Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Miroslava Zamišky, zastoupeného Mgr. Jakubem Limburským, advokátem se sídlem Na Příkopě 957/23, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, č. j. 27 Cdo 442/2019-380, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Ladislava Hršela, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba vedlejšího účastníka o 15 000 000 Kč s příslušenstvím, jakožto vydání bezdůvodného obohacení. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2013, č. j. 44 Cm 151/2010-183, byla uložena stěžovateli povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 15 000 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatele ze dne 6. 8. 2013 byl tento nejprve vyzván usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2013, č. j. 44 Cm 151/2010-198, k zaplacení soudního poplatku za podané odvolání ve výši 600 000 Kč, který stěžovatel zaplatil dne 13. 12. 2013. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 10. 2. 2016, č. j. 7 Cmo 114/2014-260, tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v části, ve které soud uložil stěžovateli zaplatit vedlejšímu účastníkovi 15 000 000 Kč, a ve zbývající části (úroky z prodlení a náklady řízení) byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a vrácen k dalšímu řízení.
3. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 11. 2016, č. j. 44 Cm 151/2010-318, byla uložena stěžovateli povinnost zaplatit České republice - Krajskému soudu v Plzni do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení doplatek soudního poplatku za podané odvolání ve výši 150 000 Kč, neboť celková výše soudního poplatku podle položky 12 písm. b) Sazebníku soudních poplatků měla činit 750 000 Kč a dosud bylo uhrazeno 600 000 Kč (výrok I.).
4. K odvolání stěžovatele bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, č. j. 7 Cmo 537/2016-341, rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu výroku I. (povinnost doplatit soudní poplatek za podané odvolání ve výši 150 000 Kč) potvrzeno.
5. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2020, č. j. 27 Cdo 442/2019-380, bylo dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), jako nepřípustné odmítnuto, neboť nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a občanského soudního řádu a není přípustné ani podle § 237 občanského soudního řádu. Dovoláním předloženou otázku výkladu zákona o soudních poplatcích odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu.
10. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavnost, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 , N 91/33 SbNU 377).
11. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, jakož i ústavní stížností napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že shora uvedené nedostatky v posuzované věci neshledal, když dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Povinnost zaplatit poplatek za řízení v daném případě vzniká podáním odvolání [§ 4 odst. 1 písm. b) zákona o soudních poplatcích]. V ostatních případech poplatků za řízení pak uložením povinnosti zaplatit poplatek v souvislosti s rozhodnutím o věci samé [§ 4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích]. Dle § 12 odst. 2 zákona o soudních poplatcích lze změnu nebo zrušení povinnosti zaplatit poplatek provést nejpozději do 3 let ode dne, kdy rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit poplatek nabylo právní moci. Ve stejné lhůtě zaniká i právo uložit povinnost zaplatit poplatek.
13. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí, je zřejmé, že Krajský soud v Plzni nesprávně vyměřil soudní poplatek za podané odvolání. Stěžovatel po doručení odvolání na základě výzvy Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2013, č. j. 44 Cm 151/2010-198, zaplatil soudní poplatek ve výši 600 000 Kč, přičemž správná výše soudního poplatku za podané odvolání je 750 000 Kč [viz § 22 bod 1. písm. a) Sazebníku soudních poplatků]. Krajský soud toto pochybení napravil tím, že poté, co vydal Vrchní soud v Praze rozhodnutí ve věci samé (usnesení ze dne 10.
2. 2016 č. j. 7 Cmo 114/2014-260), vydal usnesení ze dne 4. 11. 2016, č. j. 44 Cm 151/2010-318, v němž uložil povinnost zaplatit doplatek ve výši 150 000 Kč [§ 4 odst. 1 písm. i) zákona o soudních poplatcích]. Uvedené rozhodnutí bylo potvrzeno jak odvolacím, tak dovolacím soudem, který s odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu uzavřel, že výzva k doplacení soudního poplatku byla učiněna před uplynutím tříleté prekluzivní lhůty, která počala běžet od právní moci usnesení Vrchního soudu ze dne 10.
2. 2016, č. j. 7 Cmo 114/2014-260, jímž odvolací soud rozhodl o podaném odvolání (ve věci samé) a v němž také měl rozhodnout o povinnosti odvolatele doplatit soudní poplatek za podané odvolání.
14. Ústavní soud neshledal, že by postupem obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Z rozhodnutí obecných soudů (ve věci soudního poplatku za podané odvolání) jsou zřejmé právní úvahy, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. Právní posouzení neodporuje judikatuře dovolacího ani Ústavního soudu. Judikatura, kterou citoval Nejvyšší soud ve stěžovatelem napadeném usnesení (konkrétně na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018 sp. zn. 30 Cdo 2867/2016), je plně aplikovatelná i na nyní posuzovaný případ.
15. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatele, týkající se jeho legitimního očekávání, že poplatková povinnost spojená s podáním odvolání byla splněna zaplacením soudního poplatku ve výši 600 000 Kč na základě výzvy Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 8. 2013, č. j. 44 Cm 151/2010-198. Jak Ústavní soud opakovaně judikuje, nezbytnou součástí zásady právní jistoty, jakožto základního principu právního státu, je předvídatelnost práva, jakož i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, vylučující případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 329/04
(N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení legitimního očekávání pak nelze považovat taková rozhodnutí soudu, v nichž obecné soudy provedly výklad a aplikaci zákonných ustanovení, jež jsou součástí právního řádu, přijaté právní závěry vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněné, jak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě.
16. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2021
Radovan Suchánek v. r. předseda senátu