Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem o ústavní stížnosti stěžovatelek Jaroslavy Molnárové, Ivety Csiszárové, Vlasty Danišíkové, Michaely Zmrhalové, Marie Zídkové a Ivany Hrdinové, zastoupených advokátem Mgr. Petrem Svobodou, sídlem Branická 659/107, Praha 4 - Braník, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2017 č. j. 28 Cdo 3240/2016-551, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Věry Offenbergové, Rudolfa Tláskala a obchodní společnosti EL-EX spol. s r. o., sídlem Milánská 410, Praha 15 - Horní Měcholupy, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. V ústavní stížnosti stěžovatelky polemizují s právními závěry Nejvyššího soudu, když mají za to, že bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech zákonných procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, respektive nahrazovat.
6. V posuzovaném případě stěžovatelky napadly zrušující rozsudek Nejvyššího soudu, s jehož právními závěry nesouhlasí. Ten však není rozhodnutím konečným, jímž by bylo rozhodnuto o právech a povinnostech stěžovatelek, nýbrž rozhodnutím, jež vrací věc do rozhodovacího procesu k prvostupňovému soudu. Byť je soud nižšího stupně vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v kasačním rozsudku, nelze dopředu presumovat podobu jeho rozhodnutí ani konečný výsledek řízení. Z těchto důvodů nelze považovat napadený rozsudek Nejvyššího soudu za pravomocné rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelek. Jde o rozhodnutí, které není nezpůsobilé být předmětem ústavněprávního přezkumu (obdobně viz například usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 698/12
).
7. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel, vzhledem k zásadě minimalizace jeho zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, vyplývající z citovaného ustanovení Ústavy a zákona o Ústavním soudu, předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. června 2017
JUDr. Radovan Suchánek v.r.
soudce zpravodaj