Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Slaniny, zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Kostelní náměstí 233/1, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. srpna 2011 č. j. 3 Cmo 60/2011-181 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. května 2010 č. j. 13 Cm 110/2005-145, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dne 11. 5. 2011 Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") žalobu proti EKOS PRAHA, a. s., se sídlem v Praze 10 (dále jen "žalovaná"), zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Dne 3. 8. 2011 Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání žalobce rozsudek nalézacího soudu ze dne 11. 5. 2011 ve výroku I potvrdil, ve výroku II změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení ve stanovené lhůtě částku 43 280 Kč k rukám advokátky, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Dne 26. 2. 2013 Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 3. 8. 2011 jako nepřípustné odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II).
Vyjádření odvolacího soudu k ústavní stížnosti vyžadováno nebylo.
Podstatou ústavní stížnosti bylo tvrzení stěžovatele, že nesprávným právním posouzením jeho civilní věci nalézacím a zejména odvolacím soudem bylo porušeno základní právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud především připomíná, že základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jehož součástí je mj. i záruka spravedlivého a veřejného projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy a nepředstavuje záruku jakéhokoliv materiálního subjektivního práva, což ostatně vyplývá již ze samotného znění uvedených článků (srov. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 14. 5. 2002 o nepřijatelnosti ve věci Zehnalová a Zehnal proti České republice, stížnost č. 38621/97, část E, dostupné na http://www.echr.coe.int a v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č 4/2002, str. 191).
K tvrzení stěžovatele porušení základního práva na spravedlivý proces nesprávným právním posouzením jeho věci Ústavní soud uvádí, že není povolán přezkoumávat, zda obecné soudy z provedených důkazů vyvodily správná či nesprávná skutková zjištění a následně i správnost z nich vyvozených právních závěrů - s výjimkou případů, což ale projednávaná věc není (stěžovatel byl však opačného názoru), kdy dospěje k závěru, že takové omyly mohly porušit ústavně zaručená práva či svobody [srov. např. nález ze dne 29. 5. 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97
(N 66/8 SbNU 149); nález ze dne 29. 8. 2006 sp. zn. I. ÚS 398/04
(N 154/42 SbNU 257)]. Tomu odpovídá i dosavadní judikatura Ústavního soudu, podle níž není jeho úkolem "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)].
Ústavní soud tak shrnuje, že jeho pravomoc ověřovat správnost interpretace a aplikace obyčejného práva obecnými soudy je omezená a že zejména není jeho úlohou tyto soudy nahrazovat [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93
(N 5/1 SbNU 41)]; jeho rolí je zejména posoudit, zda rozhodnutí soudů nebyla svévolná nebo jinak zjevně neodůvodněná, což v případě stěžovatele nezjistil. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakoval to, s čím se obecné soudy relevantním způsobem již vypořádaly ve svých rozhodnutích. Maje tato rozhodnutí za ústavněprávně bezchybná, může na jejich odůvodnění odkázat, a to především na ty části stěžovateli známého odůvodnění, ve kterých se odvolací soud zabývá (list č. 4 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) důvody, pro které přisvědčil názoru nalézacího soudu ohledně výpočtu dohodnuté odměny ve vztahu k započtení DPH. Jde o výklad obyčejného práva a vůle smluvních stran (s aspektem označovaným jako tzv. estoppel), což je věc, jejíž přehodnocování Ústavnímu soudu nenáleží.
Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. června 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu