Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Kadlecové, zastoupené Mgr. Alešem Koubkem, advokátem sídlem Renneská tř. 393/12, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j. 25 Cdo 3266/2016-678, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2016, č. j. 44 Co 256/2015-615, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení a Statutárního města Brna, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
3. V řízení před Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") vedeném pod sp. zn. 18 C 138/2004 byl dne 28. 1. 2011 vydán mezitímní rozsudek, kterým bylo stanoveno, že základ nároku je dán. Tento rozsudek však byl odvolacím soudem zrušen a věc byla městskému soudu vrácena k dalšímu řízení. Ve věci byly vypracovány celkem 3 znalecké posudky k posouzení příčin vzniku škod na nemovitosti. Znalec Ing. Vítězslav Dominik uzavřel, že spatřuje příčinu prasklin v přístavbě domu v postupném přistavování, kdy došlo k dotvarování a dosedání a sesuv kamení nepovažoval za rozhodující.
Znalecký ústav GEOtest Brno, a. s. stanovil několik příčin poruch na domě stěžovatelky, kdy hlavní příčinou mělo být sedání podlah a základů vlivem deformací podzákladí, které mělo navíc pod různými částmi stavby nestejné složení. Poslední a nejrozsáhlejší znalecký posudek vypracovalo Vysoké učení technické v Brně - Ústav soudního inženýrství, které se zaměřilo na důsledky sesuvu kamení v roce 2003, když bylo shledáno, že příčinou vzniku všech prasklin a poškození zárubní byla zejména dilatace částí konstrukce, teplotní roztažnost materiálů a nerovnoměrné sedání stavby.
Bylo současně konstatováno, že nelze vyloučit nepříznivý vliv dynamického zatížení stavby způsobeného pádem kamenné sutě na vnější obvodovou stěnu přístavby z r. 2003, které mohlo přispět k opětovnému vzniku (prokreslení) původních trhlin zapravených v r. 1996. Vliv dynamického zatížení však nebyl primární příčinou vzniku trhlin. Nebylo prokázáno, že by sesuv kamení v r. 2003 byl příčinou rozbití okénka v zadní části fasády. Znalecký ústav pak stanovil výši nákladů na provedení oprav poškození předmětného domu, které nastalo v r.
2003, na částku 51 164,- Kč včetně daně z přidané hodnoty. Na základě uvedených znaleckých posudků pak městský soud zavázal rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, č. j. 18 C 138/2004-590, vedlejšího účastníka k náhradě škody stěžovatelce ve výši 51 164,- Kč, když dospěl k závěru, že škody vzniklé v r. 2003 byly škody, jejichž primární příčinou nebyl sesuv kamení z r. 2003, avšak tento sesuv měl na nemovitost negativní vliv, když došlo k opětovnému prokreslení původních trhlin a zhoršení stavu zárubní. Vliv ostatních sesuvů nastalých v letech 1990 a 1996 nebyl zkoumán z důvodu námitky promlčení ze strany vedlejšího účastníka.
Ve zbytku byla žaloba zamítnuta a náklady řízení nebyly vedlejšímu účastníkovi přiznány s odkazem na § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád")
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání vedlejšího účastníka změnil rozsudek městského soudu svým rozsudkem ze dne 3. 2. 2016, č. j. 44 Co 256/2015-615, tak, že žalobu stěžovatelky zamítl i v části, v níž se domáhala zaplacení částky 51 164,- Kč s tím, že náklady řízení nebyly přiznány žádné ze stran opět s odkazem na § 150 občanského soudního řádu. Krajský soud označil právní závěry městského soudu o škodlivém následku sesuvu kamení v roce 2003, učiněné ze znaleckých posudků, za nesprávné.
Dospěl naopak k tomu, že škodlivý následek předmětného sesuvu kamení nelze označit za škodu, když škodlivé účinky sesuvu sutě z roku 2003 na stav nemovitosti lze označit za zcela bagatelní a šlo o pouhé prokreslení trhlin vzniklých z jiných příčin; rovněž stav zárubní byl narušen již v předchozí době a u rozbitého okénka nebylo postaveno najisto, že se tak stalo vlivem uvedeného sesuvu kamení. Měla tak chybět nejen možnost stanovení konkrétního rozsahu škody, ale i příčinná souvislost mezi tvrzenými poškozeními a sesuvem sutě z r.
2003.
5. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, v němž vyjadřuje nesouhlas s právními závěry krajského soudu, když dle jejího názoru bylo znaleckým posudkem Vysokého učení technického v Brně - Ústav soudního inženýrství prokázáno, že škoda vyčíslená částkou 51 164,- Kč na majetku stěžovatelky skutečně vznikla v důsledku závalu z r. 2003 a vyjádřený názor krajského soudu je tak v rozporu se stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, č. j.
23 Cdo 3266/2016-678, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. V odůvodnění se Nejvyšší soud vyjádřil obecně k otázce příčinné souvislosti, když uvedl, že při jejím posuzování je rozhodující, zda - nebýt protiprávního jednání - by ke škodě nedošlo, nebo zda by naopak škodlivý následek nastal i bez této skutečnosti. Dále uvedl, že otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoliv právní, a proto napadený závěr odvolacího soudu z hlediska jeho skutkové správnosti dovolacímu přezkumu nepodléhá.
Po právní stránce pak má být tento závěr v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
8. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než tento dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
9. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. V dané souvislosti je nutno zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 a 82 odst. 1 Ústavy) plyne i zásada volného hodnocení důkazů dle § 132 občanského soudního řádu. Postupuje-li obecný soud v souladu s ustanovením občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí (není-li jimi porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům.
10. Námitky stěžovatelky představují toliko její nesouhlas se skutkovými závěry, které učinil krajský soud z provedeného dokazování (znaleckými posudky), tedy nesouhlas stěžovatelky s rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud je nucen zopakovat, že s ohledem na jeho postavení není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení provedených důkazů, které proběhlo před obecnými soudy, a to ani v případě, že by považoval jiné hodnocení za přiléhavější. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je pouze stav, kdy by hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry byly důsledkem zjevného faktického omylu nebo logického excesu, což ovšem není navzdory opačnému tvrzení stěžovatelky případ posuzované ústavní stížnosti.
11. V dané věci si Ústavní soud vyžádal soudní spis vedený městským soudem pod sp. zn. 18 C 138/2004, jehož součástí jsou tři znalecké posudky týkající se původu vzniku prasklin a křížení zárubní na nemovitosti stěžovatelky. Na základě jejich prostudování dospěl Ústavní soud k závěru, že ačkoliv argumentace krajského soudu není obzvláště podrobná, je z ní jasně patrno, že tento soud posoudil stěžejní důkazy odlišně od soudu městského a důvod tohoto odchýlení jasně uvedl. Z předmětných znaleckých posudků totiž skutečně nevyplývá, že by tvrzené škody vznikly (bez nejmenších pochyb) alespoň z části v důsledku sesuvu kamení z r. 2003. Naopak posudek Vysokého učení technického v Brně - Ústav soudního inženýrství uzavírá, že příčinou vzniku všech prasklin a poškození zárubní byla zejména dilatace částí konstrukce, teplotní roztažnost materiálů a nerovnoměrné sedání stavby. Bylo dále konstatováno, že nelze vyloučit nepříznivý vliv dynamického zatížení stavby způsobeného pádem kamenné sutě na vnější obvodovou stěnu přístavby z r. 2003. Skutkový závěr odvolacího soudu tak není v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, když ze žádného znaleckého posudku nevyplývá, že sesuv kamení z r. 2003 byl s jistotou příčinou vzniku alespoň části škody na nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky. Pokud pak posudek Vysokého učení technického obsahuje odhad výše škody způsobené případně sesuvem kamení v r. 2003, jde o kvalifikovaný odhad znalce učiněný na základě konkrétního dotazu soudu, ze kterého však nelze učinit závěr, že předmětný sesuv skutečně byl důvodem vzniku škody v uvedeném rozsahu. Ústavní soud si uvědomuje skutečnost, že dokazování v daném případě bylo obzvláště obtížné, o čemž svědčí i množství znaleckých posouzení, jejichž náklady mnohonásobně přesáhly částku, která by mohla být stěžovatelce v řízení přiznána. V postupu hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu však nebyl shledán žádný exces, který by odůvodňoval kasační zásah Ústavního soudu.
12. Za ústavně konformní považuje Ústavní soud i napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, jehož závěry jsou i řádně odůvodněny.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. srpna 2017
Josef Fiala v. r. předseda senátu