Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele R. B. R., zastoupeného Mgr. Petrou Žákovou, advokátkou, sídlem tř. Svobody 43/39, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2024, č. j. 3 Tdo 117/2024-287, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 20. října 2023, č. j. 55 To 255/2023-258, a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. června 2023, č. j. 7 T 30/2023-225, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě, pobočky v Olomouci a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jakožto vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání pokusu přečinu poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Těch se podle okresního soudu dopustil stěžovatel, stručně řečeno, tak, že dne 24. 11. 2021 v ranních hodinách mezi obcí Rataje a Luběnice s úmyslem předjet vozidlo řízené poškozeným řidičem na něj nejprve blikal a následně jej nedbale předjel, na což musel poškozený reagovat prudkým zabrzděním. Stěžovatel následně svým autem zrychlil, přičemž v reakci na troubení auta ze strany poškozeného prudce zabrzdil, přestože k tomu neměl žádný rozumný důvod. Stěžovatel po opětovném zrychlení znovu zabrzdil a zastavil auto, tentokrát uprostřed zúžené silnice, přičemž pokud by poškozený včas nezabrzdil, došlo by nepochybně ke srážce těchto dvou automobilů a škodě na věci. Po dalším zastavení stěžovatel přišel k autu poškozeného a začal na řidiče i spolujezdce pokřikovat vulgární nadávky. Když se spolujezdec pokusil vystoupit z auta, přivřel mu do dveří nohu a následně jej několikrát udeřil pěstí a kolenem. V další protiprávní násilné činnosti mu zabránil poškozený řidič. Mezi všemi třemi osobami probíhala ještě chvíli fyzická potyčka, která však ustala a skončila odjezdem z místa všech zúčastněných ve svých vozidlech. Poškozený spolujezdec utrpěl zejména lehký otřes mozku a tržné rány v obličeji. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výpovědí obou poškozených, lékařských zpráv o zranění poškozeného spolujezdce a výpovědi náhodného svědka, který zachytil konec incidentu.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Přitom vyhodnotil odůvodnění, proces dokazování a trest uložený okresním soudem jakožto souladné se zákonem. K námitce stěžovatele spočívající v neodůvodněném upřednostňování výpovědí poškozených uvedl, že okresní soud se žádného upřednostnění nedopustil a výpovědi těchto osob vzal za věrohodné vzhledem k ostatním provedeným důkazům.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. V procesu dokazování neshledal žádné vady. Soudy se řádně vypořádaly se všemi uplatněnými námitkami. Mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů není žádný relevantní rozpor.
5. Stěžovatel namítá neexistenci návaznosti mezi popisem skutkových zjištění v závěrech podaných obecnými soudy, úvahami při hodnocení důkazů a jejich právním posouzením. Mezi těmito částmi je podle stěžovatele extrémní nesoulad. Stěžovatel namítá narušení transparentnosti volného hodnocení důkazů. Dále soudy odmítly důležitou svědeckou výpověď pouze kvůli trestní minulosti svědka. Obecné soudy podle něj nepřihlédly ke shodné formulaci výpovědí obou poškozených (která je nepochopitelná vzhledem k době, která uplynula mezi skutkem a hlavním líčením) a k jejich příbuzenskému vztahu. Jediný nezávislý svědek přiznal, že násilné střetnutí mezi stěžovatelem a poškozeným neviděl a o konfliktu se dozvěděl pouze díky štěkotu svého psa, který ho vzbudil.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, což mimo jiné uznává i stěžovatel ve své stížnosti. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní procesní význam zákazu libovůle či osobní svobody. Žádné takové pochybení však v dané věci neshledal.
9. Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli v tvrzení, podle něhož v projednávaném případě došlo k porušení ústavních zásad ovládajících trestní řízení. Soudy zejména zohlednily všechny stěžovatelem namítané skutečnosti a jejich vliv logicky a srozumitelně vyhodnotily. Zejména soudy řádně vyhodnotily všechny důležité aspekty jednotlivých svědeckých výpovědí a tím dostály své ústavní povinnosti (srov. např. nález ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/).
Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat provedené důkazy a například určovat, která z vypovídajících osob je věrohodná. To je výhradní doménou obecných soudů. Ústavní soud může pouze přezkoumat, zda soudy nepostupovaly svévolně, tedy především bez řádného odůvodnění svých závěrů. Tak tomu však v dané věci nebylo. Soudy řádně provedly všechny dostupné důkazy, jejichž obsah následně logicky a srozumitelně vyhodnotily (srov. zejména body 12 a 13 rozsudku okresního soudu a body 15 až 18 usnesení krajského soudu).
Zároveň nelze stěžovateli přisvědčit, že by soudy hodnotily svědeckou výpověď v jeho prospěch pouze hlediskem trestní minulosti svědka. Naopak soudní rozhodnutí vyjmenovávají konkrétní pasáže výpovědi, které vyhodnotily (na základě dalších objektivních důkazů) jako nepravdivé.
10. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu