Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany P. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Danielou Hákovou, advokátkou se sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. března 2022 č. j. 15 Co 14/2022-1202 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 8. září 2021 č. j. 6 P 147/2019-1115, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a nezl. Evy P., Jiřího P., Ivany P. a Tomáše P. (jedná se o pseudonymy), Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9 a Městské části Praha 14, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka (dále též jen "matka") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i práva nezletilé zaručená v Úmluvě o právech dítěte.
2. V posuzované věci ústavní stížností napadeným rozhodnutím předcházelo vydání rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 29. 2. 2012 č. j. 50 P 114/2011-34 o schválení dohody rodičů, na jejímž základě byla nezletilá D. S. svěřena do péče matky a vedlejšímu účastníkovi (dále též jen "otec") byla stanovena vyživovací povinnost. Styk nezletilé s otcem nebyl upraven, neboť rodiče uvedli, že jsou schopni dosáhnout dohody. Protože matka postupem času začala bránit styku nezletilé s otcem a v prosinci 2016 podala na otce trestní oznámení pro pohlavní zneužití nezletilé, přičemž otec byl rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 25. 7. 2018 č. j. 6 T 25/2018-547 zproštěn obžaloby, a protože i po zprošťujícím rozsudku matka styk otce s nezletilou odmítá, když trvala pouze na asistovaném styku nezletilé s otcem, jehož se bude sama účastnit, podal otec návrh na svěření nezletilé do jeho péče a stanovení vyživovací povinnosti matky, když má za to, že byly splněny podmínky pro změnu výchovného prostředí a ve věci došlo k závažné změně poměrů.
3. Ústavní stížností napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") ze dne 8. 9. 2021 č. j. 6 P 147/2019-1115 svěřil nezletilou do péče otce (výrok I.), určil úpravu styku nezletilé se stěžovatelkou s účinností ode dne doručení rozsudku do dne právní moci (výrok II.), určil úpravu styku nezletilé se stěžovatelkou s účinností od právní moci rozsudku (výrok III.), dále určil úpravu styku nezletilé se stěžovatelkou o prázdninách (výrok IV.), stanovil stěžovatelce povinnost platit na výživu nezletilé částku 5 500 Kč měsíčně (výrok V.), nařídil nad výchovou nezletilé dohled (výrok VI.), zamítl návrhy rodičů otce nezletilé na výkon rozhodnutí uložením pokut stěžovatelce za nepředání nezletilé ve stanovené dny (výrok VII.), nařídil výkon rozhodnutí Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 8. 2021 č. j. 30 P 270/2012-325 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 30. 1. 2018 č. j. 15 Co 348/2018-366 uložením pokut stěžovatelce za nerealizované styky prarodičů s nezletilou a nepředání nezletilé prarodičům ve stanovených dnech (výrok VIII.), stanovil předběžnou vykonatelnost výroků o svěření nezletilé do péče otce a o úpravě styku nezletilé s matkou (výrok IX.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky X., XI.).
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 8. 3. 2022 č. j. 15 Co 14/2022-1202 rozsudek obvodního soudu ve výrocích I., VI., VIII. a IX. potvrdil (výrok I.), ve výroku V. rozsudek změnil tak, že matka je povinna přispívat na výživu nezletilé od 8. 11. 2021, jinak ve výroku V. rozsudek potvrdil (výrok I.). Dále změnil výroky II., III. a IV. rozsudku obvodního soudu, co do zpřesnění úpravy styku nezletilé s matkou v běžném období, jakož i v období prázdnin a svátků, pokud jde o místo předání nezletilé, kterým bude bydliště otce (výrok I.).
Ve výroku VIII. změnil rozsudek obvodního soudu co do nařízení výkonu rozhodnutí Okresního soudu v Táboře ze dne 13. 8. 2021 č. j. 30 P 270/2012-325 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 30. 1. 2018 č. j. 15 Co 348/2018-366, uložením pokuty matce nezletilé za nerealizované styky prarodičů s nezletilou a její nepředání prarodičům v tam určených dnech (výrok I.). Nakonec rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že řízení před obecnými soudy nebyla vedena nejlepším zájmem dítěte, když nebyly shromážděny veškeré potřebné důkazy a provedené důkazy nebyly správně vyhodnoceny.
6. Ve vztahu k výrokům o výkonu rozhodnutí uložením pokut matce stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy nerespektovaly při uložení pokut za nerealizované styky nezletilé s otcovskými prarodiči právní závěry Ústavního soudu obsažené v nálezu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. US 3489/15 (N 71/81 SbNU 253), podle kterých, pokud ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný rodič nemůže plnit povinnost stanovenou soudem z důvodu negativního postoje samotných nezletilých dětí, přičemž nebylo-li prokázáno, že by příčinou jejich negativního postoje bylo chování či úmyslné ovlivňování ze strany tohoto rodiče, nelze považovat podmínky pro uložení pokuty za naplněné. Podle stěžovatelky obecné soudy přijaly závěry o negativním ovlivňování nezletilé a manipulaci proti otci bez existence jakéhokoli důkazu. Uložení pokut po třech a více letech postrádají motivační funkci.
7. Pokud jde o výroky rozsudků obecných soudů o svěření nezletilé do výchovy otce a úpravě styku nezletilé s matkou, stěžovatelka brojí proti obecnými soudy zjištěnému skutkovému stavu. Především namítá, že z provedených důkazů nevyplývá existence citové vazby nezletilé k otci, ani že by se nezletilá na styk s otcem těšila. Stěžovatelkou navrhované důkazy (výslech otce stěžovatelky, partnera stěžovatelky, nové posouzení znalcem) byly obecnými soudy zamítnuty. Postup orgánu sociálněprávní ochrany dětí v souvislosti s vyšetřením nezletilé psychologem PhDr. Hudcem považuje za nepřijatelný a těžce poškozující zájmy nezletilé. Nalézací soud přihlédl k nepřesné zprávě orgánu sociálně právní ochrany dětí navrhující pouze terapii ke sblížení nezletilé s otcem a opominul potřebu neprodlené individuální psychologické péče, jak vyplývá ze zprávy PhDr. Hudce. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěry, že nezletilou ke styku s otcem dostatečně nemotivovala.
8. V neposlední řadě obecným soudům vytýká, že nepřihlédly k přání nezletilé, která opakovaně trvala na tom, že chce zůstat u matky. Upozorňuje na to, že po vyhlášení rozsudku okresního soudu se vztah nezletilé k otci ještě zhoršil a je zřejmé, že dlouhé kontakty s otcem jsou pro ni velmi zatěžující a traumatizující. Nucení nezletilé k dlouhým stykům s otcem ji traumatizuje a není v jejím zájmu. V nalézacím i odvolacím řízení nebylo přihlédnuto k nejlepšímu zájmu dítěte, a nebyly v zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy. Soudy nezohlednily podmínky vymezené Ústavním soudem, které musí být při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodrženy a zvažovány, tj. zjišťovat postoj samotného dítěte, při hodnocení jeho postoje přihlédnout k věku, rozumové a emocionální vyspělosti dítěte.
9. Za šikanózní úpravu považuje stěžovatelka změnu časů, provedenou odvolacím soudem, ve kterých má stěžovatelka předat nezletilou zpět otci po ukončení jejího styku o jarních, velikonočních a podzimních prázdninách - vždy v 15:00 hod.
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a její ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze a rozsudku Okresního soudu pro Prahu 9 je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
12. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. To se týká i rozhodování obecných soudů ve věcech péče o dítě, kde Ústavní soud zastává spíše zdrženlivý postoj. Jde o velmi citlivé vztahy mezi rodiči a dětmi, do nichž by státní orgány měly zasahovat co nejméně a v co nejvyšší možné míře podpořit či zprostředkovat společnou dohodu, vedenou nejlepším zájmem nezletilých dětí. Do rozhodování obecných soudů v těchto věcech Ústavní soud zasáhne toliko v případě porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, či extrémního nesouladu právních závěrů obecných soudů se skutkovými zjištěními, nebo pokud by výklad práva provedený obecnými soudy postrádal ústavní konformitu, resp. byl aktem libovůle. Úlohou Ústavního soudu je rovněž posouzení, zda řízení a v něm přijatá opatření byly uskutečněny v nejlepším zájmu dítěte podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, zda pro zjištění nejlepšího zájmu dítěte byly shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna [nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683)].
13. V souladu se shora uvedenými principy Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Otec nezletilé se v řízení domáhal změny výchovy nezletilé svěřením do jeho výlučné péče, event. do péče střídavé s navykacím režimem, což podpořil i kolizní opatrovník, který navrhl změnu výchovy svěřením nezletilé do výlučné péče otce a stanovením širokého styku s matkou v rozsahu střídavé péče. Obecné soudy se řádně a pečlivě zabývaly důvody změny stávajícího výchovného prostředí, ve věci bylo za tím účelem provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Právní závěry obecných soudů netrpí ústavněprávními deficity, jsou řádně, srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodněné, přičemž z pohledu zjištěného skutkového stavu jsou spravedlivé, logické a odrážející nejen posouzení nejlepšího zájmu dítěte, ale i zachování práva rodičů o dítě pečovat a podílet se na jeho další výchově a všestranném rozvoji.
14. Obecné soudy při zjišťování nejlepšího zájmu dítěte shodně dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že i přestože mají oba rodiče předpoklady pro výlučnou péči, stěžovatelčiny výchovné předpoklady jsou z hlediska respektu k právu dítěte stýkat se s druhým rodičem oslabeny. Stěžovatelka nezletilou dlouhodobě, konstantně a bezdůvodně manipuluje proti otci, což vyvrcholilo podáním trestního oznámení na otce pro spáchání zločinu pohlavního zneužití, z něhož byl pravomocně zproštěn s odůvodněním, že bylo jednoznačně prokázáno, že k tomuto skutku vůbec nedošlo.
Dále konstatovaly, že stěžovatelka nejen že nedokázala plnit svou výchovnou povinnost udržovat citový vztah dcery k otci a umožnit jeho rozvíjení, ale nadto svým chováním dělala vše pro to, aby tento vztah zpřetrhala. Namísto toho, aby rozvíjela a kultivovala vztah nezletilé k otci, účelově pracovala na tom, aby tento vztah zničila, v čemž i poté, co byl otec zproštěn obžaloby, pokračovala mařením styků nezletilé s otcem, jakož i s prarodiči z otcovy strany, či ovlivňováním dcery i u znalce. Postoj stěžovatelky vyhodnotily jako zjevně nepřátelský vůči otci, dlouhodobě bránící vzájemnému kontaktu otce s dcerou.
Nelze proto rozumně předpokládat, že následky několikaletého matčina působení na dceru otec dokáže sanovat v rámci několika setkání či společných pobytů dcery u něj. Náprava následků stěžovatelčina chování na vztah dcery k otci tak bude otázkou delšího časového horizontu. Obecné soudy neshledaly vhodným řešením hluboce narušeného vztahu mezi dítětem a otcem stěžovatelkou navržené ponechání nezletilé v její péči, neboť nedokázala-li matka přiznat (patrně ani sama sobě), jak zásadně dceři svým jednáním ublížila, nelze pochybovat o tom, že by ve svém jednání pokračovala.
Za jediné správné řešení považují předání nezletilé do péče otce s využitím odborné pomoci v co nejvyšší možné míře. V péči otce bude mít nezletilá dostatek časového prostoru pro znovuobnovení a rozvíjení vzájemného vztahu s otcem a bude jí umožněno být v péči rodiče, který její další psychologický a emocionální vývoj obohatí o svoje výchovné zázemí a současně nebude bránit jejímu styku s matkou coby druhým rodičem (v podrobnostech viz rozsudek obvodního soudu - body 48. až 50., rozsudek krajského soudu - body 15., 16.).
15. Obecné soudy rovněž neopomněly zjistit a následně náležitě zhodnotit názor nezletilé, jež považovaly jako určité vodítko při hledání jejího nejlepšího zájmu a k němuž přihlédly s ohledem na její věk (v době rozhodování obvodního soudu 10 let), rozumovou a citovou vyspělost. Dospěly ke zjištění, že zdravý psychický vývoj nezletilé je matčinou soustavnou manipulací proti otci ohrožen a tento postoj se již projevil i na chování nezletilé. Konstatovaly, že rozpolcený postoj k otci uvedla nezletilá během dvou zjištění názoru u obvodního soudu, kdy nejprve se vyjádřila tak, že o styk s otcem a otcovskými prarodiči nemá zájem, je nejraději doma s matkou, a posléze, o rok a půl později, soudu sdělila, že si s otcem hraje, dívají se na pohádky, otec jí vaří, smějí se spolu, některé věci se mu bojí říkat, přičemž uvedla, že si nepřeje střídavou péči po jednom týdnu. Obecné soudy při hodnocení názoru nezletilé též vzaly v úvahu závěry znaleckého zkoumání, z něhož vyplynulo, že s ohledem na rozumovou a emocionální vyspělost nezletilé s přihlédnutím k jejímu věku deseti let v kombinaci s dlouhodobou indoktrinací matkou není schopna vytvořit si vlastní názor.
16. Ústavní soud dospěl k závěru, že v napadených rozsudcích obecné soudy dostatečně odůvodnily své úvahy vedoucí k rozhodnutí o změně péče nezletilé svěřením nezletilé do péče otce. Je zřejmé, že vztahy mezi rodiči jsou natolik konfliktní, především s ohledem na hostilní postoj stěžovatelky k otci a jejímu dlouhodobému, cílenému ovlivňování nezletilé, že je zapotřebí umožnit postupnou nápravu narušeného vztahu nezletilé k otci. Svěření nezletilé do péče otce za současného stanovení četného, avšak nikoli rovnoměrného, styku s matkou citlivě odráží nejlepší zájem dítěte a sleduje potřebu umožnit nápravu narušeného vztahu nezletilé k otci.
17. Námitky stěžovatelky směřující právě do soudy zvolené úpravy péče o nezletilou považuje Ústavní soud za neopodstatněné, přičemž s většinou těchto námitek se již dostatečně vypořádal městský soud. To se týká především námitek, že v řízení nebylo prokázáno, že by nezletilou dlouhodobě manipulovala proti otci nebo že by se nezletilá na setkání s otcem těšila. V podrobnostech viz bod 16. rozsudku městského soudu.
18. Ani námitce týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu nemohl Ústavní soud přisvědčit, neboť je plně v kompetenci obecných soudů uvážení, které důkazy pro řádné zjištění skutkového stavu provedou. Obecné soudy sice nemají povinnost provést všechny navržené důkazy, zejména považují-li tyto za nadbytečné nebo s danou věcí nesouvisející, avšak o těchto návrzích musí rozhodnout a nevyhoví-li jim, mají povinnost zdůvodnit, proč navržené důkazy neprovedly. Z rozsudku obvodního soudu je zřejmé, že návrhy na doplnění dokazování vzal v úvahu, avšak jejich provedení pro nadbytečnost zamítl, neboť dospěl k tomu, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně.
19. Rovněž námitku stěžovatelky, týkající se výkonu rozhodnutí uložením pokut stěžovatelce za neuskutečněné styky prarodičů s vnučkou a její odkaz na právní závěry Ústavního soudu v nálezu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. II. ÚS 3489/15 (N 71/81 SbNU 253), Ústavní soud nesdílí. Ústavní soud si je vědom své dosavadní judikatury k uložení pokuty podle § 502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, z níž je patrné, že uložení pokuty nemůže být prostředkem k vynucení si povinnosti, jejíž splnění není v moci rodiče, a to pro odmítavý postoj dítěte, resp. jejíž splnění vědomě tento rodič nezapříčinil. Pokud tedy nelze dítě i přes potřebné výchovné působení přesvědčit, jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel, tj. zajistit splnění povinnosti. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci nejedná. Z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatelka nevyvinula potřebnou snahu, aby se styky nezletilé s prarodiči uskutečnily, a naopak styky nezletilé s prarodiči prokazatelně a bezdůvodně svévolně mařila (bod 21. rozsudku krajského soudu). Krajský soud, po zopakování důkazu listinami - zprávami organizace Area Fausta, která se účastnila všech zmařených setkání, učinil závěr, že stěžovatelka zjevně nedostála své povinnosti adekvátně na nezletilou výchovně působit, v důsledku čehož nesplnila povinnost, kterou jí ukládá pravomocné a vykonatelné rozhodnutí. Právní závěry krajského soudu tak z pohledu ústavnosti obstojí.
20. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. ledna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu