Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele R. N., zastoupeného Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem se sídlem Praha 1, Novotného lávka 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. ledna 2012 č. j. 20 Nc 789/2011-54, rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. září 2012 č. j. 90 P 172/2012-95 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. ledna 2013 sp. zn. 13 Co 486/2012, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností ze dne 10. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 5. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených soudních rozhodnutí s tím, že v soudním řízení byla porušena jeho základní práva a svobody, konkrétně právo na spravedlivý proces, v tom rámci pak právo nebýt odňat svému soudci a právo vyjádřit se k prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost před soudem podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a dále právo na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
2. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, neboť byl proti němu podán návrh na zahájení exekučního řízení, a aby z toho důvodu rozhodl, že je věc naléhavá.
3. Napadeným usnesením Krajského soudu v Praze bylo v řízení o úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem D. a O. N. ve smyslu § 105 odst. 3 občanského soudního řádu rozhodnuto, že nesouhlas Okresního soudu Praha-západ s postoupením věci Okresním soudem v Novém Jičíně je důvodný.
4. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně bylo následně rozhodnuto tak, že se nezletilé děti svěřují do výchovy matky PhDr. Zuzany Kojetínské, stěžovateli jako otci nezletilých bylo stanoveno výživné, a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl rozsudek ve výroku týkajícím se výchovy nezletilých potvrzen, ve výroku týkajícím se výživného pak byl změněn tak, že stěžovatel je povinen platit na výživu nezl. D. od 1. 3. 2010 částku 700 Kč, od 1. 4. 2011 částku 2 500 Kč a od 1. 9. 2012 částku 3 000 Kč měsíčně a na výživu nezl. O. od 1. 3. 2013 částku 700 Kč a od 1. 4. 2011 částku 2 500 Kč měsíčně, a dále jím bylo rozhodnuto o splatnosti dlužného výživného a o nákladech řízení.
5. V úvodu ústavní stížnosti stěžovatel vyslovuje nesouhlas se závěry Krajského soudu v Praze, pokud se jedná o otázku místní příslušnosti Okresního soudu v Novém Jičíně, a současně mu vytýká, že nevěnoval dostatečnou pozornost jeho zdravotnímu stavu s tím, že řízení mělo být vedeno u Okresního soudu Praha-západ.
6. K vlastnímu rozhodnutí o úpravě rodičovské odpovědnosti stěžovatel uvádí, že v řízení prokázal, že utrpěl úraz páteře a byl upoután na invalidní vozík, matka opustila společnou domácnost a s dětmi se přestěhovala do Nového Jičína, bez jeho souhlasu vybrala z jeho účtu 200 tis. Kč. Dále stěžovatel tvrdí, že má zájem se s dětmi stýkat a o ně pečovat, pro chování matky a jeho zdravotní stav to není možné, a že jeho majetek a příjmy nejsou dostatečné na placení výživného ve výši, jak bylo soudy stanoveno. Upozorňuje, že matka své tvrzení, že uvedenou částku použila na rekonstrukci domu v T. na podzim 2009, neprokázala, a s ohledem na to, že se v tomto období odstěhovala, je toto tvrzení nevěrohodné. Soudy se však touto otázkou nezabývaly, nezabývaly se ani tím, že děti odstěhovala proti jeho vůli a ztěžovala mu návštěvy dětí v zimě roku 2010/11 a telefonické hovory prostřednictvím SKYPE. Nesprávný je závěr, že společné soužití a hospodaření zrušili s matkou od 1. 3. 2010, neboť občasné návštěvy matky s dětmi nelze považovat za vedení společné domácnosti. To platí i pro závěr soudu ohledně prodeje bytu v B. v březnu roku 2011, neboť byt dostal od rodičů kvůli tomu, aby nevznikly komplikace v případě jejich úmrtí, z příjmů byl povinen zaplatit daň z převodu nemovitostí, spravedlivě vypořádat rodiče a také matku nezletilých za podíl v domě v T. Dodává, že v uvedeném bytě rodiče bydleli a že ho nemohl "jen tak prodat" a rodiče vystěhovat. Odmítá, že by částka 200 tis. Kč nebyla předmětem daného řízení, jak konstatovaly obecné soudy, současně upozorňuje, že vypořádáním společného bydlení a převzetím povinnosti platit hypotéku se dostal do nepříznivé finanční situace. Konečně poukazuje i na potřebu psychologického vyšetření matky, jež plyne z jejího chování k němu po úraze, kdy opustila společnou domácnost a odvedla mu děti, i z toho, že vybrala zmíněnou částku z jeho účtu.
7. Podáním ze dne 23. 5. 2013 byla ústavní stížnost doplněna o "laický pohled" samotného stěžovatele, obsahující v podstatě tutéž polemiku se závěry obecných soudů, jak je obsažena v ústavní stížnosti samotné, matce vytýká manipulativní jednání a soudům neobjektivitu a nerovný přístup, neboť ho řízení oproti matce celkově znevýhodňovaly.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
11. Jde-li o výše zmíněnou částku 200 tis. Kč, kterou převedla matka z jeho účtu, soud prvního stupně upozornil, že jde o problematiku vypořádání podílového spoluvlastnictví a stěžovatel svůj nárok mohl uplatnit v občanskoprávním řízení. Na to navázal odvolací soud, který jednak upozornil, že otec nikdy netvrdil, že by mělo jít o výživné, a jednak konstatoval, že i kdyby společná domácnost trvala do listopadu 2009, jak stěžovatel tvrdí, ze skutečnosti, že matce poskytoval peníze či si je sama vybrala, lze vyvodit (jen), že v dané době svou vyživovací povinnost plnil, započtení na plnění vyživovací povinnosti do budoucna však možné není. Možno dodat, že odvolací soud rovněž svůj závěr, že rodiče ukončili společné hospodaření až v průběhu února 2010, náležitě odůvodnil.
12. Pokud se jedná o příjmy z prodeje bytu v B., již soud prvního stupně zohlednil částky, jež stěžovatel použil na doplacení hypotéky a úhradu vypořádacího podílu, jak poukazuje i v ústavní stížnosti, s tím, že stěžovateli zbyla částka 1 700 000 Kč. K tomu uvedl, že povinnost rozdělit tuto částku mezi své rodiče z ničeho neplyne, a i kdyby se tak stalo, povinnost platit výživné má přednostní charakter, a stěžovatel by se tak bez důležitého důvodu vzdal majetkového prospěchu, což by bylo třeba rovněž zohlednit.
Odvolací soud navíc toto tvrzení odmítl jako nepravdivé, a to poukazem na sdělení otcovy matky. Významné je rovněž to, že z uvedené částky ponechal stranou 1 milion Kč pro případné vypořádání rodičů či jiný účel (tedy i pro zaplacení zmíněné daně) a rozpočítal jen částku 700 tis. Kč coby otcův příjem po dobu 3 let a z něho pak výživné vyměřil. Stěžovatel v ústavní stížnosti jen opakuje svou verzi událostí s tím, že závěry obecných soudů nejsou správné, aniž by přitom adekvátně reagoval na jejich argumentaci, prostřednictvím které již byla jeho tvrzení náležitě vypořádána, tedy aniž by specifikoval, v jakém konkrétním ohledu tyto soudy ve svých úvahách pochybily natolik, že jejich rozhodnutí nemohou z hlediska ústavnosti obstát.
Za tohoto stavu nelze ústavní stížnosti přiznat jakkoliv opodstatněnost, neboť Ústavní soud, jak opakovaně ve svých rozhodnutích připomíná, není další, "superrevizní" instancí v systému obecné justice, které by náleželo přezkoumávat celkovou zákonnost napadených soudních rozhodnutí. V projednávané věci tak Ústavní soud nezjistil ani porušení stěžovatelem uváděných základních práv, ani porušení jiných projednávané věci se dotýkajících ustanovení (např. čl. 32 Listiny).
13. Namítá-li stěžovatel, že odvolací soud neprovedl jím navržený důkaz psychologickým vyšetřením matky, uvedený soud v odůvodnění svého rozsudku náležitě vysvětlil, proč stěžovateli nevyhověl, přičemž v samotné této skutečnosti, jak plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu [viz např. nálezy ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93
(N 49/2 SbNU 87) a ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94
(N 10/3 SbNU 51)], spatřovat porušení ústavnosti nelze.
14. Pro důvody výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) jako návrh zčásti (viz sub 8) podaný po lhůtě a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O žádosti na přednostní projednání ústavní stížnosti (§ 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu