Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 7. března 2006 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudců Pavla Holländera a Jiřího Muchy ve věci navrhovatele Ing. F. M., zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem 110 00 Praha 1, Štěpánská 39, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2005 sp. zn. 30 Co 44/2005 a Okresního soudu v Kolíně ze dne 20. 7. 2004 sp. zn. 10 C 1138/2003, takto: Návrh se odmítá.
Navrhovatel se domáhal zrušení výše označených rozsudků s tím, že dle jeho přesvědčení soudy obou stupňů svým postupem neposkytly ochranu jeho právům, zakotveným v čl. 90 Ústavy České republiky, v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 a čl. 8 Evropské úmluvy o lidských právech (zřejmě míněna Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod). Poukázal na důvody, pro které podal žalobu o určení vlastnictví společnosti SARP spol. s r. o. se sídlem v Kolíně a na závěry soudů o tom, že v řízení neprokázal naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva třetího subjektu - tento právní zájem byl dán však tím, že rozhodnutí soudu by mělo zásadní dopad na jeho majetkovou sféru. Soudy učiněné právní hodnocení důvodů podané žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu proto považuje za zásah do jeho práva na řádný soudní proces.
Z obsahu stížností napadených rozsudků zásah do práv, kterých se stěžovatel v návrhu dovolává, shledán nebyl. Krajský soud v Praze přezkoumal rozsudek Okresního soudu v Kolíně, kterým byla zamítnuta žaloba proti žalovaným J. O. a K. O. o určení, že obchodní společnost SARP spol. s r.o. je vlastníkem označených nemovitostí, a rozhodnutí jako věcně správné opodstatněně potvrdil. V odůvodnění rozsudku vyčerpávajícím způsobem vyložil zásady pro vymezení naléhavého právního zájmu jako podmínky pro uplatnění žaloby dle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, které soud I.
stupně respektoval a které byly již také obsaženy v citovaných judikátech Nejvyššího soudu. Je třeba dodat, že námitkami, jež se týkaly aplikace citovaného ustanovení a hodnocení naléhavosti právního zájmu v určovací žalobě podané stěžovatelem se zabýval také v dovolacím řízení Nejvyšší soud, který ve svém rozhodnutí ze dne 8. 11. 2005 sp. zn. 30 Cdo 1599/2005, s odkazem na svůj rozsudek ze dne 14. 2. 2000 ve věci sp. zn. 20 Cdo 2357/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2001, poukázal na skutečnosti, pro které odvolací soud v předmětné věci vyslovil správný právní závěr, a proto tedy dovolání stěžovatele opírající se o § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu odmítl.
Na odůvodnění rozsudku soudu II. stupně, jakož i na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1599/2005 (i když nebylo ústavní stížností napadeno), lze v dalším odkázat. Pro výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný odmítnut [§ 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. března 2006