Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. J. B. a 2. J. B., obou zastoupených Mgr. Martinem Panuškou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dělnická 541/13, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012 sp. zn. 6 To 394/2012, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní soud obdržel dne 14. května 2013 návrh ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelé domáhali zrušení výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž byli stěžovatelé, v trestním řízení v postavení poškozených, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. června 2012 sp. zn. 2 T 84/2012 byl obžalovaný K. Č. shledán vinným ze spáchání trestného činu usmrcení z nedbalosti ve smyslu ustanovení § 143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a byla mu uložena povinnost nahradit škodu způsobenou ostatním poškozeným. Proti tomuto rozsudku se odvolal obžalovaný do výroku o vině a trestu, a stěžovatelé do výroku o náhradě škody. Odvolací soud napadeným usnesením zrušil celý výrok o náhradě škody a stěžovatele i ostatní poškozené odkázal s tvrzenými nároky na občanskoprávní řízení. Městský soud dospěl k závěru, že usmrcený nese určitý podíl spoluviny na výsledku dopravní nehody, za jejíž způsobení byl obžalovaný odsouzen, a bude tak úkolem civilního soudu provést další dokazování za účelem objasnění míry rozdělení zavinění mezi obžalovaného a usmrceného, a tím spravedlivě vyřešit otázku náhrady škody.
3. Stěžovatelé v rozhodnutí městského soudu spatřují neoprávněný zásah do svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práv vyplývajících z čl. 90 Ústavy České republiky. Stěžovatelé nejprve obsáhle popisují průběh předchozího řízení, načež poukazují na rozpor mezi závěry odvolacího soudu, provedeným dokazováním a platnou právní úpravou. Odvolací soud dle stěžovatelů nevzal v potaz ustanovení § 18 odst. 9 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), čímž došel k nesprávnému závěru o spoluvině usmrceného na základě chybné aplikace ustanovení § 41 zákona o silničním provozu.
Městský soud zcela chybně vyhodnotil vztah mezi oběma uvedenými ustanoveními zákona o silničním provozu, a tím měl stěžovatelům odepřít soudní ochranu jejich práv. Z toho důvodu stěžovatelé Ústavnímu soudu navrhli, aby napadené rozhodnutí trestního soudu zrušil.
5. Ústavní soud následně posoudil obsah projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích zamítavých rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Jádro argumentace stěžovatelů tvoří námitka, že odvolací soud je v rozporu s platnou právní úpravou odkázal na občanskoprávní řízení. Ústavní soud proto považuje v první řadě za nutné připomenout závěry své ustálené rozhodovací činnosti, dle nichž žádné základní právo na satisfakci za způsobený trestný čin v rámci tzv. adhezního řízení nelze v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky dovodit. Na práva poškozeného v trestním řízení tak Ústavní soud hledí v zásadě jako na beneficium legis v rovině podústavního práva (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29.
března 2007 sp. zn. III. ÚS 921/06 , usnesení Ústavního soudu ze dne 25. ledna 2010 sp. zn. I. ÚS 3040/09 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 19. září 2011, sp. zn. IV. ÚS 2609/11 , dostupná na http://nalus.usoud.cz). Adhezní řízení má ve vztahu k meritornímu trestnímu řízení, byť je jeho integrální součástí, v jistém smyslu pouze akcesorickou povahu a procesní činnost trestního soudu tak nemůže přesahovat v daném ohledu aktivitu směřující k náležitému rozhodnutí o vině a případném trestu. Jinými slovy vyjádřeno, nikoliv trestní řízení a priori, nýbrž toliko občanskoprávní řízení je řízením bezvýjimečně zaručujícím, za splnění zákonem předepsaných podmínek, možnost domoci se uplatněného majetkového nároku (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 16.
listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 600/04 , dostupné na http://nalus.usoud.cz). Obecně tedy platí, že postup obecných soudů, spočívající v odkázání poškozených s celým uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, nepředstavuje odepření spravedlnosti, ale ústavněprávně regulérní použití institutu urychlujícího trestní řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. července 2010 sp. zn. III. ÚS 2685/09 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud v minulosti přesto deklaroval povinnost zásahu proti rozhodnutím trestních soudů, odkazující poškozené na občanskoprávní řízení v případě extrémního porušení nejdůležitějších zásad spravedlivého procesu. Ústavní soud se tak může zaměřit jen na přezkum toho, zda obecné soudy ve věci nároků na náhradu škody nepostupovaly arbitrárně či nadmíru formalisticky, popř. zda své rozhodnutí dostatečně odůvodnily (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. března 2012 sp. zn. II. ÚS 607/12 , dostupné na http://nalus.usoud.cz). Žádné z výše uvedených pochybení Ústavní soud v postupu a rozhodnutí městského soudu neshledal, neboť odvolací soud se podaným odvoláním dostatečně zabýval, řádně jej projednal a ve svém usnesení jasně zdůvodnil svůj závěr o tom, z jakého důvodu se necítí oprávněn přiznat poškozeným náhradu škody v rámci adhezního řízení. Z toho důvodu lze tedy napadené rozhodnutí považovat z hlediska dodržení kautel spravedlivého procesu za akceptovatelné.
8. K hlavní námitce stran nesprávného vyřešení kolize dvou ustanovení zákona o silničním provozu Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a není tedy jeho úkolem přezkoumávat jimi podávaný výklad práv a povinností zakotvených v podústavních předpisech, a to ani v případě, že by se s provedeným výkladem neztotožňoval. Tato námitka je navíc bezpochyby uplatnitelná v občanskoprávním řízení, a proto je její posouzení v rámci řízení o ústavní stížnosti nepřípustné (srov. ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Případný kasační zásah by dle mínění Ústavního soudu navíc ztrácel racionální prvek, neboť by jím byl městský soud v trestním řízení "dotlačen" do provedení víceméně stejných úkonů, jaké může vykonat soud v řízení občanskoprávním. Tím by Ústavní soud neúměrně prodlužoval trestní řízení, jehož hlavní účel neleží v satisfakci poškozených, a zasáhl navíc do právní jistoty zúčastněných osob. V této části je tedy třeba hledět na ústavní stížnost jako na návrh nepřípustný.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu