Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2015 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Jiřího Kolky, zastoupeného JUDr. Jiřím Ondrouškem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 23, 110 00 Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 26. února 2015 sp. zn. 24 Co 88/2015 a proti výroku III usnesení soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno-město, se sídlem Hlinky 41/104, Brno, ze dne 16. prosince 2014 č. j. 030 EX 7541/09-163, za účasti Krajského soudu v Praze a soudního exekutora Mgr. Jaroslava Homoly, Exekutorský úřad Brno-město, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v tom, že se odvolací soud údajně dostatečným způsobem nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele obsaženými v jeho odvolání. Jak soud, tak ani soudní exekutor stěžovateli nezaslali "včas na vědomí stanovisko oprávněného k jeho odvolání". Tímto postupem byl prý znevýhodněn ve svém právu uplatnit připomínky, případně navrhovat důkazy k doplnění dokazování. Stěžovatel považuje za "nepřípustné, aby jen na základě odvolání jednoho účastníka exekučního řízení, došlo ke zhoršení jeho právního postavení a byla mu uložena nová (další) platební povinnost ve formě hrazení nákladů exekuce".
Proti výroku III podal povinný Jiří Kolek s manželkou odvolání. Krajský soud v Praze usnesení soudního exekutora změnil a rozhodl, že povinný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 3 630,- Kč (výrok I), usnesení soudního exekutora ve výroku III potvrdil a uvedl, že náhradu nákladů řízení je povinný povinen zaplatit advokátu oprávněné (výrok II) a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III).
Z obsahu ústavní stížnosti lze zjistit, že stěžovatel v podstatě pouze polemizuje s odůvodněním krajského soudu na úrovni jím aplikovaného práva, přičemž zcela pomíjí důvody, o které krajský soud opřel své rozhodnutí. Od Ústavního soudu stěžovatel nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu.
Ústavní soud souhlasí s názorem krajského soudu, že jestliže v posuzovaném případě nebyla oprávněné před nařízením exekuce známa majetková situace stěžovatele, resp. i jeho manželky jako osob povinných, která by mohla nasvědčovat tomu, že nařízená exekuce bude pro nedostatek jejich majetku neúspěšná, nelze oprávněné ani ustanovenému (resp. zvolenému) soudnímu exekutorovi přičítat k tíži důsledky spojené se zastavením exekuce. V takovém případě bylo nezbytné rozhodnout o povinnosti stěžovatele (resp. i jeho manželky jako osob povinných) zaplatit oprávněné osobě náklady řízení spojené s vymáháním předmětné pohledávky, i náklady soudního exekutora.
Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí zabýval námitkami stěžovatele ohledně údajné duplicity probíhajícího exekučního řízení a zcela vyvrátil jeho tvrzení, že důvodem zastavení předmětného exekučního řízení byla její nedůvodnost.
Odůvodnění usnesení krajského soudu je tak nejen ústavně konformní s judikaturou Ústavního soudu, týkající se předmětné problematiky, ale reaguje i na všechny v projednávané věci relevantní důvody či námitky, které jsou spojeny s rozhodováním soudu o náhradě nákladů exekučního řízení.
Z pohledu tvrzeného porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud nezjistil žádná pochybení, která by dosahovala úrovně porušení ústavnosti. Stěžovateli byla nepochybně cestou řádného opravného prostředku zajištěna možnost přezkumu jím napadeného výroku rozhodnutí soudního exekutora o nákladech exekučního řízení soudem. Krajský soud se podaným odvoláním zabýval a z hledisek rozhodných pro rozhodování o nákladech exekučního řízení se také s nimi odpovídajícím způsobem vypořádal, včetně odkazů na relevantní rozhodnutí Ústavního soudu.
Nad rámec řečeného lze ještě poznamenat: Z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel napadá výrok o nákladech řízení, přičemž sporným činí náhradu nákladů řízení, které mu byly uloženy zaplatit usnesením soudního exekutora ze dne 16. 12. 2014 č. j. 030 EX 7541/09-163 ve výši 12 124,20 Kč a náklady exekuce uložené mu zaplatit soudnímu exekutorovi napadeným usnesením krajského soudu ve výši 3 630,- Kč.
Z hlediska výše přisouzených náhrad nákladů řízení (exekuce) jde o částky, které lze označit za bagatelní. Již tato skutečnost by sama o sobě založila dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ mimořádné okolnosti, které ho z hlediska ústavnosti činí významným (viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 , usnesení ze dne 25. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2525/10 , všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Na stěžovateli potom je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč předmětná věc, přes svou bagatelnost - vyvolává v právní sféře stěžovatele relevantní ústavněprávní újmu (např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 , dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz). To se však stěžovateli nepodařilo.
K námitkám stěžovatele považuje Ústavní soud za vhodné uvést, že stěžovatel svoji ústavněprávní argumentaci založil na údajné legitimitě svého očekávání, že odvoláním stěžovatele napadený výrok o nákladech (exekučního) řízení nebude soudem přezkoumáván ve všech jeho aspektech, tedy i ve vztahu k nákladům soudního exekutora. Míní-li snad stěžovatel, že oprávněná měla nést náklady exekučního řízení (tedy své i náklady stěžovatele a soudního exekutora), nemá takový úsudek s ohledem na závěry podrobně vyložené v odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu žádnou logiku a ústavněprávní relevanci, neboť vznik těchto nákladů, např. svou neopatrností, oprávněná nezpůsobila.
Ústavní soud proto z výše vyložených důvodů ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. června 2015
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu