Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. T., zastoupeného Mgr. Janou Jevtić, MBA, advokátkou, sídlem Gogolova 228/8, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. března 2025, č. j. 3 To 16/2025-176, a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. prosince 2024, č. j. 21 PP 240/2021-148, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Břeclavi, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství v Břeclavi, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozhodl, že stěžovatel vykoná zbytek trestů odnětí svobody v trvání 1 rok, 4 měsíce a 15 měsíců. Dne 6. 1. 2022 byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, byla mu stanovena zkušební doba v trvání dvou let a uložena povinnost hradit podle svých sil dlužné výživné. Po provedení všech důkazů soud dospěl k závěru, že stěžovatel uvedenou řádně uloženou povinnost neplnil. Nepravdivě uváděl, že byl evidován na úřadu práce a své sliby, které složil při podmíněném propuštění, nenaplnil. Sám soudu sdělil, že v rozhodné době (tj. před březnem 2024, kdy se u něho projevily zdravotními problémy) si vydělal zhruba 35 000 Kč čistého. Soud zjistil, že stěžovatel neplatí řádně ani běžné výživné a neuhradil nic z dluhu na výživném. S uvedeným příjmem bylo podle soudu v silách stěžovatele platit nejméně dlužné výživné. Stěžovatel byl v minulosti opakovaně odsouzen za neplacení výživného. Svých povinností vůči nezletilému dítěti si tedy byl nepochybně vědom. Jeho zdravotní problémy se projevily až po zkušební době. Stěžovatel namísto platby výživného upřednostnil své potřeby týkající se zařízení bytu.
3. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Za celou dobu dvouleté zkušební doby stěžovatel uhradil částku 9 800 Kč (tedy zhruba odpovídající třem měsíčním platbám stanoveného výživného). Nedocházelo tedy ani k úhradě běžného výživného. Teprve po skončení zkušební doby uhradil stěžovatel jednorázově částku 13 000 Kč, která však ani zdaleka nepokrývá dlužné výživné. Povinností stěžovatele bylo vyvinout maximální úsilí, aby plnil svoji základní rodičovskou povinnost. Neplní však ani tu současnou, tím méně dluh na té minulé. Stěžovatel nevyvinul potřebnou aktivitu k obstarání stabilního zdroje příjmu, neučinil ani krok evidence na úřadu práce. Sám vypověděl, že příjmy měl dostatečné.
4. Stěžovatel namítá, že dlužné výživné hradil podle svých možností. Ve větších úhradách mu bránily objektivní překážky, a to hrazení jeho vlastních základních životních potřeb (náklady na bydlení). Soudy však přesto dospěly k závěru, že žádné objektivní překážky neexistovaly. Navíc situaci komplikoval stěžovatelův nepříznivý zdravotní stav. Soudy nezohlednily tíživé životní poměry stěžovatele, který si po podmíněném propuštění musel obstarat základní obživu a bydlení. Tvrzením, že stěžovatel měl upřednostnit úhradu výživného, porušily soudy jeho právo na důstojný život. I přes nepříznivý zdravotní stav stěžovatel pracuje a hradí své životní náklady i výživné. V řízení před obecnými soudy nebylo prokázáno, že by stěžovatel utrácel prostředky na cokoliv jiného než základní potřeby. Stěžovatel doklady o hrazení výživného předkládal probačnímu úředníkovi a nikdy nebyl upozorněn na to, že by tato jeho aktivita mohla vést k nařízení výkonu zbytku trestu odnětí svobody. Stěžovatel zasílal částky na úhradu výživného bez určení (tedy zda jde o běžné nebo dlužné výživné) a nelze tedy dospět k závěru, že na dlužném výživném neuhradil nic (jednorázově navíc poslal částku 13 000 Kč). Soudy tak podle stěžovatele nezjistily řádně celý skutkový stav a důkazy hodnotily pouze povrchně a formálně. Rozhodnutím o vykonání zbytku trestu poškozují soudy rovněž zájmy stěžovatelovy dcery, neboť snižují jeho další možnosti úhrady výživného. Usnesením okresního soudu mu měl být uložen souhrnný trest.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem. Také hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou obecnými soudy, do kterých však Ústavní soud zasáhne, pokud obecný soud přehlédne ústavněprávní procesní význam zákazu libovůle či osobní svobody.
8. Žádné takové pochybení Ústavní soud v dané věci neshledal. Stěžovatel opakuje svoji obsáhlou argumentaci z řízení před obecnými soudy, aniž by však jakkoliv reflektoval srozumitelně a zevrubně popsané závěry, kterými soudy odůvodnily napadená rozhodnutí. Stěžovatel především přehlíží, že v dané věci byla klíčová skutečnost, že v průběhu zkušební doby nehradil v podstatě žádné výživné. Předtím, než byl podmínečně propuštěn, potvrdil, že je mu známo, že jeho dluh na výživném činí cca 150 000 Kč a má povinnost platit pravidelně běžné výživné 3 200 Kč měsíčně.
Částky, které stěžovatel (v nepravidelných intervalech) uhradil, v žádném případě nemohly pokrýt ani běžné výživné, stěžovateli tedy muselo být zřejmé, že jeho dluh na výživném se nesnižuje. Odkaz na současné zdravotní problémy není relevantní, neboť v rozhodné době jimi ještě netrpěl a dosahoval příjmů, které umožňovaly dluh na výživném alespoň částečně umořovat a plnit tak slib daný při podmíněném propuštění. Podstatné je, že stěžovatel (i přes dostatečné příjmy a podporu vlastní rodiny) nejen nehradil dlužné výživné, nýbrž nadále řádně neplnil ani aktuální vyživovací povinnost, přičemž nedělal ani základní kroky k tomu, aby tak činit mohl.
Tyto klíčové skutečnosti přitom stěžovatel nevyvrací.
9. Stěžovatelův přístup k vyživovací povinnosti nezměnilo ani opakované odsouzení za trestný čin zanedbání povinné výživy, ani výkon trestu a dokonce ani podmíněné propuštění s jednoznačnou hrozbou výkonu zbytku trestu. Jeho argumentace nadále působí dojmem, že stěžovatel nenahlíží na placení výživného jako na povinnost s vysokou prioritou, nýbrž jako na druhotný závazek, který plní podle své úvahy. Takový přístup je však z obecného hlediska a především ve stěžovatelově případě nepřijatelný. Jak uvedl krajský soud, vyživovací povinnost je základní povinností každého rodiče a orgány soudní moci jsou povolány k jejímu vymáhání v souladu se zákonem. Z žádné ze stěžovatelem uváděných skutečností nebylo možno dovodit, že by plnění vyživovací povinnosti v jeho případě znamenalo překážku důstojného života.
10. Za irelevantní považuje Ústavní soud otázku, "zda neměl být usnesením okresního soudu uložen souhrnný trest". Není zřejmé, co touto námitkou stěžovatel míní (napadeným usnesením žádný trest ukládán nebyl). Namítá-li stěžovatel, že výkonem trestu odnětí svobody, bude ohroženo další plnění vyživovací povinnosti, je podle Ústavního soudu třeba na důsledky napadených rozhodnutí nahlížet optikou zásady preventivního působení trestní represe pro futuro, a to jak v individuální rovině (tedy přímo na stěžovatele), tak v rovině generální (tedy na jiné osoby, které by mohly brát svou vyživovací povinnost lehkovážně).
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu