Nepřiměřená délka trvání předběžného opatření
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky BOHEMIA ENERGY entity, s. r. o., se sídlem 28. října 767/12, Praha 1, zastoupené Mgr. Rostislavem Pekařem, LL.M., advokátem, se sídlem Václavské náměstí 813/57, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. března 2023, č. j. 14 Cmo 24/2023-855, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a JUDr. Jaroslava Brože, MJur, se sídlem Marie Steyskalové 767/62, Brno, insolvenčního správce dlužníka Tomáše Bárty, MR COMMUNICATIONS, s. r. o., se sídlem 28. října 767/12, Praha 1, zastoupené Mgr. Ing. Jiřím Rahmem, advokátem, se sídlem Tuchorazská 1354, Český Brod, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
1. Předběžné opatření vydané ve sporném civilním řízení nařídilo stěžovatelce omezit dispozice s majetkem. Jejímu návrhu na zrušení tohoto opatření soudy nevyhověly, protože důvody pro jeho nařízení podle nich ani po několika letech nepominuly. Ústavní soud se v tomto nálezu zabývá otázkou, zda je poslední z jimi vydaných rozhodnutí řádně odůvodněné a zda je nezrušení přes šest let trvajícího předběžného opatření v daném případě ústavně souladné.
2. Tomáš Bárta se od roku 2014 soudně domáhá určení, že je společníkem stěžovatelky s 10% obchodním podílem. V roce 2018 bylo v tomto řízení na jeho návrh nařízeno předběžné opatření, kterým byly stanoveny následující povinnosti: a) společnosti BOHEMIA ENERGY entity, s. r. o. (stěžovatelce), jím byla uložena povinnost "zdržet se dispozice s obchodním závodem či jeho částmi" a "zdržet se nad rámec obvyklý běžnému hospodaření dispozic s veškerým hmotným i nehmotným majetkem" a b) společnosti BOHEMIA ENERGY Group, a. s. (dnes již zaniklé společnosti, jejíž jedinou akcionářkou byla vždy jen stěžovatelka), jím byl zakázán "výkon konkurenční činnosti ve vztahu k činnosti" stěžovatelky, tedy "výkon činnosti v předmětu podnikání obchod s elektřinou a obchod s plynem".
3. Nařízení předběžného opatření soud odůvodnil potřebou zatímně upravit poměry mezi účastníky řízení. Stěžovatelka a další žalovaní neuznávají Tomáše Bártu jako společníka, vyvíjejí snahu jeho sporná práva eliminovat a činí účelové kroky, které by mohly ztížit jeho postavení a vytvořit nevratný právní stav. V brzké době přitom nelze očekávat rozhodnutí ve věci v některém z jejich sporů, čímž je vytvářen prostor k uskutečnění nevratných kroků, které mohou Tomáše Bártu poškodit (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2017, č. j. 73 Cm 218/2014-346, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 3. 2018, č. j. 14 Cmo 426/2017-363).
4. Stěžovatelka napadla poslední z těchto rozhodnutí ústavní stížností. Tu však Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Napadené rozhodnutí, jímž bylo předběžné opatření nařízeno, je podle něj "z ústavněprávního pohledu zcela akceptovatelné a stěžovatelce nelze přisvědčit [...], že by v její věci byly porušeny její základní práva a svobody" (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2142/18 ).
5. Stěžovatelka následně podala k soudu návrh na to, aby bylo předběžné opatření zrušeno. Městský soud jej však zamítl a vrchní soud toto rozhodnutí potvrdil. Důvody, kvůli nimž bylo opatření nařízeno, podle soudů nepominuly, a návrhu na jeho zrušení proto nelze vyhovět (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. 73 Cm 218/2014-566, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 3. 2023, č. j. 14 Cmo 24/2023-855). Proti rozhodnutí vrchního soudu podala stěžovatelka ústavní stížnost.
6. Stěžovatelka tvrdí, že rozhodnutí vrchního soudu ve spojení s předběžným opatřením porušuje její právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod), právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) a právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny).
7. Stěžovatelka proto v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud zrušil rozhodnutí vrchního soudu a konstatoval protiústavnost omisivního jednání soudů v řízení o zrušení předběžného opatření. Jeho trvání označuje za neproporcionální (viz část III.1 nálezu) a odůvodnění napadeného rozhodnutí za nepřezkoumatelné (viz část III.2 nálezu). III.1 Neproporcionalita napadeného rozhodnutí
8. Omezení stěžovatelky není vhodné. Důvody pro trvání předběžného opatření pominuly, protože po jeho nařízení došlo k likvidaci Bohemia Energy Group, a. s., jejíž činnost byla důvodem jeho nařízení. Toto opatření navíc nesplňuje svůj cíl, protože nepomáhá zachovat stěžovatelčinu hodnotu. Opatření ji naopak poškodilo a zásadně přispělo k ukončení její činnosti, protože jí zabránilo reagovat na mimořádné zvýšení cen elektrické energie a plynu a omezit tyto nepříznivé důsledky pomocí mimořádných nástrojů, jak mohli učinit její konkurenti (viz část V.1.1 nálezu).
9. Omezení stěžovatelky není nezbytné, neboť existují vhodnější prostředky pro ochranu Tomáše Bárty. Pokud by se prokázalo, že stěžovatelčini jednatelé záměrně utlumovali její činnost nebo ji poškozovali (což stěžovatelka odmítá), byli by povinni nahradit případnou škodu kvůli porušení povinnosti péče řádného hospodáře. Napadené rozhodnutí tak pomíjí, že předběžné opatření omezuje stěžovatelčina práva více, než by mohl Tomáš Bárta, kdyby se stal společníkem (viz část V.1.2 nálezu).
10. Omezení stěžovatelky není přiměřené, a to ze dvou důvodů: a) Předběžné opatření trvá přes 5 let, což je doba, která je v oblasti energetiky neúměrně omezující a která zcela zásadně přispěla k ukončení její činnosti. Řízení ve věci trvá přes 9 let, zřejmě ještě bude delší dobu trvat a stěžovatelka ho nijak neprodloužila. Podle nálezu sp. zn. III. ÚS 208/20 je nežádoucí, aby předběžné opatření trvalo nepřiměřeně dlouho, a 10 let trvající řízení v něm bylo označeno za neúnosně dlouhé a zjevně nepřiměřené (viz část V.1.3a nálezu). b) Od podání návrhu na zrušení předběžného opatření (19. 7. 2018) do pravomocného rozhodnutí o tomto návrhu (23. 3. 2023) uběhlo téměř pět let. Ačkoli zákon nestanoví lhůtu pro rozhodnutí o návrhu na zrušení předběžného opatření, v souladu se zásadou rovnosti účastníků by o něm mělo být rozhodnuto stejně rychle jako o návrhu na jeho nařízení - tedy "bezodkladně", případně do 7 dnů (viz Jirsa, J. a kolektiv: Občanské soudní řízení. Kniha I. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer. 2016, s. 500). Ostatně i Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 504/05 uvedl, že principy pro nařízení předběžného opatření se v zásadě uplatní i při zkoumání předpokladů jeho zrušení (viz část V.1.3b nálezu). III.2 Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
11. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Soudy opomněly zohlednit dvě stěžovatelčina doplnění návrhu na zrušení předběžného opatření (viz část V.2.1 nálezu) a napadené rozhodnutí se nevypořádalo s jejími následujícími argumenty: a) doba trvání předběžného opatření prohlubuje nerovnováhu mezi zásahem do jejích práv a ochranou žalobce (viz část V.2.2 nálezu), b) nic nenasvědčuje útlumu stěžovatelky (viz část V.2.3 nálezu), c) je ohroženo vyhovění jejímu návrhu na složení doplatku jistoty k zajištění náhrady újmy vzniklé předběžným opatřením (viz část V.2.4 nálezu) a d) před rozhodnutím vrchního soudu zanikla společnost Bohemia Energy Group, a. s. (viz část V.2.5 nálezu).
12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření ostatním účastníkům řízení (viz část IV.1 nálezu). Stěžovatel podal k těmto vyjádřením repliku (viz část IV.2 nálezu). Jeden z vedlejších účastníků své vyjádření později doplnil (viz část IV.3 nálezu), na což stěžovatelka již nereagovala (viz část IV.4 nálezu). IV.1 Vyjádření ostatních účastníků řízení
13. Vrchní soud navrhl ústavní stížnosti nevyhovět. Napadené rozhodnutí se podle něj vypořádává s veškerou stěžovatelčinou argumentací a řádně vysvětluje, proč je trvání předběžného opatření opodstatněné.
14. Městský soud se k důvodnosti ústavní stížnosti nevyjádřil. Soudkyně, která rozhodnutí městského soudu vydala, totiž podle jeho vyjádření rezignovala, a věc byla přidělena novému soudci. Ten ve vyjádření popsal své aktuální i chystané procesní kroky a dodal, že na délku řízení má vliv i to, že účastníci podávají řadu různých procesních návrhů, kterými se soudy musely zabývat mimo rozhodování ve věci samé (viz bod 20 napadeného rozhodnutí vrchního soudu a jeho usnesení č. j. UL 15/2023-895 o zamítnutí návrhu na určení lhůty k nařízení jednání ve věci).
15. Hana Písaříková a Jiří Písařík, kteří jsou jednateli stěžovatelky, se k ústavní stížnosti nevyjádřili. Protože byli dříve poučeni, že pokud se ke stížnosti nevyjádří, bude se mít za to, že se postavení vedlejších účastníků vzdali, Ústavní soud s nimi již nejednal.
16. Společnost MR COMMUNICATIONS, s. r. o., jejímiž jedinými jednateli jsou manželé Písaříkovi, kteří jsou zároveň jednateli stěžovatelky, navrhla ústavní stížnosti vyhovět. Společnost souhlasí se stěžovatelčinou argumentací a dodala, že strany mezi sebou vedou desítky soudních sporů, v nichž Tomáš Bárta využívá předběžná opatření jako nepřípustný nátlak na ostatní účastníky a snaží se jimi získat neoprávněnou výhodu. O tom podle ní svědčí nespočet rozhodnutí, jimiž bylo jeho návrhům nevyhověno.
17. Insolvenční správce Tomáše Bárty (JUDr. Jaroslav Brož MJur) navrhl ústavní stížnosti nevyhovět. Pro tento závěr uvedl následující argumenty:
* V části, v níž se stěžovatelka dožaduje konstatování protiústavnosti předběžného opatření, je ústavní stížnost opožděná. Ústavní soud již dříve odmítl stěžovatelčinu ústavní stížnost proti předběžnému opatření jako zjevně neopodstatněnou a opatření shledal ústavně souladným (a to v usnesení sp. zn. II. ÚS 2142/18 ).
* Stěžovatelka ignoruje rozhodnutí soudů, které opakovaně uznaly existenci nároků Tomáše Bárty anebo v jeho prospěch nařídily předběžná opatření. * Napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno, zohledňuje souvislosti sporů mezi účastníky a netíží ho žádný zjevný exces, libovůle či jiná protiústavní vada. * Důvody pro existenci předběžného opatření trvají, neboť stěžovatelka ukončila svou činnost, likviduje aktiva a zakrývá stav svého hospodaření a jmění. * Zrušení předběžného opatření by popřelo jeho smysl, který v čase výrazně vzrostl, a nenávratně by poškodilo ústavně zaručená práva Tomáše Bárty. * Stěžovatelka ignoruje závěry soudních rozhodnutí a své zákonné povinnosti, čímž prodlužuje trvání předběžného opatření, a významně se podílela i na délce řízení a průtazích, které už nyní pominuly. IV.2 Replika stěžovatelky
18. Stěžovatelka v replice setrvala na své argumentaci a nad rámec svých dosavadních tvrzení v ní uvedla následující:
* Posuzovaná ústavní stížnost není opožděná, protože napadené rozhodnutí jí bylo doručeno 11. 4. 2023 a stěžovatelka tuto stížnost podala 9. 6. 2023. Ústavní soud rozhodl o dřívější stížnosti usnesením, které nevytváří překážku věci rozhodnuté. * Rozhodování o předběžných opatřeních musí podle Ústavního soudu ctít princip proporcionality mezi ochranou práv všech účastníků (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 1117/22 ,
II. ÚS 221/98 ,
IV. ÚS 189/01 ).
* Občanský soudní řád stojí na principu, že navrhovatel musí nahradit újmu každému, komu předběžným opatřením vznikla, čímž dochází k vyvážení práv jednotlivých osob. Bez povinnosti k náhradě škody by institut předběžného opatření porušoval principy spravedlivého procesu a rovnosti stran. * Odůvodnění napadeného rozhodnutí nesplňuje požadavky, které na něj klade Ústavní soud (viz nálezy sp. zn. I. ÚS 990/23 ,
III. ÚS 961/09 ,
IV. ÚS 3754/19 ,
III. ÚS 111/23 ,
II. ÚS 1117/22 ).
* Nevypořádané námitky jsou nejen relevantní, ale zásadní pro spravedlivé rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je proto nesrozumitelné a nelogické. Je projevem libovůle, že vrchní soud uvedl, že kvůli zániku společnosti BOHEMIA ENERGY Group, a. s., je vůči ní předběžné opatření obsoletní, aniž by racionálně odůvodnil, proč jej ponechal v platnosti. * Domnělé nároky pana Bárty vůči stěžovatelce a vedlejším účastníkům nejsou osvědčeny do té míry, aby odůvodňovaly trvání daného předběžného opatření.
* Tvrzení insolvenčního správce, že usnesení stěžovatelčiny valné hromady, kterým bylo rozhodnuto o ukončení její činnosti, bylo pokusem o exkulpaci jednatelů stěžovatelky z odpovědnosti za škodu, je spekulativní a nepodložené. Z tvrzení insolvenčního správce navíc není zřejmé, v čem je shledávána údajná exkulpace jednatelů stěžovatelky. * Stěžovatelka svou informační povinnost vůči insolvenčnímu správci splnila.
* Insolvenční správce nedokládá své tvrzení, že stěžovatelka provádí k újmě Tomáše Bárty účelové změny ve vlastnické struktuře svého koncernu. Toto tvrzení navíc postrádá logiku, protože případný likvidační zůstatek z likvidace dceřiných společností stěžovatelky bude v konečném důsledku převeden na stěžovatelku jakožto její mateřskou společnost.
* Tvrzení insolvenčního správce, že se stěžovatelka snaží svůj koncern zlikvidovat je nesmyslné, protože informace o likvidaci společností jsou v zákonném rozsahu zveřejňovány v obchodním rejstříku a věstníku. * Insolvenční správce nedoložil své tvrzení, že motivem stěžovatelčina tlaku na zrušení předběžného opatření je snaha dovršit vyprázdnění jejích aktiv. IV.3 Doplnění vyjádření insolvenčního správce
19. Insolvenční správce Tomáše Bárty (JUDr. Jaroslav Brož MJur) v doplnění svého vyjádření uvedl, že vznášení námitky nepřiměřenosti délky řízení je ze strany stěžovatelky absurdní a účelové. Všichni žalovaní - tedy stěžovatelka a v různých obměnách manželé Písaříkovi - totiž značně komplikují postup soudu a zcela zásadně se podílejí na nepřiměřené délce řízení. O tom podle něj svědčí tyto skutečnosti: a) Stěžovatelka aktuálně porušila sporné předběžné opatření, a soud jí proto nařídil další předběžné opatření. Stěžovatelka se pokusila o účelovou přeměnu s cílem vyvést její zbylá aktiva mimo sféru Tomáše Bárty, což by způsobilo nevratné vytunelování jejího majetku. Soud proto nařídil opatření, kterým jí zakázal jakékoli kroky směřující k realizaci projektu přeměny (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 6. 2024, sp. zn. 73 Cm 218/2014). b) Stěžovatelka až na ústním jednání dne 23. 5. 2024 předložila obsáhlé písemné vyjádření a Jiří Písařík zaslal soudu obdobné vyjádření krátce před tímto jednáním - a to ačkoli řízení trvá již 10 let a argumentace se nezměnila. c) Průtahy způsobuje i nemožnost doručovat soudní písemnosti společnosti Bohemia Energy Holding B.V. Tyto obstrukce způsobily soudu řadu procesních obtíží i nákladů a paralýza spojená s nemožností doručování vyústila v rozhodnutí ustanovit společnosti opatrovníka (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 73 Cm 218/2014). IV.4 Duplika stěžovatelky
20. Ústavní soud zaslal výše uvedené doplnění vyjádření stěžovatelce s možností k němu podat dupliku. Toho však stěžovatelka nevyužila.
21. Ústavní soud vystupuje v řízení o ústavní stížnosti jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy České republiky). Napadené rozhodnutí je proto oprávněn zrušit jen tehdy, pokud je toto rozhodnutí či jemu předcházející řízení zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
22. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že důvody k jeho zrušení dány nejsou - a to ať už z hlediska jeho závěrů [viz část V.1 nálezu], tak z hlediska jeho odůvodnění [viz část V.2 nálezu]. V.1 Neproporcionalita napadeného rozhodnutí V.1.1 Nevhodnost předběžného opatření
23. Podle stěžovatelky není její omezení vhodné, protože po nařízení předběžného opatření došlo k likvidaci Bohemia Energy Group, a. s., jejíž činnost byla důvodem jeho nařízení předběžného opatření, a důvody pro jeho trvání proto pominuly.
24. Zánikem společnosti se v napadeném rozhodnutí zabýval vrchní soud. Ten jej nepovažoval za skutečnost, kvůli níž by bylo namístě prvostupňové rozhodnutí změnit a předběžné opatření zrušit, protože společnost v době rozhodování městského soudu o návrhu na zrušení předběžného opatření dosud existovala a kvůli jejímu zániku se vůči ní toto opatření stalo obsoletní (viz body 19 a 25 napadeného rozhodnutí).
25. Ústavní soud považuje tento závěr i jeho odůvodnění za ústavně souladné. Skutečnost, že jedna z osob, které předběžné opatření uložilo určitou povinnost, během jeho trvání zanikla či zemřela, a předběžné opatření tak vůči ní pozbylo smysl, totiž neznamená, že ztratilo smysl i vůči dalším povinným osobám.
26. Sporné předběžné opatření i navzdory zániku společnosti plně obstojí. Povinnosti, které předběžné opatření stěžovatelce uložilo - tedy povinnost zdržet se některých dispozic s jejím majetkem - nejsou svým obsahem, povahou či smyslem nijak existenčně navázány na zaniklou společnost [viz bod 2 písm. a) tohoto nálezu]. Závěr, že by byla existence či činnost dnes již zaniklé společnosti "hlavním důvodem" pro nařízení předběžného opatření (jak stěžovatelka bez dalšího tvrdí v bodě 37 ústavní stížnosti), nevyplývá ani z jeho odůvodnění (viz bod 3 tohoto nálezu).
27. Ústavní soud tedy shrnuje, že se napadené rozhodnutí zánikem výše uvedené společnosti řádně zabývá a že její zánik nezpůsobuje protiústavnost tohoto rozhodnutí.
28. Stěžovatelka tvrdí, že předběžné opatření nezachovává její hodnotu (což bylo podle ní jeho cílem) a namísto toho ji poškodilo a zásadně přispělo k ukončení její činnosti.
29. Ačkoli stěžovatelka touto námitkou zpochybňuje rozhodnutí o návrhu na zrušení předběžného opatření, do značné míry jde o námitku proti podstatě a dopadům rozhodnutí o nařízení předběžného opatření. Proti němu stěžovatelka ústavní stížnost již podala, vznesla v něm podobnou námitku a Ústavní soud se k účelnosti tohoto opatření vyjádřil (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2142/18 a body 8 až 13 tehdejší ústavní stížnosti).
30. Ústavní soud v něm uvedl, že mu "zjevně nepřísluší", aby se zabýval "otázkou tvrzených negativních ekonomických dopadů vydaného předběžného opatření na hospodaření stěžovatelky, a ani tím, že podle jejího názoru předběžné opatření nepřináší jeho navrhovateli legitimní výhody". Při přezkumu ústavnosti předběžného opatření totiž hodnotí pouze to, zda rozhodnutí o návrhu na jeho vydání mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda nebylo projevem svévole. Z tohoto důvodu není oprávněn "přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření" (viz body 6 až 7 usnesení).
31. Popsané závěry plně dopadají na výše uvedenou námitku a mají oporu v judikatuře Ústavního soudu (viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2225/23 , bod 20; II. ÚS 2997/21, bod 12; II. ÚS 2652/20, bod 12). Jejich relevanci nesnižuje ani to, že je Ústavní soud vyslovil při přezkumu předběžného opatření, a nikoli při přezkumu rozhodnutí o jeho zrušení. Principy, jimiž se Ústavní soud v těchto případech řídí, jsou totiž obdobné (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 429/16 , bod 8; II. ÚS 1529/16, bod 15). V.1.2 Nezbytnost předběžného opatření
32. Stěžovatelka namítá, že předběžné opatření není nezbytné, protože je příliš omezující a protože existují vhodnější prostředky pro ochranu Tomáše Bárty. Ani tato námitka podle Ústavního soudu neopodstatňuje zrušení napadeného rozhodnutí.
33. Ačkoli stěžovatelka touto námitkou zpochybňuje rozhodnutí o návrhu na zrušení předběžného opatření, i v tomto případě jde ve skutečnosti o námitku proti samotnému rozhodnutí o nařízení předběžného opatření. Jeho ústavností se přitom Ústavní soud již zabýval a stěžovatelce vysvětlil, že při přezkumu těchto rozhodnutí hodnotí pouze to, zda rozhodnutí o návrhu na jeho vydání mělo zákonný podklad, zda bylo vydáno příslušným orgánem a zda nebylo projevem svévole (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2142/18 , bod 6). Samotná skutečnost, že by cíle předběžného opatření vydaného v civilním řízení sporném mohlo být dosaženo jinými mírnějšími opatřeními, tedy k jeho protiústavnosti nepostačuje. Ani tato námitka proto není důvodná. V.1.3 Nepřiměřenost předběžného opatření V.1.3a Nepřiměřená délka trvání předběžného opatření
34. Stěžovatelka namítá, že předběžné opatření trvá nepřiměřeně dlouho, protože od jeho nařízení uplynulo již přes 6 let. Jeho nezrušení proto považuje za protiústavní. Ústavní soud však dospěl k závěru, že přestože se jednoznačně jedná o negativní stav, tato skutečnost v okolnostech posuzovaného případu k protiústavnosti napadeného rozhodnutí z následujících důvodů nepostačuje.
35. Z povahy předběžného opatření jako prostředku k zatímní úpravě poměrů účastníků řízení vyplývá, že by mělo trvat jen po nezbytně dlouhou dobu. Konkrétní délka však omezena právními předpisy není. Ačkoli je rozhodování o předběžných opatřeních součástí civilního soudního řízení, a je na něj proto třeba vztáhnout požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces, žádná součást ústavního pořádku neobsahuje speciální úpravu předběžných opatření nebo jejich maximální doby trvání (viz čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod či např. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).
36. Žádnou maximálně přípustnou dobu, po kterou by mohlo trvat předběžné opatření nebo po jejímž uplynutí by jej bylo třeba zrušit, nestanoví ani obecná právní úprava v občanském soudním řádu (viz § 77 zákona). Podle něj zaniká předběžné opatření uplynutím doby pouze tehdy, pokud usnesení o jeho nařízení stanoví, že bude trvat jen po určitou dobu, a tato doba uplyne [viz § 76 odst. 3 věta druhá a § 77 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu]. Zákonné důvody zrušení předběžného opatření se o době trvání předběžného opatření nezmiňují (viz § 77 odst. 2 občanského soudního řádu).
37. To, že by samotné uplynutí určité doby od nařízení předběžného opatření mělo být - kromě již zmíněné výjimky - důvodem pro jeho zánik či zrušení, neuvádí ani odborná literatura [z publikací týkajících se předběžných opatření viz např. Kučera, V. Předběžné opatření v civilním procesu sporném. Praha: Leges, 2021; Hrnčiřík, V. Předběžná opatření v civilním řízení. Praha: C. H. Beck, 2016; z obecněji zaměřených publikací viz např. Levý, J. § 74 až 77a. In: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023 či Petrov Křiváčková, J. In: Šínová, R., Hamuľáková, K. a kol. Civilní proces. Obecná část a sporné řízení. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 140 až 152; Svoboda, K. Řízení v prvním stupni. Civilní proces z pohledu účastníka. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 178 až 222].
38. Ústavní soud dosud nikdy nepřistoupil ke zrušení předběžného opatření pouze na základě jeho délky. Žádný takový závěr nevyplývá ani z ustálené rozhodovací praxe obecných soudů (viz např. Svoboda, K. Přehled judikatury ve věcech předběžných opatření. Praha: Wolters Kluwer, 2013, či rozhodnutí citovaná v publikacích zmíněných v předchozím bodu).
39. Výjimkou v tomto ohledu není ani nález sp. zn. III. ÚS 208/20 , jímž Ústavní soud zrušil rozhodnutí o zamítnutí návrhu na zrušení přes 10 let trvajícího předběžného opatření a na který v této souvislosti odkazuje stěžovatelka.
40. Ústavní soud se v tomto nálezu zabýval sporem, v němž se žalobce domáhal od roku 2009 po stěžovateli a dalším žalovaném zaplacení částky 90 803 523,77 Kč. V témže roce soud vydal předběžné opatření, které stěžovateli uložilo povinnost zdržet se nakládání s některými jeho nemovitostmi. Stěžovatel navrhl toto opatření zrušit - a to mimo jiné proto, že řízení trvá již 10 let, přičemž skoro 8 let bylo bez jeho zavinění přerušeno kvůli vyčkávání na výsledky jiných řízení, a proto, že žalobkyně je tzv. mrtvá schránka a její existence je čistě formální. Obecné soudy však jeho návrhu nevyhověly, a proto stěžovatel podal proti jejich rozhodnutí ústavní stížnost.
41. Ústavní soud tato rozhodnutí zrušil. Neučinil tak ale kvůli tomu, že předběžné opatření trvalo přes 10 let, ale proto, že zároveň pominuly důvody pro jeho nařízení. Argumentace Ústavního soudu byla následující: * Ústavní soud nejprve shrnul judikaturu týkající se neúměrné délky řízení a 10 let trvající řízení, na jehož délce se stěžovatel nepodílel, označil za zjevně nepřiměřené (viz body 10 až 13). Poté uvedl, že ačkoli omezení daná předběžným opatřením mohou kvůli délce řízení ve věci samé trvat i několik let, je ústavně nežádoucí, aby toto dočasné rozhodnutí trvalo nepřiměřeně dlouho (viz bod 14). * Ústavní soud s postupným plynutím času hodnotí kritičtější další trvání předběžného opatření. Pokud se tedy během řízení neobjeví skutečnosti potvrzující "smysluplnost další existence předběžného opatření" anebo pokud důvody jeho nařízení "pozbývají relevance", může jeho pokračování porušit právo na soudní ochranu a na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (viz bod 15). * Ústavní soud tedy shrnul, že byť se "na počátku řízení [...] mohlo jevit omezení stěžovatele [...] jako opodstatněné, nyní - v době rozhodování Ústavního soudu [...] - již tomu tak není." Důvodem je, že "závažné okolnosti pro omezení stěžovatele v dispozici s jeho majetkem postupně vymizely (stěžovatel byl zproštěn obžaloby, žaloba směřující proti němu byla zatím nepravomocně zamítnuta), a přesto je stěžovatel (již více než 10 let) omezen v dispozici se svým majetkem." Takový stav není "přiměřený a ústavně akceptovatelný", a Ústavnímu soudu proto podle jeho slov nezbylo než napadená rozhodnutí zrušit (viz body 17 až 18).
42. Již ze shrnutí odůvodnění toho nálezu je zřejmé, že pro zrušení napadených rozhodnutí zdaleka nebyla rozhodující pouze doba trvání předběžného opatření (která je navíc v projednávaném případě zhruba o čtyři roky kratší), ale i skutečnost, že během řízení pominuly důvody pro jeho nařízení. Důvody, kvůli nimž bylo nyní zpochybňované předběžné opatření nařízeno, přitom v právě posuzovaném případě nadále trvají - a to nejen podle obecných soudů, ale i podle Ústavního soudu.
43. Bylo především na stěžovatelce, aby v řízení před obecnými soudy a v řízení před Ústavním soudem, zdůvodnila, proč důvody pro nařízení předběžného opatření pominuly. Již z odůvodnění rozhodnutí vydaných v řízení o jejím návrhu na zrušení předběžného opatření je zřejmé, že jen velmi málo jejích námitek směřovalo proti samotným důvodům jeho nařízení. S těmi, které z tohoto pohledu relevantní byly, se soudy vypořádaly a důvody dalšího trvání tohoto opatření vysvětlily (viz body 17 až 25 rozhodnutí vrchního soudu a body 11 až 14 rozhodnutí městského soudu). V řízení před Ústavním soudem následně insolvenční správce Tomáše Bárty uvedl další důvody, proč podle něj tyto důvody nejenže nepominuly, ale dokonce i zesílily (viz zejména čl. III, VII a VIII jeho vyjádření a III doplnění vyjádření).
44. Argumentace stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem přitom trpí podobným nedostatkem jako její argumentace před obecnými soudy. Stěžovatelka sice uvádí řadu důvodů, na základě nichž považuje další trvání předběžného opatření za nepřiměřené (a Ústavní soud na ně v tomto nálezu reaguje), její námitky však neprokazují, že pominuly důvody pro jeho nařízení (srov. část III nálezu shrnující její argumentaci a bod 3 shrnující důvody nařízení předběžného opatření). Z tohoto důvodu Ústavní soud nemůže s odkazem na výše uvedený nález napadené rozhodnutí zrušit.
45. Ústavní soud dodává, že při rozhodování ve výše popsané věci zohlednil i to, že ze spisu ani vyjádření k ústavní stížnosti "nevyplynulo, že by se stěžovatel na délce řízení jakkoliv negativně podílel" (viz bod 12 nálezu sp. zn. III. ÚS 208/20 ). Takto jednoznačný závěr však Ústavní soud v právě posuzovaném případě učinit nemůže.
46. Již v napadeném rozhodnutí vrchní soud uvedl, že stěžovatelka a další účastníci řízení "podávají různé procesní návrhy, jimiž se musí soud zabývat" (viz bod 20 napadeného rozhodnutí). To, že se soudy musí kromě rozhodování ve věci samé zabývat řadou různých procesních návrhů obou stran sporu, uvedl ve svém vyjádření k ústavní stížnosti i městský soud (viz bod 14 tohoto nálezu). Insolvenční správce Tomáše Bárty označil stěžovatelčinu argumentaci ohledně nepřiměřené délky řízení za lichou, protože nikdo se nesmí dovolávat stavu, který způsobil a nad nímž má kontrolu. Stěžovatelka se přitom podle něj na délce řízení značně podílela, což doložil celou řadou konkrétních skutečností (viz část IX vyjádření a část IV doplnění vyjádření).
47. Stěžovatelka mohla na každé z těchto tvrzení adekvátně reagovat - a to ať už v ústavní stížnosti, nebo v následné replice a duplice. Ani jednou tak ale neučinila. Možnost podat dupliku stěžovatelka nevyužila, v replice se k této otázce nijak nevyjádřila a v ústavní stížnosti uvedla pouze to, že v řízení před obecnými soudy "neučinila ničeho, co by jej jakkoliv prodlužovalo" (viz bod 20 ústavní stížnosti). Jinými slovy, konkrétní a podložená tvrzení jiných účastníků řízení, podle nichž se stěžovatelka většinově nebo alespoň částečně podílela na prodlužování délky řízení - a tedy i trvání předběžného opatření - stěžovatelka nijak relevantně nezpochybnila.
48. Za těchto okolností nelze dospět k jednoznačnému závěru, že se stěžovatelka na délce řízení negativně nepodílela (jak Ústavní soud uvedl v bodě 12 nálezu sp. zn. III. ÚS 208/20 ). Tuto skutečnost je při rozhodování o zrušení předběžného opatření třeba zvažovat, protože v opačném případě by povinný mohl v řízení o zrušení předběžného opatření těžit z toho, že se podílel na prodlužování řízení ve věci samé.
49. Ústavní soud nezpochybňuje, že ačkoli může předběžné opatření trvat kvůli průtahům, délce řízení ve věci samé či jeho složitosti i řadu let, bezesporu je zde legitimní zájem na tom, aby k tomu nedocházelo - a to zejména proto, že je toto opatření vydáváno v krátkých lhůtách a na podkladě nižší míry důkazního standardu a že se při jeho mnohaletém trvání vytrácí smysl jeho dočasnosti a zatímnosti (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 1440/21 , bod 30; III. ÚS 208/20, bod 14). I proto Ústavní soud "s postupným plynutím času hodnotí kritičtěji jeho další trvání" (viz nález sp. zn. III. ÚS 208/20 , body 14 až 15).
50. Vedle zájmu na omezeném trvání předběžného opatření však stojí zájem na zajištění budoucí realizace ohrožených práv. Pokud se přitom tyto zájmy dostanou do střetu, měl by zájem na budoucí realizaci ohrožených práv zpravidla dostat přednost. Hlavním cílem předběžného opatření totiž není být výhradně opatřením krátkodobým, ale opatřením funkčním, které v důvodných případech poskytne rychlou a účinnou ochranu ohrožených práv "toho, kdo o jeho vydání žádá" (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 111/23 , bod 11; I. ÚS 3169/19, bod 21; II. ÚS 1847/16, bod 11). Zrušení předběžného opatření pouze na základě toho, že trvá dlouho - ačkoli důvody pro jeho nařízení ani po letech nepominuly - by tento cíl popřelo a v některých případech i nenávratně poškodilo práva toho, kdo o jeho vydání žádal.
51. Ústavní soud nevylučuje, že mohou nastat situace, kdy jsou faktické následky dlouhotrvajícího předběžného opatření natolik významné a jeho další trvání se stane natolik nepřiměřeným, že zájem na jeho zrušení převáží nad možnými přínosy jeho dalšího trvání (shodně viz Svoboda, K. Řízení v prvním stupni. Civilní proces z pohledu účastníka. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 196). V projednávaném případě však Ústavní soud shledal zájem na jeho dalším trvání významnějším - ať už proto, že jím uložené povinnosti nebrání stěžovatelce v její běžné činnosti (viz bod 20 napadeného rozhodnutí), že řízení ve věci v současnosti není zatíženo průtahy (viz část X vyjádření insolvenčního správce Tomáše Bárty), že stěžovatelka neprokázala, že důvody pro nařízení předběžného opatření pominuly (viz body 43 až 44 tohoto nálezu) nebo že od jeho nařízení nedošlo k zásadnímu obratu v postojích účastníků řízení (viz bod 24 napadeného rozhodnutí).
52. Ústavní soud tedy shrnuje, že ačkoli je nežádoucí, aby předběžné opatření trvalo řadu let, sama o sobě tato skutečnost nepostačuje k tomu, aby bylo předběžné opatření nutné zrušit. Tento závěr přitom platí i v posuzovaném případě. V.1.3b Nepřiměřená délka řízení před obecnými soudy
53. Námitkou, že řízení o návrhu na zrušení předběžného opatření trvá nepřiměřeně dlouho, a návrhem na to, aby Ústavní soud konstatoval protiústavnost omisivního jednání soudů v řízení o zrušení předběžného opatření, se Ústavní soud nemohl věcně zabývat. Stěžovatelka totiž v tomto ohledu nevyčerpala před podáním ústavní stížnosti všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva (jak vyžaduje § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
54. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že je nežádoucí, pokud soudní řízení trvá dlouho - tím spíš, pokud jde o řízení, v němž bylo vydáno předběžné opatření, anebo o řízení, v němž je projednáván návrh na jeho zrušení.
55. Stěžovatelka však mohla za účelem urychlení průběhu řízení před obecnými soudy podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (podle § 174a zákona o soudech a soudcích). Tento návrh přitom patří mezi procesní prostředky, které stěžovatel musí vyčerpat ještě před podáním ústavní stížnosti, v níž namítá průtahy, nečinnost či například nepřiměřenou délku řízení před obecnými soudy. Neučiní-li tak, je jeho ústavní stížnost obecně nepřípustná [viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2869/17 , bod 25; IV. ÚS 4104/17, bod 17; I. ÚS 3296/17, bod 20; II. ÚS 2767/12 či např. Pekařová, L. Čl. 38. In: Husseini, F., Bartoň, M., Kokeš, M., Kopa, M. a kol. Listina základních práv a svobod. 1. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2021, marg. č. 89].
56. Z obsahu soudního spisu, ústavní stížnosti ani následné repliky nevyplývá, že by stěžovatelka tento návrh před vydáním napadeného rozhodnutí podala - a to ať už ve vztahu k řízení ve věci samé, tak ve vztahu k řízení o návrhu na zrušení předběžného opatření. Tuto skutečnost ostatně nepřímo potvrzuje i napadené rozhodnutí, které uvádí, že pokud účastníci považují prvostupňové řízení za nepřiměřeně dlouhé, "měli (a mají) možnost" tento návrh podat (viz bod 20 napadeného rozhodnutí). V podání tohoto procesního prostředku přitom stěžovatelce nic nebránilo a jeho využití pro ni mohlo být účelné.
57. Pokud stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpá všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, může se Ústavní soud jeho ústavní stížností věcně zabývat pouze tehdy, pokud je splněna některá z podmínek v § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Žádná z nich však v této věci splněna není. Ústavní stížnost svým významem podstatně nepřesahuje stěžovatelčiny vlastní zájmy [písm. a) ustanovení] a proti napadenému rozhodnutí neběží žádné řízení o opravném prostředku, v němž by mohlo docházet ke značným průtahům, z nichž stěžovatelce vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma [písm. b) ustanovení]. To, že by byla některá z těchto podmínek splněna, ostatně netvrdí ani stěžovatelka.
58. Ústavní soud tedy shrnuje, že stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti nevyčerpala ve vztahu k námitkám ohledně nepřiměřené délky řízení všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva, a její ústavní stížnost je proto v této části v nepřípustná. V.2 Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí V.2.1 Opomenutí stěžovatelčina podání
59. Soudy podle stěžovatelky "zřejmě zcela opomenuly zohlednit" dvě její doplnění návrhu na zrušení předběžného opatření, které podala před rozhodnutím městského soudu. Ústavní soud konstatuje, že se touto námitkou nemohl věcně zabývat, protože ji stěžovatelka neuvedla v odvolání. Námitky, které stěžovatel nevznese již v řízení před obecnými soudy, jsou přitom v řízení před Ústavním soudem obecně nepřípustné. Požadavek na vyčerpání zákonných procesních prostředků k ochraně práva (zakotvený v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) se totiž vztahuje nejen na posuzování přípustnosti ústavní stížnosti jako celku, ale i při posuzování každé jednotlivé námitky, kterou v ní stěžovatel uplatní (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2179/23 , bod 14; I. ÚS 1645/19, bod 8; III. ÚS 1757/16, bod 13). V.2.2 Nevypořádání námitky nepřiměřenosti doby trvání předběžného opatření
60. Na námitku, že od podání návrhu na vydání předběžného opatření uplynulo již několik let, vrchní soud náležitě reagoval. V rozhodnutí uvedl, že "důvody pro trvání nařízeného předběžného opatření [...] nepominuly" a že i kvůli mnohaletým sporům účastníků "je zcela na místě, aby předběžné opatření nadále trvalo". V té souvislosti navíc vrchní soud konstatoval, že navrhovatel i stěžovatelka "podávají různé procesní návrhy, jimiž se musí soud zabývat" a že pokud má stěžovatelka za to, že se soud dopouští průtahů, mohla a může podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zákona o soudech a soudcích (viz bod 20 rozhodnutí).
61. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je tedy zřejmé, že vrchní soud na výše uvedenou námitku reagoval a doby trvání předběžného opatření a řízení o návrhu na jeho zrušení si byl vědom. Na rozdíl od stěžovatelky však dospěl k závěru, že tato okolnost ke zrušení opatření nepostačuje, neboť důvody pro jeho nařízení i po uplynutí této doby nadále trvají. Tento závěr z ústavního hlediska obstojí, protože skutečnost, že předběžné opatření trvá dlouho, sama o sobě nezpůsobuje jeho protiústavnost (jak Ústavní soud vysvětlil již v bodech 34 až 52 tohoto nálezu). V.2.3 Neprokázaný útlum činnosti stěžovatelky
62. Podle stěžovatelky se vrchní soud nevypořádal s argumentem, že nic nenasvědčuje jejímu útlumu. Ústavní soud tuto námitku považuje za nedůvodnou - a to nejen proto, že se jí vrchní soud zabýval, ale i proto, že i kdyby se stěžovatelka skutečně nenacházela v útlumu, bylo by nezrušení předběžného opatření ústavně souladné.
63. Zrušení předběžného opatření je podle občanského soudního řádu na místě tehdy, (1) "jestliže pominou důvody, pro které bylo nařízeno" nebo (2) "jestliže navrhovatel ve stanovené lhůtě nesložil doplatek jistoty" (§ 77 odst. 2 občanského soudního řádu). Ve vztahu k této námitce připadá v úvahu první z těchto důvodů.
64. Ústavní soud konstatuje, že hrozba stěžovatelčina útlumu nebyla důvodem, kvůli němuž bylo předběžné opatření nařízeno. Jeho nařízení bylo odůvodněno tím, že stěžovatelka a další žalovaní Tomáše Bártu "jako společníka neuznávají", že jsou jimi "porušována a minimalizována" jeho práva podílet se na stěžovatelčině chodu a že "vyvíjejí snahu sporná práva žalobce jako společníka [...] eliminovat" (viz body 27 a 30 usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 426/2017-363, jímž bylo nařízeno předběžné opatření). O tom, že by bylo předběžné opatření nařízeno kvůli obavě ze stěžovatelčina útlumu anebo jiného obdobného důvodu, se odůvodnění předběžného opatření nezmiňuje.
65. Jejímu útlumu by ostatně nedokázalo zamezit ani dodržování povinností uložených předběžným opatřením - tedy povinnost "zdržet se dispozice s obchodním závodem či jeho částmi" a "zdržet se nad rámec obvyklý běžnému hospodaření dispozic s veškerým hmotným i nehmotným majetkem". Závěru, že toto opatření nebylo nařízeno s cílem zabránit jejímu útlumu, proto svědčí i povinnosti, které jím byly stěžovatelce uloženy.
66. I kdyby však snaha předejít útlumu stěžovatelky byla důvodem k nařízení předběžného opatření, nic by to neměnilo na existenci dalších důvodů, kvůli nimž bylo toto opatření nařízeno a které podle vrchního soudu nadále panují (k tomu blíže viz bod 3 tohoto nálezu). Výše popsaného jednání, kterým bylo odůvodněno nařízení předběžného opatření, se ostatně může stěžovatelka dopouštět nehledě na to, zda je zrovna v růstu či útlumu. Lze naopak důvodně argumentovat, že kdyby se stěžovatelka v útlumu skutečně nenacházela (jak tvrdí), byl by zájem na trvání předběžného opatření a s ním spojené ochrany navrhovatelových sporných práv o to silnější.
67. Ústavní soud dodává, že napadené rozhodnutí na stěžovatelčinu námitku týkající se údajné neexistence jejího útlumu reagoval. Vrchní soud v něm uvedl, že skutečnost, že stěžovatelka "vykazuje růst ve všech hlavních obchodních a ekonomických parametrech činnosti, není pro posouzení návrhu na zrušení předběžného opatření relevantní". Kromě toho navíc konstatoval, že "veškerá řízení mezi účastníky vedená, nasvědčují opaku" (viz bod 21 napadeného rozhodnutí). Stěžovatelka přitom tento závěr v ústavní stížnosti zcela opomíjí.
68. Ze všech těchto důvodů Ústavní soud nepovažuje výše popsanou námitku za důvodnou. Stěžovatelčina tvrzení, díky nimž se snaží domoci zrušení napadeného rozhodnutí, jsou navíc nekonzistentní. Stěžovatelka namítá, že existence předběžného opatření představuje neúměrné omezení, které "zcela zásadně přispělo k ukončení činnosti stěžovatelky" (viz bod 22 ústavní stížnosti), a zároveň tvrdí, že ani navzdory předběžnému opatření nedochází k útlumu její činnosti (viz body 14, 31 a 35 ústavní stížnosti). Ústavnímu soudu není zřejmé, jak mohou obě tato tvrzení obstát vedle sebe a zároveň opodstatňovat zrušení napadeného rozhodnutí. V.2.4 Ohrožení vyhovění návrhu na složení doplatku jistoty
69. Podle stěžovatelky se vrchní soud nevypořádal s námitkou, že je v řízení ohroženo vyhovění jejímu návrhu na složení doplatku jistoty k zajištění náhrady újmy vzniklé předběžným opatřením. Kvůli úpadku Tomáše Bárty bylo totiž navrženo osvobození od povinnosti platit soudní poplatky, které by vedlo i k osvobození od povinnosti složit jistotu, a způsobená újma by tak nikdy nebyla nahrazena.
70. Napadené rozhodnutí na tuto námitku řádně reaguje. Vrchní soud v něm uvedl, že stěžovatelka "zcela pomíjí, že o jejím návrhu na složení doplatku jistoty nebylo soudem prvního stupně dosud rozhodnuto". Takové vypořádání z hlediska ústavnosti obstojí.
71. Jediná situace týkající se doplatku jistoty, která podle občanského soudního řádu opodstatňuje zrušení předběžného opatření, nastává tehdy, "jestliže navrhovatel ve stanovené lhůtě nesložil doplatek jistoty" (viz § 77 odst. 2 věta druhá zákona). Ničeho takového se však navrhovatel nedopustil.
72. Povinnost složit doplatek jistoty po nařízení předběžného opatření vzniká na základě výzvy předsedy senátu (viz § 76h občanského soudního řádu). Ten však navrhovatele ke složení doplatku jistoty v době rozhodování vrchního soudu nevyzval, a navrhovatel proto povinnost složit doplatek neměl. Stěží lze být přitom v prodlení s plněním povinnosti, která neexistuje. Vrchní soud tedy při vypořádání této námitky nepochybil. V.2.5 Zánik jednoho ze dvou povinných subjektů
73. Podle stěžovatelky se vrchní soud nevypořádal s tím, že před jeho rozhodnutím zanikla společnost Bohemia Energy Group, a. s. Ústavní soud uvádí, že vrchní soud se touto skutečností řádně zabýval, což je popsáno již bodech 23 až 27 tohoto nálezu.
74. Ačkoli předběžné opatření omezuje stěžovatelku již přes 6 let, Ústavní soud jeho trvání neshledal protiústavním. Nezrušení tohoto opatření vzhledem k okolnostem případu neporušilo stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu (viz část V.1 nálezu) a její námitky jsou v napadeném rozhodnutí řádně vypořádány (viz část V.2 nálezu).
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 24. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu