Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti společnosti NOCAROVÁ JAŠEK & PARTNERS, v. o. s., se sídlem V Jirchářích 4, 110 00 Praha 1, zastoupené Mgr. Martinem Zídkem, advokátem se sídlem Heleny Malířové 272/17, 169 00 Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 32 Cdo 1027/2011-484 ze dne 26. 2. 2013, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 197/2010-431 ze dne 4. 11. 2010 a proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 31 Cm 53/2008-358 ze dne 23. 2. 2010, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, stěžovatelka poskytovala žalované právní služby na základě písemné smlouvy o právní pomoci ze dne 1. 12. 2004. Žalovaná se s hrazením faktur za tyto právní služby dostala do prodlení a následně uhradila 60 % z původně dohodnuté částky, přičemž fakturu č. 2008/08 neuhradila vůbec.
Stěžovatelka podala žalobu k Městskému soudu v Praze, v níž se domáhala zaplacení zbývající částky s příslušenstvím. Žalovaná namítala, že stěžovatelka jí na základě dohody vystavila dobropis, kterým dobropisovala část svých pohledávek vůči žalované, a to ve výši 40%. Na základě toho tedy žalovaná uhradila pouze 60 % původně dohodnuté částky. Dohodou účastníků mělo být také ujednáno, že stěžovatelka již žalované nebude žádné další služby účtovat. Faktura č. 2008/08 byla vystavena až následně, a byla proto s touto dohodou v rozporu.
Soud prvního stupně žalobu zamítl. Došel přitom k závěru, že mezi účastníky byla konkludentně uzavřena dohoda o narovnání (na jejímž základě byl vydán zmíněný dobropis), která však byla podle § 585 občanského zákoníku neplatná pro nedostatek písemné formy. Soud následně vzal do úvahy, že mezi účastníky existoval vztah advokát - klient, z čehož plynula povinnost stěžovatelky upozornit žalovanou, že dohoda o narovnání vyžaduje v daném případě písemnou formu. Jelikož stěžovatelka tuto povinnost nesplnila a smlouvu v písemné formě ani nevypracovala, porušila tím své advokátní povinnosti. Nárokování plnění tak soud za daných okolností označil jako výkon práva, který je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto podle § 265 obchodního zákoníku nepožívá právní ochrany. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka bránila odvoláním, které zamítl Vrchní soud v Olomouci, když se ztotožnil se závěry prvostupňového soudu. Následné dovolání bylo Nejvyšší soudem odmítnuto.
Stěžovatelka proto podala ústavní stížnost. Podle stěžovatelky došlo napadenými rozhodnutími k porušení jejího práva na spravedlivý proces, k porušení obecných zásad přiměřenosti a spravedlnosti a také k porušení zásady předvídatelnosti rozhodovací činnosti soudů. Dle názoru stěžovatelky došlo v dané věci ke střetu dvou práv. Práva na majetek spolu se zásadou nutnosti plnění převzatých závazků na straně jedné a práva na soudní ochranu před výkonem práva v rozporu se zamýšleným účelem zákona na straně druhé. Obecným soudům je přitom vyčítáno, že nezohlednily specifika daného případu a povinnosti advokáta aplikovaly mechanicky, což způsobilo nepřípustnou nerovnováhu v právech a povinnostech bývalých smluvních stran. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 549/2000 stěžovatelka tvrdí, že takové porušení zavdává důvod k ingerenci Ústavního soudu.
Stěžovatelka také shledává rozhodnutí soudu prvního stupně za překvapivé, jelikož byla soudem na předposledním jednání poučena o nutnosti doplnit dokazování ve vztahu k faktuře č. 2008/087 s tím, že nesplnění této povinnosti může mít za následek částečně nepříznivé rozhodnutí ve věci. Podle stěžovatelky soud jednal překvapivě, když na posledním jednání žalobu zamítl nikoli částečně, nýbrž zcela. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje napadená rozhodnutí zrušit. Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti. Ústavní soud tedy není povolán k přezkumu správnosti aplikace či interpretace jednoduchého práva, pokud v ní zároveň nespatří porušení ústavně zaručených práv či svobod.
Ačkoli stěžovatelka v rozhodování obecných soudů spatřuje porušení řady ústavně zaručených práv a principů, stížnostní námitka týkající se aplikace § 265 obchodního zákoníku v daném případě jakýkoli ústavní rozměr postrádá. Ústavní soud v této souvislosti připomíná svou předchozí judikaturu, podle níž je otázka případného rozporu smluvního ujednání se zásadami poctivého obchodního styku na uvážení obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1832/10 ze dne 26. 4. 2012). Městský soud v Praze zřetelně a podrobně vysvětlil, jaké skutkové okolnosti jej vedly k použití zmiňovaného ustanovení, přičemž Ústavní soud považuje postup soudu za zcela přiléhavý, přiměřený a v souladu s principy spravedlivého rozhodování.
Ztotožnit se nelze ani s druhou stěžovatelčinou námitkou, podle níž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně překvapivé. Soud účastníky srozumitelně informoval o tom, čím se ve svých úvahách řídí a jaká právní ustanovení bude na daný případ aplikovat. Ze skutečnosti, že soud nakonec rozhodl v rozporu s názorem jednoho z účastníků, nelze vyvozovat závěr o překvapivosti rozhodnutí.
Pokud jde o stěžovatelkou namítané poučení, to se vztahovalo pouze k povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ohledně faktury č. 2008/087. Následkem nesplnění těchto konkrétních povinností proto mohl být pro stěžovatelku nepříznivý výsledek pouze v té části žaloby, která se týkala plnění účtované touto fakturou. Z toho ale nevyplývá oprávněné očekávání stěžovatelky, že o zbylých nárocích bude rozhodnuto pro ni příznivě. Konečné rozhodnutí ohledně celé žaloby záviselo na mnoha dalších okolnostech, které byly stěžovatelce dobře známy. Ustanovení § 118a koneckonců nelze vykládat tak, že by účastníci řízení měli znát konečný závěr soudu ještě dříve, než byl vysloven v jeho rozhodnutí.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v projednávané věci měla stěžovatelka možnost podat odvolání a v něm na prvostupňové rozhodnutí adekvátně reagovat. Lze tedy mít za to, že se jí dostalo příležitosti nepříznivé a spíše jen subjektivně překvapující závěry nalézacího soudu zvrátit (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 461/13 ze dne 30. 4. 2013).
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2013
Jan Musil, v. r. předseda senátu