Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2024 č. j. 30 Cdo 64/2024-776, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. ledna 2023 č. j. 11 Co 332/2022-742 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. května 2022 č. j. 12 C 32/2019-699, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na náhradu škody vůči státu ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel (žalobce) podanou žalobou uplatňoval po vedlejší účastnici řízení (žalované) nároky na náhradu újmy vzniklé v souvislosti s nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 56 T 3/2014. Po částečném zastavení řízení (ohledně částky v celkové výši 368 900 Kč, z čehož byla částka 260 000 Kč vyplacena vedlejší účastnicí řízení za nemajetkovou újmu za nezákonné trestní stíhání a částka 108 900 Kč uhrazena za nárok na znalecké posudky), a vyloučení nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 19 926 395 Kč k samostatnému řízení, zůstala předmětem řízení částka 20 000 000 Kč za poškození zdraví a částka 29 740 000 Kč za nemajetkovou újmu spočívající zejména v poškození profesní pověsti stěžovatele.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 5. 2022 č. j. 12 C 32/2019-699 uložil vedlejší účastnici řízení povinnost zaplatit stěžovateli částku 90 000 Kč (výrok I). Zamítl žalobu, jíž se stěžovatel domáhal zaplacení částky 49 650 000 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
4. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice řízení městský soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2023 č. j. 11 Co 332/2022-742 rozsudek obvodního soudu ve výroku I změnil tak, že žalobu co do částky 90 000 Kč zamítl. V zamítavé části výroku II, co do částky 29 650 000 Kč, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Co do částky 20 000 000 Kč, jakož i ve výroku III o nákladech řízení, rozsudek obvodního soudu zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení, když na rozdíl od obvodního soudu dovodil, že stěžovatel uplatnil dva samostatné nároky (nárok za nemajetkovou újmu v důsledku zásahu do pověsti stěžovatele u laické i odborné veřejnosti a nárok za nemajetkovou újmu způsobenou poškozením zdraví), ale obvodní soud se nárokem na náhradu újmy na zdraví nezabýval.
V potvrzující části zamítavého výroku dospěl městský soud ve shodě s obvodním soudem k závěru o odpovědnosti vedlejší účastnice řízení za nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli na jeho pověsti trestním stíháním, jakož i k závěru o nároku stěžovatele na peněžité zadostiučinění. Současně ovšem zdůraznil, že účelem odškodňovacího řízení není přezkum či revize trestního řízení. Při stanovení výše zadostiučinění vyšel ze srovnání s obdobnými případy a dovodil, že částka 260 000 Kč vyplacená vedlejší účastnicí řízení je odpovídající i sdílené představě spravedlnosti.
Městský soud přihlédl mj. i k tomu, že stěžovatel uplatňuje další nároky (ušlý zisk, škodu na zdraví, další nemajetkovou újmu z titulu povolení obnovy řízení). V této souvislosti rovněž uvedl, že ze samotné okolnosti, že stěžovatel byl stíhán v pozici znalce, nelze dovozovat vznik vyšší nemajetkové újmy, neboť u osoby vykonávající znaleckou činnost se předpokládá vyšší míra odolnosti vůči stresovým faktorům. Medializace případu byla pak už jen prostým důsledkem veřejnosti trestního řízení, kterou nelze přičítat k tíži státu.
Domníval-li se stěžovatel, že média porušila jeho práva, bylo na něm, aby se se svým tvrzeným nárokem obrátil na příslušné subjekty. Městský soud změnil pouze výrok I rozsudku obvodního soudu, který stěžovateli přiznal dalších 90 000 Kč, tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl.
5. Následné dovolání stěžovatele směřující toliko do výroků I a II rozsudku městského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 3. 2024 č. j. 30 Cdo 64/2024-776 odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud uvedl, že vymezení předpokladů přípustnosti stěžovatelem bylo na samé hranici projednatelnosti. Nebylo zcela zřejmé, jaký konkrétní předpoklad přípustnosti dovolání [§ 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.")] ve vztahu k jaké konkrétní právní otázce (dovolacímu důvodu) stěžovatel uplatil.
Spatřoval-li stěžovatel přípustnost dovolání v tom, že Nejvyšším soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, nebylo z dovolání zřejmé, od kterého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se měl Nejvyšší soud odchýlit. Rozhodnutí městského soudu nestálo na závěru, že by zjevná bezdůvodnost zahájení trestního stíhání nebyla pro výši zadostiučinění relevantní, ani na názoru, podle něhož by měl mít znalec nárok na nižší odškodnění. Námitky stěžovatele proti odůvodnění rozsudku městského soudu nemohly založit přípustnost dovolání, neboť ani jejich odlišné vyřešení (navíc nepřípustně vycházející ze skutkové polemiky) by stěžovateli nemohlo přivodit příznivější rozhodnutí, když napadený rozsudek na jejich vyřešení ve smyslu § 237 o.
s. ř., nezávisel.
6. Stěžovatel nejprve rekapituluje skutkový stav a obsah napadených rozhodnutí. Nesouhlasí s tím, že by měla částka 260 000 Kč vyplacená dobrovolně vedlejší účastnicí řízení sanovat následky zbytečně vedeného trestního stíhání (zejména újmy na profesní pověsti). Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu uvádí, že v dovolání jasně uvedl, v čem spočívá přípustnost dovolání a poukázal i na judikaturou dosud neřešený problém. Stěžovateli není jasné, jak měl formulovat dovolací otázky, aby vyhověl požadavkům kladeným Nejvyšším soudem. Stěžovatel zdůrazňuje, že od počátku řízení namítal výjimečnost své situace spočívající v tom, že trestní stíhání vedené proti němu bylo od počátku zjevně nedůvodné. Dovolací otázka zněla, do jaké míry může soud rozhodující o náhradě za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním hodnotit průběh trestního řízení. I když nelze provádět v řízení o náhradě škody revizi trestního řízení, může se podle stěžovatele k některým skutečnostem či informacím přihlížet. Zrušení zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem v trestním řízení nemůže bez dalšího znamenat závěr, že nevina stěžovatele nebyla zase až tak jasná. V další části ústavní stížnosti stěžovatel rozebírá odůvodnění rozhodnutí městského soudu i Nejvyššího soudu a polemizuje s ním. Poukazuje na to, že interpretace jeho postavení znalce, jako jakési veřejné osoby, která je povinna snášet i trestní stíhání, je za hranicí práva na soudní ochranu.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud si podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním soudu vyžádal od obvodního soudu příslušný soudní spis (sp. zn. 12 C 32/2019) a seznámil se se všemi ústavní stížností napadenými rozhodnutími.
10. Ústavní soud předesílá, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. I když to stěžovatel explicitně nevyjadřuje, jde mu především o výši odškodného. Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými.
11. Stěžovatel v prvé řadě nesouhlasí s odůvodněním vysloveným v napadených rozhodnutích, že by měl snášet, coby soudní znalec, tedy osoba veřejně činná, vyšší míru kritiky, resp. odolnosti vůči stresovým faktorům, než osoby jiné, což se týká i odolnosti vůči trestnímu stíhání. Podle stěžovatele nelze takové úvahy vztahovat k osobě soudního znalce. Přestože je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob [srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05
(N 185/43 SbNU 115; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)], není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.
12. Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že se obecné soudy dostatečně podrobně zabývaly tvrzeními stěžovatele a v souladu s konstantní judikaturou zohlednily povahu trestní věci, délku trestního řízení a dopady trestního stíhání zejména na profesní život stěžovatele. Při stanovení výše zadostiučinění vyšly ze srovnání obdobných případů, které se týkaly trestního stíhání osoby soudního znalce, zdravotních následků způsobených trestním stíháním, újmy na dobré pověsti, medializace případu apod. Pakliže dovodily, že výše zadostiučinění vyplacená vedlejší účastnicí řízení se jeví (i s ohledem na stěžovatelovu argumentaci, okolnosti jeho případu a další stěžovatelem vzájemně provázané uplatněné nároky, při nichž stěžovatel argumentuje totožnými okolnostmi jeho případu) jako dostačující, nemá Ústavní soud proti tomuto řádně a pečlivě odůvodněnému závěru (k tomu blíže zejména body 12 až 19 rozsudku městského soudu) žádné výhrady.
13. Napadal-li stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud z vyžádaného spisu rovněž ověřil, že se Nejvyšší soud se stěžovatelovými námitkami vypořádal sice stručně, což ovšem korespondovalo se stěžovatelovou dovolací argumentací, nicméně z pohledu zachování práva na soudní ochranu dostatečně. Ústavní soud při hodnocení věci vyšel i z § 243f odst. 3 o. s. ř., jak jej ve své judikatuře dlouhodobě interpretuje. Rozhodnutí o odmítnutí dovolání vyžaduje pouze stručný popis důvodů rozhodnutí bez nutnosti reprodukčního popisu dosavadního průběhu řízení či obsáhlé argumentace k důvodům rozhodnutí, nadále i z tohoto stručného odůvodnění musí být patrno, na základě jakých skutečností (právních či skutkových) dospěl dovolací soud k vysloveným závěrům [srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2015 sp. zn. II. ÚS 1257/15
(N 180/79 SbNU 33), bod 19]. Z toho hlediska napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu těmto požadavků jistě vyhovuje.
14. Co se týče usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud ještě připomíná, že posouzení přípustnosti dovolání náleží do výlučné pravomoci Nejvyššího soudu. Ústavní soud pouze dbá o dodržení ústavním pořádkem vyžadovaných náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí, jakož i ostatních záruk práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález ze dne 30. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 1852/19
(N 182/96 SbNU 300)]. V posuzované věci Ústavní soud žádné porušení záruk řádného procesu neshledal.
15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. července 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu