Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 25. listopadu 2010 v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila ( soudce zpravodaje) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci návrhu nezl. M. V. K. a nezl. P. K., obou zastoupených otcem Ing. P. K. a matkou Mgr. Y. R., obou právně zastoupených Mgr. Lucií Koupilovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Purkyňova 787/6, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 13. 1. 2009 č. j. 84 C 105/2005-237, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2009 č. j. 42 Co 199/2009-259 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010 č. j. 26 Cdo 952/2010-300, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají nejprve nesprávný postup odvolacího a dovolacího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. Ústavní rozměr pochybení spatřují v nesprávném poučení Krajského soudu v Ostravě, který uvedl, že stěžovatelé mají právo podat proti jeho rozsudku dovolání, ačkoli podle zákona jim toto právo nepříslušelo. V důsledku toho namítají stěžovatelé vznik nákladů dovolacího řízení, které by při správném soudním poučení nevznikly. Stěžovatelé by tak předmětné náklady nevynaložili a ani by nebyli povinni tyto uhradit žalovanému. V této souvislosti dále odkazují na nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 322/04
(správně zřejmě III. ÚS 332/04) a v souvislosti s ním považují ústavní stížnost za včas podanou.
Ve vztahu k rozsudkům soudů prvého a druhého stupně spatřují stěžovatelé porušení svých ústavně zaručených práv především v tom, že oba soudy prý nehodnotily všechny důkazy podstatné pro zjištění skutkového stavu věci a nevypořádaly se se všemi podstatnými námitkami žalobců. Dále namítají, že žádným ze soudů nebyla zohledněna skutečnost, že žalovaný byl povinen vznést námitky k předloženým fakturám pouze do termínu jejich splatnosti, jak z nich samých vyplývá.
Další námitky stěžovatelů směřují proti znaleckému posudku z oboru ekonomika, vypracovanému Ing. D. B. Nalézací soud dle jejich názoru uložil znalkyni provést vyúčtování služeb na základě kritérií, nemajících oporu v právním předpise. V souvislosti s tím stěžovatelé namítají nesprávnou aplikaci vyhlášky č. 176/1993 Sb., která v předmětné době již nebyla v platnosti. Soudy se tak nedostatečně vypořádaly s otázkou, který konkrétní právní předpis na daný právní vztah dopadá. Stěžovatelé dále nespatřují ve svém jednání neposkytnutí součinnosti a z něj vyplývající neunesení důkazního břemene z toho důvodu, že znalkyni odmítli poskytnout potřebné údaje; dle názoru stěžovatelů byly požadované údaje pro vypracování znaleckého posudku irelevantní. Další zásadní pochybení spatřují stěžovatelé v tom, že neměli reálnou možnost klást znalkyni otázky.
sp. zn. I. ÚS 89/02
,
II. ÚS 618/01
,
III. ÚS 332/04
, dostupné v databázi NALUS). Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že lhůtu k podání ústavní stížnosti je třeba i v projednávané věci odvíjet od doručení rozhodnutí o dovolání, byť dovolání nebylo v daném případě zákonem předvídaným prostředkem sloužícím k ochraně práv stěžovatelů. Ústavní soud tedy považuje ústavní stížnost za včasnou i ve vztahu k rozhodnutím soudů nalézacího a odvolacího.
Okresní soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku a k vytýkanému procesnímu postupu týkajícímu se nemožnosti klást znalkyni otázky uvádí, že žalobcům nic nebránilo písemně navrhnout doplnění znaleckého úkolu. Dále uvádí, že výslech znalkyně před soudem nepovažoval za nutný, protože znalkyně soudu písemně sdělila, že znalecký posudek nebylo možno vypracovat v důsledku neposkytnutí součinnosti ze strany žalobců.
Vyjádření dalších soudů byla stručná a omezovala se na konstatování, že k namítanému porušení základních práv stěžovatelů nedošlo. Ústavní soud považoval proto za nadbytečné, zasílat tato vyjádření stěžovatelům k replice. K posouzení návrhu si Ústavní soud dále vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 105/2005.
Ústavní soud považuje za nutné opětovně připomenout, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do ní by byl oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení práv chráněných ústavním pořádkem. Úkolem Ústavního soudu je tedy ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli kontrola správnosti aplikace podústavního práva.
Ústavní soud s odkazem na svou vlastní judikaturu (
sp. zn. II. ÚS 323/2007
,
II. ÚS 342/2002
atd.) a judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 30 Cdo 4870/2009 atd.) opětovně zdůrazňuje, že okolnost, že napadené usnesení odvolacího soudu bylo opatřeno nesprávným poučením, že dovolání proti němu podat lze, nezakládá přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku. Jinak řečeno, jestliže možnost podat dovolání není v zákoně (v § 237 až § 239 o. s. ř.) stanovena, pak jde vždy - a bez zřetele k tomu, jakého poučení se účastníkům řízení ze strany soudu dostalo - o dovolání nepřípustné.
Za relevantní by bylo možno pokládat toliko otázku vzniku nákladů spojených s dovoláním, které by v případě správného poučení krajského soudu stěžovatelům nevznikly. Jestliže stěžovatelé podali dovolání vskutku jen proto, že je odvolací soud nesprávně poučil, že dovolání je - nebo za podmínek popsaných v poučení může být - přípustné, mohou případnou náhradu nákladů, jež jim v důsledku nesprávného postupu odvolacího soudu vznikly, vymáhat podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Z ústavněprávního hlediska však nesprávné poučení nelze bez dalšího chápat jako zásah do práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy a nemůže vést tudíž ke kasaci napadeného rozhodnutí dovolacího soudu, ani rozhodnutí jemu předcházejících, jak požadují stěžovatelé (srov. i rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 23 Odo 10/2003).
Pokud jde o další námitky stěžovatelů, lze konstatovat, že rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího jsou přesvědčivá a srozumitelná a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán žádný extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Z ústavněprávního hlediska stěžovateli napadená rozhodnutí tudíž plně obstojí.
Namítají-li stěžovatelé údajně zmatečné úvahy soudů v otázce znaleckého posudku, je ve světle spisového materiálu třeba zdůraznit, že soudy v dané věci neměly důvod pochybovat o tom, že znalec oprávněně vyžaduje podklady potřebné pro řádné splnění úkolu, jak v rozsudku správně uvedl odvolací soud. Důvodem skutečnosti, že z předmětného znaleckého posudku nemohl soud první instance učinit žádná skutková zjištění, nebylo nesprávné zadání, jak se domnívají stěžovatelé, ale neúplnost plynoucí právě z neposkytnutí součinnosti stěžovateli, za což byla během řízení zákonnému zástupci stěžovatelů udělena pořádková pokuta ve výši 5.000,- Kč, potvrzená po odvolání krajským soudem. (Ústavní stížnost podaná proti těmto usnesením byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením pod
sp. zn. IV. ÚS 1222/08
) Z tohoto, obecnými soudy správně konstatovaného, neunesení důkazního břemene ze strany žalobců pak vyplývá, že stěžovatelé v řízení před obecnými soudy neprokázali správnost vyúčtování služeb.
Právní úprava vymezující práva a povinnosti účastníků nájemního poměru k bytu pro žalované období je obsažena zejména v § 685 a násl. o. z. Dle § 696 odst. 1 o. z., ve znění účinném do 30. 3. 2006, způsob výpočtu nájemného, úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, způsob jejich placení, jakož i případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy stanoví zvláštní právní předpis. Přesto, že občanský zákoník zde odkazuje na zvláštní právní předpis, žádný takový pro žalované období vydán nebyl. Namítají-li však stěžovatelé aplikaci právní úpravy, která v předmětné době nebyla součástí právního řádu České republiky, nelze jim dát za pravdu. Ústavní soud zde odkazuje na rozsudek soudu prvního stupně, který vycházel z vědomí absence platné právní úpravy a zcela správně využil vyhlášky č. 176/1993 Sb., která v žalované době již nebyla platnou právní úpravou, pouze jako podpůrného kritéria. Znalecký posudek tak byl zadán dle kritérií obdobných, jak byla stanovena vyhláškou č. 176/1993 Sb. příp. - a to je nutné zdůraznit - jiným obvyklým způsobem. Proto nebyla Ústavním soudem shledána aplikace neplatné právní úpravy.
K námitce stěžovatelů týkající se nemožnosti klást znalkyni otázky, lze souhlasit s vyjádřením okresního soudu k ústavní stížnosti. Sdělila-li znalkyně soudu, že z důvodu neposkytnutí součinnosti ze strany žalobců není schopna znalecký posudek řádně vypracovat, nebylo důvodu ji předvolávat. Výslech znalkyně i v případě řádného vypracování posudku ve smyslu § 127 odst. 1, věta čtvrtá, o. s ř., nemusí být proveden vždy a neprovedení výslechu nemusí představovat zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatelů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. listopadu 2010
Vladimír Kůrka v. r.
předseda senátu Ústavního soudu