Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele P. V., zastoupeného Mgr. Evou Veselou, advokátkou, sídlem Příčná 893, Kolín, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 5/2025-399 ze dne 18. února 2025 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih č. j. 3 Nc 64/2023-348, 23 P a Nc 142/2023, 23 P a Nc 148/2023 ze dne 9. října 2024, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-jih, jako účastníků řízení, a J. H. a nezletilé J. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi soudy porušily jeho základní práva zaručená v čl. 10 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel, ač napadá všechny výroky označených rozhodnutí, vztahuje veškerou argumentaci pouze k výrokům o výživném. Ústavní soud se proto blíže nezabýval ostatními napadenými výroky.
2. Stěžovatel (otec) se domáhal snížení vyživovací povinnosti vůči nezletilé vedlejší účastnici (dcera) od 1. listopadu 2022 z původně stanovené výše 9 500 Kč na 2 500 Kč, poněvadž skončil jeho pracovní poměr (uplynutím doby) a výrazně se mu zhoršil zdravotní stav.
3. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl návrh otce na svěření dcery do jeho péče (výrok I), jakož i návrh na snížení výživného k dceři (výrok II). Styk otce s dcerou neupravil (výrok III). Tím změnil předchozí rozsudek o úpravu poměrů vydaný Okresním soudem v Kutné Hoře ve znění rozsudku Krajského soudu v Praze z 11. července 2022 (předchozí rozsudek) (výrok IV). Rozhodl o nákladech řízení (V). Okresní soud od Úřadu práce zjistil, že otec procházel evidencí uchazečů o práci opakovaně (nyní s poznámkou o zdravotním omezení). Od října 2022 do listopadu 2023 mu bylo předáno 16 doporučenek, otec si však zaměstnání aktivně nehledá, na schůzky dochází v jiné časy v pracovním oblečení, nebo se omlouvá. Z lékařských zpráv vzal soud za prokázané, že má otec degenerativní postižení páteře, trpí hypokalemií a nikotinismem a existuje podezření na anginu pectoris. V souběžném trestním řízení se však ke konkrétním limitům v pracovní schopnosti lékař jednoznačně nevyjádřil. Okresní soud uzavřel, že situace otce není natolik závažná, aby bránila otci v dostatečném příjmu - jeho přivýdělek se pohybuje mezi 12 000 až 15 000 Kč, již dříve měl příjmy ze samostatné činnosti, aniž by byl OSVČ, a u bývalého zaměstnavatele nadále působí. Změnu poměrů pro snížení výživného neshledal.
4. Krajský soud k odvolání otce proti výrokům II, III a IV rozsudek okresního soudu ve výroku II změnil tak, že vyživovací povinnost otce k dceři snížil od 1. listopadu 2022 na 5 000 Kč měsíčně, a změnil tak předchozí rozsudek (výrok I). Ve výroku III rozsudek potvrdil (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Krajský soud vzal v potaz, že předchozí rozsudek byl vydán 11. července 2022 a soud tehdy vycházel z příjmů otce ve výši 50 000 až 60 000 Kč měsíčně. Od 1. listopadu 2022 byl otec evidován na Úřadu práce a pobíral pět měsíců podporu v nezaměstnanosti (v rozmezí cca 12 000 až 17 000 Kč). Krajský soud zhodnotil, že s ohledem na zdravotní potíže nelze po otci vyžadovat příjem ze dvou zdrojů (dvou úvazků) jako v době vydání předchozího rozsudku. Otec však přesvědčivě nevysvětlil nejen svůj zdravotní stav, příjmy a výdaje, avšak ani důvody, proč není zaměstnán a proč nepožádal o dávku státní sociální podpory či invalidní důchod. Soud uzavřel, že otec je schopen být zaměstnán a mít příjmy. Vyšel proto z místních nabídek volných pracovních míst na pozici odpovídající oboru otce a 25 letům zkušeností (mechanik/opravář motorových vozidel) a z nich vypočítaného průměrného měsíčního výdělku, tj. 25 000 Kč hrubého, tedy minimálně 20 000 Kč čistého. Vzhledem k nulovému kontaktu a zájmu otce o takřka zletilou dceru (a naopak velmi nestandardnímu chování a omezující a autoritativní kontrole) stanovil výživné nad obvyklých 20 % potenciálního příjmu.
5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy se dopustily neakceptovatelné libovůle a nevyšly z individuálních okolností věci. Soud přepjatě formalisticky rozhodl v rozporu se zásadami spravedlnosti, jelikož otec nemá dostatek peněžních prostředků na vlastní obživu. Matka (vedlejší účastnice) usiluje o devastaci otce, ať zdravotní a psychickou, tak finanční, soudy se tím však vůbec nezabývaly. Podle názoru otce není jisté, zda by některý ze zaměstnavatelů z míst nabízených Úřadem práce otce zaměstnal vzhledem k jeho úrazu, který vylučuje práci na celý úvazek. Krajský soud nedůvodně použil hypotetickou úvahu o možném příjmu otce při práci na plný úvazek bez ohledu na poranění ruky otce. Výživné za dobu pobírání podpory v nezaměstnanosti nesnížil, nepřihlédl ani ke stanovené hranici kontrolní částky a tabulkové výživné naopak zvýšil, jelikož přičetl otci k tíži, že mezi ním a dcerou neprobíhá styk, ač si jej dcera nepřeje. Dcera má nadto mnohem vyšší životní úroveň než otec.
6. Procesní předpoklady pro řízení o ústavní stížnosti byly splněny s výjimkou té části směřující proti již krajským soudem změněnému výroku II rozsudku okresního soudu, neboť Ústavní soud není příslušný rušit to, co bylo již změněno. V části, ve které stěžovatel požaduje zrušení výroku I rozsudku okresního soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky nápravy.
7. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů v rodinně-právních věcech. Rozhodování v této citlivé oblasti je doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit tomu odpovídající rozhodnutí. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jimi zjištěný skutkový stav a na základě toho přepočítávat výši výživného. Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů zruší jen tehdy, jsou-li protiústavní, k čemuž by v případě výživného došlo tehdy, pokud by bylo stanoveno ve zjevně excesivní výši, případně pokud by soud rozhodl svévolně. K ničemu takovému však v souzené věci nedošlo.
8. V obecné rovině má sice otec pravdu, že není jisté, že by některý ze zaměstnavatelů nabízejících pracovní místa zvažovaná krajský soudem otce zaměstnal. Je třeba ale vzít v potaz, že jednak otcem citované nálezy
sp. zn. II. ÚS 979/13
ze dne 30. července 2013 (N 139/70 SbNU 305) a
sp. zn. II. ÚS 1846/09
ze dne 24. listopadu 2009 (N 244/55 SbNU 355), zabývající se potencialitou příjmů a nabídkou pracovních míst prostřednictvím Úřadu práce, byly vydány v době, kdy situace na trhu práce byla odlišná od současnosti s ohledem na nízkou míru nezaměstnanosti (zejména v okrese Kutná Hora, srov. MPSV, ČSÚ) a nabídku v různých oborech. A dále (a to především) se skutkově oba nálezy liší od situace otce, jelikož oba stěžovatelé v citovaných věcech byli zaměstnáni, soudy vyšly z výhodnějších nabídek práce bez přihlédnutí k podmínkám nabízených pracovních úvazků (délka, rozsah) oproti trvajícím úvazkům stěžovatelů a zároveň stěžovatelům kladly soudy k tíži, že měli usilovat o vyšší výdělek, než již mají, či se nevzdat výhodnějšího zaměstnání. V souzené věci je z odůvodnění však patrné, že v zajištění jakékoli práce, ať již v oboru či mimo něj, byl přístup otce spíše laxní než proaktivní. Během odvolacího jednání vyplynulo, že otec o jiné práci blíže a v dohledném čase ani neuvažoval (body 15, 17 a 21 rozsudku krajského soudu). Ztrátu zaměstnání (skončení pracovního poměru uplynutím doby) naopak soudy stěžovateli nekladly k tíži. V souzené věci tak nemá Ústavní soud za to, že by krajský soud přihlížel k potenciálním příjmům otce bezohledně a v rozporu s citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012 ze dne 19. října 2016, a se závaznou judikaturu Ústavního soudu [např.
sp. zn. IV. ÚS 2173/23
ze dne 24. ledna 2024 či
sp. zn. III. ÚS 511/05
ze dne 16. března 2006 (N 61/40 SbNU 593)]. Naopak zvažoval reálné možnosti výdělku otce i mimo obor a nepožadoval stejné pracovní nasazení vzhledem k otcem tvrzeným zdravotním omezením jako v minulosti. Ve vztahu k nabídkám práce v oboru se nejeví závěry krajského soudu excesivní, jelikož sám otec se vyjádřil tak, "že se neptal, protože [tyto zaměstnavatele] nezná". Takový argument otce stěží může obstát.
9. Ani stanovená výše výživného nevykazuje znaky neústavnosti. Ústavní soud připomíná, že tabulka Ministerstva spravedlnosti má doporučující charakter a krajský soud výslovně uvedl, že s ní pracoval podpůrně. Vzal-li krajský soud v potaz rodinné poměry a vztahy (zejména vztah otce a dcery, výhružky a velmi přísnou a autoritativní výchovu dosahující roviny přestupku, nikoli však trestného činu), nevymyká se tato úvaha nijak z rámce volného uvážení a není nepřiměřená. S námitkou otce, že mu soud nezachoval ani nezabavitelnou částku, se také nelze ztotožnit - úvaha soudu o potenciálním příjmu byla přibližná, výše normativních nákladů na bydlení je závislá na místě bydliště a užívacím titulu, i při striktním užití parametrů doporučující tabulky (bez ohledu na dříve uvedené) je rozdíl mezi nezabavitelnou částkou a částkou po odečtení stanovené částky výživného od čisté mzdy v řádu nižších stokorun. S ohledem na příjmové a majetkové poměry matky a potřeby dcery, studující střední školu s výkonem praxe mimo bydliště a sídlo školy, nespatřuje v závěrech krajského soudu Ústavní soud žádný ústavněprávní deficit ani při porovnání životních úrovní otce a dcery.
10. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], zčásti jako návrh, k jehož projednání není příslušný [§ 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona], a zčásti jako nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 18. června 2025
Milan Hulmák v. r.
předseda senátu