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 3399/23 . Pro lepší přehlednost je napadené rozhodnutí vhodné zasadit do širšího kontextu celého předchozího řízení.
2. Nezletilý byl v roce 2020 rozhodnutím Okresního soudu Plzeň-město ("okresní soud") ve spojení s rozhodnutím krajského soudu svěřen do péče matky (srov. rozsudek okresního soudu ze dne 16. 10. 2019 č. j. 99 Nc 57/2019-71 a rozsudek krajského soudu ze dne 10. 6. 2020 č. j. 18 Co 328/2019-177). Osobní styk nezletilého se stěžovatelem byl upraven na každý sudý víkend a každé liché úterý odpoledne; otec měl nezletilého vždy převzít před bydlištěm matky, kde jej měl po skončení styku také odevzdat. Soudy upravily rovněž prázdninový styk s otcem (např. o letních prázdninách po dobu tří týdnů). Všichni z rodiny v době původního rozhodnutí bydleli v jednom městě.
3. Matka se s nezletilým v září 2023 přestěhovala do domu ke svým rodičům, kteří bydlí 475 km od původního bydliště rodiny. Současně změnila synovi trvalé bydliště bez souhlasu otce či opatrovnického soudu, přihlásila jej do tamní základní školy a k místní dětské lékařce. Stanovený styk otce se synem neprobíhá standardně, a to minimálně od doby přestěhování matky do nového místa bydliště.
4. Za této situace podal stěžovatel u okresního soudu dne 3. 10. 2023 návrh na nařízení předběžného opatření podle § 102 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř."), spočívající v zatímním svěření nezletilého do péče otce, jakož i určení základní školy, kde nezletilý bude plnit povinnou školní docházku, a určení dětského lékaře. Okresní soud usnesením ze dne 10. 10. 2023 č. j. 99 P 225/2020-455 tento návrh zamítl (výrok I.). Nezletilému pro řízení o předběžném opatření jmenoval kolizního opatrovníka - město Nýřany (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že byť by bylo návrhu otce s ohledem na všechny okolnosti namístě vyhovět, o svěření dítěte do jeho zatímní péče již bylo rozhodnuto tzv. speciálním předběžným opatřením podle § 452 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (" z. ř. s."), k návrhu OSPOD (usnesení okresního soudu ze dne 6. 10. 2023 č. j. 24 Nc 3812/2023-6). Věc tedy již byla rozhodnuta.
5. Krajský soud k odvolání matky usnesením ze dne 20. 10. 2023 č. j. 61 Co 256/2023-481 usnesení okresního soudu ze dne 6. 10. 2023 změnil a návrh OSPOD na nařízení předběžného opatření podle § 452 z. ř. s. zamítl. Krajský soud následně usnesením ze dne 8. 11. 2023 č. j. 61 Co 268/2023-529 potvrdil druhé usnesení okresního soudu ze dne 10. 10. 2023, tj. potvrdil zamítnutí návrhu otce na nařízení předběžného opatření podle § 102 o. s. ř.; výrok II. tohoto usnesení ohledně jmenování jiného kolizního opatrovníka zrušil.
6. Jak vyplývá ze shora provedené rekapitulace, Ústavní soud toto rozhodnutí krajského soudu o předběžném opatření zrušil. Uvedl, že neupravil-li krajský soud předběžným opatřením nově styk otce s dítětem v situaci, v níž se matka s dítětem nezákonně odstěhovala zhruba 475 km od původního bydliště celé rodiny, porušil základní práva otce na rodinný život a na péči o děti garantovaná v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Ústavní soud zavázal krajský soud k tomu, aby reflektoval protiprávní jednání matky v nové úpravě styku otce se synem tak, aby negativní důsledky protiprávního jednání nenesl pouze otec. Stanovil mu povinnost nově posoudit místo a způsob předávání dítěte ke styku i formu styku a jeho rozsah tak, aby úprava odpovídala nejlepšímu zájmu dítěte s ohledem na nově vzniklou situaci.
7. Po kasačním zásahu Ústavního soudu ve věci opětovně rozhodoval krajský soud, který napadeným usnesením změnil rozhodnutí okresního soudu (ze dne 10. 10. 2023) tak, že se nařizuje předběžné opatření, podle kterého je otec oprávněn stýkat se s nezletilým každý lichý týden počínaje 15. kalendářním týdnem roku 2024 střídavě v jednom lichém týdnu v sobotu od 10:00 hodin do 19:00 hodin a dále v neděli od 8:00 hodin do 17:00 hodin, kdy otec nezletilého převezme ke styku v místě bydliště matky a po skončení styku jej na stejném místě matce předá, a v dalším lichém týdnu od pátku 20:30 hodin do neděle 13:30 hodin, kdy matka nezletilého předá otci v místě bydliště otce a po skončení styku jej od otce na stejném místě převezme, a dále každý čtvrtek od 17:00 hodin do 18:00 hodin prostřednictvím videohovoru (výrok I.). Krajský soud rozhodl, že po dobu trvání tohoto předběžného opatření neplatí úprava styku podle shora rekapitulovaného rozsudku krajského soudu ze dne 10. 6. 2020 č. j. 18 Co 328/2019-177 (výrok II.).
8. Stěžovatel s těmito závěry nesouhlasí a dovolává se porušení svých základních práv zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Současně namítá porušení čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Připomíná historii nyní posuzovaného řízení, jakož i předchozí zásah Ústavního soudu. Uvádí, že krajský soud v reakci na shora citovaný nález sice své původní zamítavé rozhodnutí změnil, ale styk s nezletilým ještě více zúžil oproti rozsudku ve věci samé, aniž by přijal jakékoliv opatření zamezující ztrátě vazeb mezi otcem a nezletilým. Upřesňuje, že dle rozsudku ve věci samé, který se ovšem po dobu trvání napadeného předběžného opatření neuplatní, se mohl s nezletilým stýkat každý sudý víkend v roce od pátku 15:30 hodin do neděle 18:00 hodin, a dále každý lichý týden v roce v úterý od 15:30 hodin do 18:00 hodin, a dále (mimo jiné) též o letních prázdninách po dobu tří týdnů. Uzavírá, že jeho styk s nezletilým prakticky neprobíhá, ať už podle úpravy stanovené rozhodnutím ve věci samé, nebo podle režimu předvídaného napadeným předběžným opatřením.
9. Stěžovatel žádá, aby byl jeho návrh projednán z důvodu naléhavosti mimo pořadí. Dále požaduje, aby Ústavní soud rozhodl, že je mu krajský soud povinen zaplatit náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
10. Ústavní soud vyžádal vyjádření krajského soudu a matky nezletilého.
11. Krajský soud dle svého názoru upravil styk nezletilého se stěžovatelem způsobem, který plně respektuje názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3399/23 . K námitce stěžovatele, že předběžné opatření jeho styk s nezletilým fakticky zúžilo, krajský soud zdůraznil, že vedle sebe nemohou souběžně platit dvě rozdílná a zároveň vykonatelná soudní rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilým synem. Za nedůvodnou považoval krajský soud i výhradu stěžovatele, že předběžným opatřením neupravil styk o letních prázdninách. Odkázal na napadené rozhodnutí (body 19 a 20) a vysvětlil, že tak neučinil právě z důvodu data vydání tohoto rozhodnutí, aby v případě, že okresním soudem nebude v brzké době rozhodnuto ve věci samé, byl prázdninový styk upraven právě tímto soudem se znalostí aktuální situace. Současně doplnil, že stěžovateli nic nebránilo a ani nebrání, aby se úpravy prázdninového styku domáhal návrhem na nařízení předběžného opatření, o němž by okresní soud byl povinen bezodkladně rozhodnout.
12. Matka nezletilého zaslala Ústavnímu soudu vyjádření, aniž by byla právně zastoupena. O této povinnosti byla informována. Ústavní soud nepovažoval za nutné, aby ji vyzýval k doplnění podání a nutnosti zastoupení advokátem, a usoudil, že se postavení vedlejší účastnice vzdala (§ 28 zákona o Ústavním soudu; srov. např. nález ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. I. ÚS 1893/18 , bod 9).
13. Ústavní soud nezasílal vyjádření krajského soudu stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádnou relevantní argumentaci nad rámec odůvodnění napadeného rozhodnutí.
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
15. Po prostudování ústavní stížnosti, připojených dokumentů a vyžádaného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
16. Ústavní soud považuje předně za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinně právních věcech přistupuje rezervovaně. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně dovodil, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření, a tedy i hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání, změnu či zrušení, je především věcí obecných soudů. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy (srov. dále) velmi zúžen a jeho přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení toho, zda napadené rozhodnutí není rozhodnutím extrémním, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu.
17. Ústavní soud dále připomíná své obecné závěry týkající se způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Ústavní soud se v této rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že rozhodnutí o předběžných opatřeních věcně přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a není jimi ani prejudikován konečný výsledek sporu. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při takovém testu zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny). Důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu je také flagrantní porušení zásad spravedlivého procesu (srov. např. nález ze dne 11. 8. 2020 sp. zn. III. ÚS 1121/20
).
18. Ústavní soud odkazuje na obecnou premisu řízení ve věcech rodinně právních, v rámci kterých vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, nýbrž na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení též náležitě odůvodněna (srov. např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
).
19. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí prizmatem shora předestřených kritérií a dospěl k závěru, že krajský soud při svém rozhodování vzal uvedené ústavní požadavky do úvahy, konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu a dovodil z nich odpovídající právní závěry.
20. Ústavní soud podotýká, že v rámci ústavního přezkumu předběžných opatření s ohledem na výše zmíněný test omezené ústavnosti neposuzuje, zda soudy při prozatímní úpravě právních poměrů účastníků řízení zvolily v konkrétním případě nejlepší možné či jedině správné řešení. Hodnotí pouze, zda předběžným opatřením nastavený právní režim nebude extrémním projevem soudní libovůle. Tento ústavní deficit Ústavní soud shledal v předchozím rozhodnutí o předběžném opatření, jímž krajský soud navzdory podstatné změně poměrů (protiprávní odstěhování nezletilého na vzdálenost téměř 500 km) a návrhu stěžovatele ponechal jeho styk s nezletilým zcela bez úpravy. Podobného pochybení, které by odůvodnilo kasační zásah Ústavního soudu, se krajský soud v nyní posuzované věci nedopustil.
21. Je nutno mít na paměti, že krajský soud napadeným rozhodnutím rozhodoval o předběžném opatření, tedy za snížené úrovně zjišťování skutkového stavu a omezení rozsahu skutečností oproti rozhodování ve věci samé. Rozhodoval však za situace, kdy se od posledního rozhodnutí ve věci samé zásadně změnily poměry účastníků řízení, neboť došlo k odstěhování nezletilého do velké vzdálenosti od původního bydliště, a též k jeho vymezování se vůči otci. Tyto změny krajský soud musel do rozhodnutí o předběžném opatření promítnout, proto nelze podobu a rozsah styku srovnávat se stykem nastaveným předchozím rozhodnutím z roku 2020.
22. Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že namítaný zásah do základních práv stěžovatele je vyvážen zajištěním nejlepšího zájmu dítěte. Krajský soud úpravou styku nezletilého s otcem v každém druhém víkendu zajistil jejich styk v rozsahu, který (pokud takto bude realizován) je způsobilý zabránit nežádoucímu odcizení nezletilého vůči otci do doby vydání rozhodnutí ve věci samé. Krajský soud srozumitelně odůvodnil, proč zájmu nezletilého neodpovídá, aby jeho styk s otcem probíhal výhradně v bydlišti stěžovatele, neboť časté překonávání podstatné vzdálenosti bydlišť rodičů by bylo pro nezletilého zatěžující (srov. napadené usnesení, bod 14).
Ze stejného důvodu krajský soud odmítl stěžovatelův návrh, aby v rámci předběžné úpravy styku nezletilý docházel týden do základní školy v bydlišti stěžovatele a tři týdny v bydlišti matky (tamtéž, bod 19), a tedy aby v průběhu probíhajícího školního roku plnil školní docházku na dvou školách. Ústavní soud s uvedenými závěry krajského soudu souhlasí, neboť kromě výše uvedených důvodů zvolená úprava styku, kdy nezletilý cestuje do bydliště stěžovatele pouze jednou za čtyři týdny, odpovídá i postoji nezletilého, který se styku se stěžovatelem v jeho bydlišti spíše brání a preferuje setkání v místě bydliště matky.
Střídání míst styku je tedy v rámci dočasného rozhodnutí o předběžném opatření rozumným kompromisem.
23. Krajský soud naplnil rovněž požadavek Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 3399/23
(bod 41), aby veškeré negativní důsledky protiprávního jednání matky nenesl pouze stěžovatel (srov. napadené usnesení, body 14-15). Krajský soud odůvodnil i to, proč nepřistoupil k úpravě styku v době letních prázdnin (tamtéž, body 19-20). Jeho úvahy a závěry vyjádřené v napadeném rozhodnutí nepovažuje Ústavní soud za svévolné, a tedy otevírající prostor pro jeho případný kasační zásah.
24. S ohledem na předpoklad brzkého rozhodování ve věci samé považuje Ústavní soud za vhodné závěrem zdůraznit, byť jen ve formě obiter dicta, povinnost soudů vzít v potaz matčino protiprávní jednání. Ústavní soud odkazuje na zásadu, že nikdo nemůže těžit ze svého nepoctivého či protiprávního jednání (nemo turpitudinem suam allegare potest), zakotvenou např. v § 6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále srov. mj. nález ze dne 29. 5. 2018 sp. zn. I. ÚS 2996/17
). Soudy by tento aspekt měly zohlednit též v souvislosti s hodnocením případného argumentu stabilizace výchovných poměrů, k níž ovšem přispělo právě předchozí protiprávní jednání matky. Ústavní soud připomíná své předchozí závěry, že je-li ve standardních případech v nejlepším zájmu dítěte udržet rodinné a osobní vazby, vyvíjet se ve zdravém prostředí a udržovat kontakt s oběma rodiči, je v případech dětských únosů třeba pečlivě zvažovat, jak takový zájem zajistit při zachování spravedlivé rovnováhy se zájmy rodičů (srov. cit. nález sp. zn. I. ÚS 3399/23
, bod 28).
25. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
26. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze tuto náhradu přiznat jen "podle výsledku řízení", tedy nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta. Ve vztahu k návrhu podle § 39 zákona o Ústavním soudu (přednostní projednání ústavní stížnosti) Ústavní soud připomíná, že se jedná o výjimečné opatření, k němuž v nyní posuzované věci neshledal důvody.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. ledna 2025
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu