Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti Vladimíra Volného, zastoupeného Mgr. Bc. Vladimírem Volným, advokátem, se sídlem náměstí Míru 40, Domažlice, proti výroku II usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. dubna 2024 č. j. 153 ICm 409/2017, 103 VSPH 619/2020-312 (KSPL 53 INS 14347/2016), za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Václava Bělohoubka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výroku o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeném rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V řízení o určení pravosti nevykonatelné pohledávky vedeném pro dobu, po kterou trvalo insolvenční řízení, Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") výrokem I usnesení ze dne 26. 4. 2024 č. j. 153 ICm 409/2017, 103 VSPH 619/2020-312 (KSPL 53 INS 14347/2016) zastavil odvolací řízení, neboť stěžovatel (žalobce, věřitel) vzal odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 24. 6 2020 č. j. 153 ICm 409/2017-212 zpět. Výrokem II uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalovanému, dlužníkovi) náklady řízení ve výši 21 562,20 Kč. Vrchní soud rozhodoval opětovně poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 1.
12. 2021 č. j. 153 ICm 409/2017, 103 VSPH 619/2020-253, byl k dovolání vedlejšího účastníka řízení zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2023 sen. zn. 29 ICdo 63/2022. Důvodem pro zpětvzetí žaloby stěžovatelem bylo, že v důsledku splnění oddlužení vedlejším účastníkem řízení se pohledávka stala zjištěnou a uplatněnou po právu, takže odpadl předmět incidenčního sporu. Co se týče nákladů řízení, vrchní soud aplikoval § 146 odst. 2 větu první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.
s. ř."). Konstatoval, že stěžovatel zpětvzetím odvolání zavinil zastavení odvolacího řízení, pročež musí vedlejšímu účastníkovi řízení nahradit náklady odvolacího a dovolacího řízení, které vynaložil na bránění svého práva.
3. Stěžovatel namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Domnívá se, že vrchní soud nedostatečně zohlednil specifický stav incidenčního sporu (fikci uznání pohledávky po skončení insolvenčního řízení - splnění podmínek oddlužení) a okolnosti věci. Uvádí, že žaloba byla původně podána důvodně a tím, že bylo krajským soudem vzato na vědomí splnění oddlužení, pohledávka se stala zjištěnou a vedlejší účastník řízení pozbyl oprávnění popírat pravost pohledávky. Ztratil-li popěrný úkon vedlejšího účastníka řízení právní účinky ze zákona [§ 410 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), v rozhodném znění], měl vrchní soud ohledně náhrady nákladů řízení aplikovat § 150 o. s. ř. Důvody pro ztrátu aktivní legitimace stěžovatele jsou ryze právní a procesní rozhodnutí o zastavení řízení je důsledkem skončení insolvenčního řízení. Přiznání nákladů odvolacího a dovolacího řízení vedlejšímu účastníkovi řízení považuje stěžovatel za nespravedlivé. Závěrem stěžovatel požádal o náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
4. Ústavní soud vyzval podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníka a vedlejšího účastníka řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
5. Vrchní soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí (zejména bod 7 napadeného usnesení). K tomu dodal, že byla-li pohledávka stěžovatele v průběhu oddlužení uspokojena, důvod pro vedení sporu odpadl.
6. Vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti nevyjádřil.
7. Stěžovatel v replice k vyjádření setrvává na svém stanovisku. Zdůrazňuje, že za nastalé situace, kdy fakticky pominuly účinky popěrného úkonu vedlejšího účastníka řízení, mu nezbylo než vzít podané odvolání zpět. Podle stěžovatele nelze připustit, aby v případě právní fikce uznání přihlášené pohledávky a jejího vymožení, bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi řízení, který fakticky celý spor vyvolal svým popěrným úkonem.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Stěžovatel se domáhá zrušení výroku o náhradě nákladů řízení. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 ). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. 8. 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02
(U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. 2. 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 nebo usnesení ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05 a další].
11. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech řízení, jsou spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
12. Ústavní soud nemohl dále přehlédnout, že náklady řízení, k jejichž úhradě byl stěžovatel zavázán, činí 21 562,20 Kč. Svou výší jde tedy o částku, která má v podstatě bagatelní charakter. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení ze dne 29. 4. 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01 , ze dne 30. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01 nebo ze dne 4. 4. 2007 sp. zn. III. ÚS 748/07 aj.) dospěl k závěru, že v bagatelních věcech - s výjimkou extrémních rozhodnutí - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost zásadně vyloučena.
V případě bagatelních věcí je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou věcně složitá, a v nichž hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní věci totiž nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice (např. usnesení ze dne 28.
1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3878/13 ).
13. Vrchní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř. a povinnost k jejich náhradě uložil stěžovateli. Stěžovatel tvrdí, že to nebyl on, kdo v tomto konkrétním případě zavinil zastavení řízení. K tomu Ústavní soud podotýká, že zavinění za zastavení řízení se posuzuje výlučně z procesního hlediska. Samotná skutečnost, že vedlejší účastník řízení splnil podmínky oddlužení, čímž fakticky odpadl předmět sporu, nemusí vést k závěru, že to nebyl stěžovatel, který zpětvzetím žaloby zavinil zastavení řízení.
V tomto kontextu nelze ignorovat, že Nejvyšší soud zrušil předchozí rozhodnutí vrchního soudu (rozsudek ze dne 1. 12. 2021 č. j. 153 ICm 409/2017, 103 VSPH 619/2020-253), v němž vrchní soud nároku stěžovatele vyhověl. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozsudku vyslovil pochybnosti o existenci stěžovatelovy pohledávky jako takové (k tomu zejm. viz body 60 a 62 odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2023 sen. zn. 29 ICdo 63/2022). Podstatou ústavní stížnosti je toliko vyjádření stěžovatelova nesouhlasu s tím, jak vrchní soud interpretoval a aplikoval § 146 odst. 2 větu první o.
s. ř., tedy podústavní právo. Jakkoliv lze vrchnímu soudu vytknout strohost zdůvodnění zavinění za zastavení řízení, necítí Ústavní soud potřebu zasahovat do jeho rozhodnutí. Ústavní stížnost totiž postrádá nejen ústavněprávní rozměr, nýbrž i potřebný přesah v rovině podústavního práva.
14. Stěžovatel se dále dovolává aplikace § 150 o. s. ř., resp. uplatnění "zdravého rozumu", při rozhodování o nákladech řízení. K tomu Ústavní soud podotýká, že zmírňovací právo obsažené v § 150 o. s. ř. přísluší především soudům obecným, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto je především jejich věcí, zda použijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv. V této souvislosti lze uzavřít, že aplikace § 150 o. s. ř. je pouze výjimečná. Jak se navíc podává z insolvenčního rejstříku (dostupného na https://isir.justice.cz/), v němž jsou k dispozici relevantní podání vztahující se ke stěžovatelem vedenému incidenčnímu sporu, stěžovatel žádné důvody hodné zvláštního zřetele, pro něž by měl být § 150 o. s. ř. aplikován, v řízení netvrdil.
15. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatele. V závěrech vrchního soudu nezjistil ani znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišně formalistický postup. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod, a to i s ohledem na bagatelnost věci, pro svůj případný kasační zásah. Rozdílný názor stěžovatele na danou věc sám o sobě nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
16. K žádosti stěžovatele o nahrazení nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem je třeba konstatovat, že pravidlem je úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky řízení (srov. § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu lze v odůvodněných případech, podle výsledků řízení, usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi řízení, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím spíše výjimečným, přicházejícím v úvahu pouze tehdy, odůvodňují-li to zvláštní okolnosti případu. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal důvod pro jejich přiznání, neboť žádné takové výjimečné okolnosti stěžovatel netvrdil, neidentifikoval je ani sám Ústavní soud a jejich přiznání by ani neodpovídalo výsledku řízení.
17. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu