Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Tomáše Aubrechta, zastoupeného Mgr. Petrem Fučíkem, advokátem, sídlem Purkyňova 74/2, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 7 Ads 327/2018-27, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2018 č. j. 57 Ad 3/2017-56 a rozhodnutí Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky ze dne 6. ledna 2016 agendové č. RO/4049+4050/15/Va, sp. zn. S-SP-VZP-15-00400587-C8BF, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni a Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená ústavním zákonem, zejména pak čl. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Platebními výměry Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, regionální pobočka Plzeň, pobočka pro Jihočeský, Karlovarský a Plzeňský kraj, ze dne 20. 11. 2015 č. 4840001461 a č. 2840011018 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit dlužné pojistné na veřejné zdravotní pojištění ve výši 373 363 Kč a penále ve výši 225 136 Kč, neboť vyúčtováním ze dne 14. 10. 2015 bylo zjištěno, že v období od 1. 1. 2006 do 6. 2. 2015 nehradil včas a ve správné výši pojistné, jak je stanoví § 7 zákona ČNR č. 592/1992 Sb., o pojistném na veřejné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pojistném"). Proti uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel odvolání, které Rozhodčí orgán Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky (dále jen "rozhodčí orgán") zamítl rozhodnutím ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. S-SP-VZP-15-00400587-C8BF, a zároveň rozhodl o žádosti stěžovatele o odstranění tvrdosti podle § 53a odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění"), tak, že snížil penále na částku 50 000 Kč.
3. Stěžovatel napadl jak rozhodnutí o odvolání, tak oba platební výměry, žalobou u Městského soudu v Praze, který ji postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"), jenž rozsudkem ze dne 28. 6. 2018 č. j. 57 Ad 3/2017-56 žalobu zamítl. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že podle § 3a odst. 1 zákona o pojistném je vyměřovacím základem u osoby samostatně výdělečně činné od roku 2006 50 % příjmu z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení. Podle § 7 odst. 2 písm. a) zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o daních z příjmů"), se přitom mezi příjmy z jiné samostatné výdělečné činnosti řadí také příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového nebo jiného duševního vlastnictví. Stěžovatel měl proto povinnost odvádět zálohy na zdravotní pojištění jako osoba samostatně výdělečně činná ve výši 13,5 % z vyměřovacího základu za rozhodné období, přičemž vyměřovací základ byl povinen vypočítat podle § 3a odst. 1 zákona o pojistném na zdravotní pojištění, tj. jako 50 % příjmu z podnikání a z jiné samostatné výdělečné činnosti po odpočtu výdajů vynaložených na jeho dosažení, zajištění a udržení.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že v postupu správních orgánů ani krajského soudu neshledal žádné pochybení, když stěžovatel je plátcem pojistného spadajícím coby živnostník, tedy osoba provozující živnost, pod § 5 písm. b) bod 2. zákona o veřejném zdravotním pojištění. Naopak samotná skutečnost, že má také příjmy z licenčních poplatků za poskytnutí oprávnění k výkonu práv z držení ochranných známek, by z něj, či z dalších spoluvlastníků těchto ochranných známek, osobu samostatně výdělečně činnou nečinila, neboť bod 4.
citovaného ustanovení dopadá jen na "osoby vykonávající uměleckou nebo jinou tvůrčí činnost na základě autorskoprávních vztahů", přičemž samotné držení ochranné známky výkonem umělecké činnosti není. K námitce stěžovatele, že zahrnutí příjmů z práv z průmyslového vlastnictví do vyměřovacího základu pro účely pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které se aplikuje jen u osob samostatně výdělečně činných, staví jednotlivé majitele práv k předmětům průmyslového vlastnictví do rozdílné pozice, a to pouze s ohledem na skutečnost, z jakého zdroje jim plynou ostatní příjmy, Nejvyšší správní soud uvedl, že odlišným zacházením by bylo, kdyby existovaly dvě skupiny plátců, jejichž vyměřovací základ by byl stanoven v zásadě stejně, ale jedné skupině by do něj byly zahrnuty i příjmy z práv z průmyslového vlastnictví, zatímco druhé nikoliv.
Tak tomu však není, neboť stěžovatelem porovnávané skupiny plátců se liší v celém nastavení konstrukce vyměřovacího základu. Zahrnutí či nezahrnutí nyní sporného příjmu je pouze jedním z dílčích rozdílů.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem rozhodčího orgánu i správních soudů, že má-li osoba příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví a nevykonává mimo to žádnou samostatnou výdělečnou činnost, pak pojistné z příjmů za užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví neodvádí, má-li však osoba příjmy z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví a vedle toho vykonává nějakou samostatnou výdělečnou činnost, je povinna pojistné z příjmů za užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví odvádět. Stěžovatel je přesvědčen, že takový závěr staví jednotlivé majitele práv k předmětům průmyslového vlastnictví (v případě stěžovatele práv k ochranným známkám) do rozdílné pozice, a to pouze s ohledem na skutečnost, z jakého zdroje jim plynou ostatní příjmy, jde tedy o výklad, který vede k nepřijatelné nerovnosti mezi různými skupinami plátců pojistného. Stěžovatel předkládá vlastní ústavně konformní výklad příslušné právní úpravy, jehož základem je, že u všech osob, bez ohledu na to, zda vykonávají samostatnou výdělečnou činnost nebo ne, se musí pohlížet na příjmy plynoucí z užití nebo poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví stejným způsobem, a to izolovaně od příjmů ostatních.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Ústavní soud v dané právní věci předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.
Při výkonu této své pravomoci je samozřejmě i Nejvyšší správní soud povinen vykládat a používat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy v souladu s účelem a smyslem ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III.
ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatele žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.
9. Ústavní soud především konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnil již před správními soudy a která jimi byla dostatečným způsobem vypořádána, zejména Nejvyšší správní soud stěžovateli podrobně a srozumitelně vysvětlil, že konstrukce vyměřovacího základu je u stěžovatelem srovnávaných skupin plátců naprosto odlišná a každá z těchto skupin by mohla upozornit na určitý parametr v nastavení svého vyměřovacího základu, který zakládá její údajné znevýhodnění či nerovnost vůči skupině druhé.
Veškeré výtky stěžovatele zaměřené jen na dílčí odlišnosti v konstrukci vyměřovacího základu jednotlivých skupin přitom odhlížejí od toho, že jde o konstrukce v těchto jednotlivých aspektech neporovnatelné. Nejvyšší správní soud připustil, že pokud by byly porovnávány konstrukce vyměřovacího základu pro tyto skupiny komplexně, dochází zde pochopitelně k nerovnostem, které jsou ovšem legitimně zdůvodněny, neboť odrážejí princip solidarity bohatých s chudými, který se odráží právě i v tom, že stěžovateli jako osobě samostatně výdělečně činné je do vyměřovacího základu zahrnut i příjem z poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví, zatímco pojištěnci, za něž platí pojistné stát, a osoby podle § 5 písm. c) zákona o veřejném zdravotním pojištění, u nichž se předpokládá, že nemají žádné vysoké systematické příjmy, mohou obdržet příjem z poskytnutí práv z průmyslového vlastnictví, aniž by se to projevilo na částce jejich pojistného.
To je dle Nejvyššího správního soudu nutným důsledkem určitého zobecnění v konstrukci těchto typů plátců, respektive pojištěnců.
10. Takto řádně odůvodněný závěr Nejvyššího správního soudu je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti čeho vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů, které se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele způsobem, který Ústavní soud neshledal vybočujícím z mezí ústavnosti, když po přezkoumání napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu dospěl k závěru, že výklad a použití dotčených právních předpisů byly provedeny správními soudy v mezích zákona ústavně souladným způsobem.
Argumentace obsažená v ústavní stížnosti je pouhou polemikou s rozhodnutími správních soudů v rovině běžných zákonů, kdy stěžovatel nesouhlasí s jejich výkladem dotčených právních předpisů a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Jak však již bylo shora uvedeno, referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu je poměření, zda soudem podaný výklad dotčených ustanovení zákona je (či nikoli) výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně který vybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) přijímaného chápání dotčených právních institutů, a jenž tím představuje výklad extrémní, resp. excesivní.
Proto nestačí namítat, že soudy vyložily právo jinak, než jak to odpovídá představě stěžovatele. To, že správní soudy napadenými rozhodnutími nevyhověly žalobě stěžovatele, samo o sobě porušením principů ústavnosti není.
11. Nejvyšší správní soud se ústavně souladným způsobem vypořádal i s námitkou stěžovatele, že na použití § 7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů odkazuje toliko nezávazná poznámka pod čarou. Nejvyšší správní soud konstatoval, že skutečným důvodem použití § 7 odst. 1 a 2 zákona o daních z příjmů na daný případ není poznámka pod čarou č. 17 obsažená v citovaném § 3a odst. 1 zákona o pojistném, nýbrž to, že § 3a odst. 1, vymezující vyměřovací základ pro osoby samostatně výdělečně činné, používá zvláštní samotným zákonem o pojistném nedefinovaný právní pojem "příjem ze samostatné činnosti", který je třeba v zájmu jednotnosti právního řádu vykládat stejně v různých právních předpisech, a jehož vymezení je třeba hledat v § 7 zákona o daních z příjmů.
12. Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelem kritizovaná dílčí odlišnost konstrukce vyměřovacího základu pro účely pojistného na veřejné zdravotní pojištění osob samostatně výdělečně činných oproti ostatním druhům pojištěnců nepředstavuje sama o sobě nepřípustné odlišné zacházení, tím méně pak protiústavní diskriminaci.
13. Ústavní soud ve své judikatuře konstantně vyžaduje, aby se zákonodárce při jakémkoli rozlišování mezi situacemi či subjekty (bez ohledu na to, zda předmětem právní úpravy jsou záležitosti týkající se základních práv, či nikoli) vyhnul libovůli, tj. nedůvodnému rozlišování. Jak Ústavní soud již mnohokrát uvedl, stát může rozhodnout, že jedné skupině poskytne méně výhod než jiné, nesmí však postupovat libovolně a z jeho rozhodnutí musí být patrno, že tak činí ve veřejném zájmu [srov. např. nález ze dne 1. 12. 1999 sp. zn. Pl. ÚS 17/99
(N 174/16 SbNU 267; 3/2000 Sb.), nález ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02
(N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.) nebo již citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 31/13 ]. Judikatura dovodila, že princip rovného zacházení je porušen tehdy, je-li s různými subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, zacházeno rozdílným způsobem, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2003 sp. zn. Pl. ÚS 15/02
(N 11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.)]. Nadto Ústavní soud rovněž vyžaduje [srov. například nález ze dne 28. 6. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 18/15
(271/2016 Sb.)], aby daňový zákon zatěžoval daňové poplatníky rovnoměrně, to znamená, aby každý poplatník byl rovnoměrně zapojen do financování státních úkolů podle své způsobilosti. Je tedy třeba, aby byl naplněn princip tzv. horizontální spravedlnosti, jenž lze vyložit tak, že daňoví poplatníci se stejnou (obdobnou) finanční výkonností jsou rovněž stejně (obdobně) zdaněni.
14. Ústavní soud ani při posouzení věci optikou principu rovného zacházení s ohledem na shora popsanou komplexní konstrukci vyměřovacího základu a jeho zatížení pojistným tak, aby to odpovídalo specifikům jednotlivých skupin a výše zmíněnému principu solidarity, neshledal důvod, proč nepřisvědčit závěru Nejvyššího správního soudu, že zákonodárcem odlišně stanovená konstrukce vyměřovacího základu pojistného na veřejné zdravotní pojištění u osob samostatně výdělečně činných oproti jiným skupinám plátců pojistného nepředstavuje rozlišení zjevně nepřiměřené nebo svévolné a neodporuje ústavnímu pořádku.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2019
Josef Fiala v. r. předseda senátu