Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele A. A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Martinem Richterem, Ph.D., advokátem, sídlem Seifertova 2919/12, Praha 3 - Žižkov, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. listopadu 2024 č. j. 1 VZT 344/2024-81, výroku I. usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 6. září 2024 č. j. 1 KZV 104/2024-78 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství hlavního města Prahy, Odboru obecné kriminality ze dne 14.
června 2024 č. j. KRPA-417973-1387/TČ-2023-000071, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Krajského ředitelství hlavního města Prahy, Odboru obecné kriminality, jako účastníků řízení, a 1) B. B., 2) C. C. a 3) D. D. (jedná se o pseudonymy), všech zastoupených JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem, sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 6 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatel je otcem jedné z obětí, která byla dne 21. 12. 2023 násilně usmrcena střelbou na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.
3. V záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství hlavního města Prahy, Odboru obecné kriminality (dále jen "policejní orgán") došlo k odložení trestní věci podle § 159a odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") ve spojení § 11 odst. 1 trestního řádu, neboť podezřelý spáchal na místě činu sebevraždu. Jeho jednání policie kvalifikovala především jako zvlášť závažný zločin vraždy podle § 140 odst. 2 a 3 písm. h) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník").
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel (jakož i další poškození) stížnost, jejíž podstatou byl nesouhlas s právní kvalifikací předmětného jednání. Stěžovatel je toho názoru, že jednání mělo být kvalifikováno jako teroristický útok podle § 311 trestního zákoníku. Jeho stížnost Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") zamítlo napadeným usnesením. Podle jeho názoru nenasvědčují zajištěné důkazy tomu, že by podezřelý spáchal čin v jiném úmyslu než usmrtit co největší počet lidí.
Pravděpodobnou motivací byla snaha získat mediální pozornost a "slávu", jak popisují znalecká zkoumání jeho duševního stavu. Kvalifikovat jeho jednání jako teroristický útok za dané důkazní situace nejde (tím spíše jen kvůli snaze potrestat přísněji osoby sympatizující s činem podezřelého). Při kvalifikaci je nutné vycházet z textu zákona a nikoliv laické představy o významu slova "terorismus". Teroristický útok odlišuje od trestného činu vraždy specifický úmysl pachatele popsaný v § 311 trestního zákoníku (např. poškodit ústavní zřízení České republiky nebo závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo).
Za teroristický útok je nutné považovat plánované, promyšlené a politicky nebo ideologicky motivované násilí, sloužící k dosažení specifických (v ustanovení popsaných) cílů. Pachatel musí tedy jednat v tzv. druhém úmyslu, přesahujícím objektivní stránku. V případě jednání podle § 311 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku (teroristický útok proti životu) zákon vyžaduje přímý úmysl. Hovoří-li zákon o zastrašení obyvatelstva, nemůže jít o strach "koncentrovaný" na jedno jediné místo. Účelem takového útoku musí být vzbudit závažné obavy napříč společností a územím státu (např. na veřejných místech).
V dané věci byl strach soustředěn na danou konkrétní událost a místo, jako reakce na výjimečnou situaci (podobnou jako v případech vážných nehod). Že by došlo k významnému zastrašení obyvatelstva, neodpovídá ani jednání osob nacházejících se na místě po skončení ohledání místa činu (okamžitě byla vytvářena pietní místa a v budově a kolem ní se soustředilo značné množství lidí). Nelze dospět k závěru, že emoce vyvolané strašlivým činem podezřelého (navíc v období Vánoc) by bylo možné spojovat se strachem o fyzickou bezpečnost či stabilitu České republiky.
Jde-li o motiv pachatele, pak ten z jeho vlastních projevů zjistit nelze. Stěžejní jsou tedy znalecké posudky hodnotící obsáhlý spisový materiál. Z nich vyplývá, že výchozím bodem motivace podezřelého byly pocity křivdy, které si v důsledku vlastní skladby osobnosti (a v jeho očích nedostatečných sociálních kontaktů) "přetransformoval" v chuť se pomstít, čímž se sám radikalizoval. Nebyl však zjištěn žádný jeden konkrétní "spouštěč".
5. Stěžovatel se závěry městského státního zastupitelství nesouhlasil a podal podnět k výkonu dohledu, který Vrchní státní zastupitelství v Praze v napadeném vyrozumění shledalo nedůvodným. Jde-li o právní kvalifikaci předmětného jednání, zopakovalo napadené vyrozumění závěry městského státního zastupitelství. Motivace podezřelého byla ryze osobní (msta). Nic nenasvědčuje jeho snaze zastrašovat obyvatelstvo České republiky. Podezřelému nelze ani připisovat dopad, který jeho jednání ve výsledku mělo (např. strach vyvolávaný médii z jejich vlastních zájmů). Masovému zastrašení obyvatelstva nic nenasvědčuje. Jednání pochopitelně ovlivnilo chování obyvatel po činu, nikoliv však z důvodu jejich zastrašení.
6. Stěžovatel namítá, že předmětné jednání mělo být kvalifikováno jako teroristický útok, a to nejen z důvodů symbolických, nýbrž rovněž preventivních. Správná právní kvalifikace by donutila státní orgány vyvinout v budoucnu maximální úsilí k předejití podobným skutkům. Podle stěžovatele je zjevné, že oproti vraždě reaguje stát na teroristický útok odlišně. Odlišná úroveň reakcí má vliv na to, jakou úroveň ochrany stát poskytuje památce usmrcených. Prakticky se tato rozdílná úroveň projevuje například při postihu schvalování předmětného jednání.
V případě vraždy jde o přečin podle § 365 odst. 1 trestního zákoníku, v případě teroristického útoku o zvlášť závažný zločin podpory a propagace terorismu podle § 312e odst. 1 trestního zákoníku. Názor státních zastupitelství, že terorismus musí být jasně politicky motivován, neodpovídá ani znění skutkové podstaty uvedené v trestním zákoníku, především však snižuje úroveň ochrany obětí. Orgány činné v trestním řízení přehlíží v dané věci zjevný motiv pachatele pomstít se celé společnosti a tím ji zastrašit.
Absence adekvátního "odsudku" jeho jednání představuje porušení stěžovatelových ústavních práv. Teroristický útok, jak je zakotven v trestním zákoníku, nemusí být politicky či ideově motivován (postačuje snaha zastrašit obyvatelstvo). Tomu odpovídá i definice obsažená na webových stránkách Ministerstva vnitra (Centra proti hybridním hrozbám), která do terorismu výslovně zařazuje i tzv. osamělé vlky. Státní zastupitelství však svévolně interpretují znak "zastrašení obyvatelstva" pouze ve spojení s politickými či náboženskými cíli.
Zastrašení obyvatelstva přitom ani nemusí být přímý úmysl pachatele, postačí, je-li s ním srozuměn. Způsob provedení skutku na takové srozumění jednoznačně ukazuje. Informace Ministerstva vnitra ukazují, že k zastrašení lidí skutečně došlo (9000 osob bylo útokem extrémně zasaženo, na 40 000 osob měl útok velmi vysoký psychologický dopad a dalších 780 000 osob bylo útokem zasaženo jinak). Zpočátku ani nebylo jasné, zda je útočník sám, nebo je členem nějaké skupiny, která bude v útocích pokračovat.
Po odpadnutí fyzického nebezpečí zůstal nicméně v důsledku útoku strach, že státní orgány nejsou včas schopny takovým útokům předcházet a následně je ani řešit. Tím dochází k podkopání elementární důvěry ve funkčnost státních orgánů demokratického státu. Za významnou považuje stěžovatel rovněž skutečnost, že policejní orgány musely v dnech po útoku řešit desítky případů schvalování činu (které by mělo být kvalifikováno jako podpora a propagace terorismu) či vyhrožování jeho napodobením. Nelze přitom souhlasit se státními zastupitelstvími, že tyto dopady činu nelze přisuzovat pachateli.
Podle psychologického posudku pachatel útoku jednal právě v touze po grandiozitě a ve snaze vyslat společnosti co nejhroznější zprávu. Závěrem stěžovatel uvádí, že správná právní kvalifikace činu má vliv i na budoucí postoj státu k podobným hrozbám. U teroristického útoku může kupříkladu dojít k aktivaci pravomocí Bezpečnostní informační služby podle § 5 odst. 1 písm. e) zákona č.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Přípisem, doručeným Ústavnímu soudu dne 22. 4. 2025, se do řízení o ústavní stížnosti připojili tři v záhlaví uvedení vedlejší účastníci. V dané trestní věci rovněž vystupovali v postavení poškozených, pročež jejich vedlejší účastenství vyplývá přímo z § 76 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. V první řadě Ústavní soud připomíná, že stěžovateli, ač sám nebyl obětí vražedného útoku, náleží subjektivní práva vyplývající z ustanovení ústavního pořádku chránících lidský život (srov. např. bod 28 nálezu ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. III. ÚS 1716/16 ). Jde zejména o právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, která směřovala proti lidskému životu. Podle Ústavního soudu se toto právo nevyprazdňuje ani tím, že "zřejmý" pachatel trestného činu zemřel a nelze tedy proti němu vést trestní řízení.
Přinejmenším ve zvlášť závažných případech, jakým byl vražedný útok na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, musí stát provést důkladné šetření všech okolností takového útoku navzdory vysoké pravděpodobnosti, že trestní řízení se proti konkrétnímu pachateli nepovede. To však neznamená, že by možný výsledek trestního řízení nehrál žádnou roli. Požadavky kladené na takové vyšetřování budou odlišné, což při jeho přezkumu musí zohlednit i Ústavní soud. Kasace rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení by v takové situaci připadala v úvahu je z důvodů těch nejextrémnějších vad, které nelze v demokratickém právním státě snést ani v usnesení, kterým se odkládá trestní věc, neboť podezřelý zemřel.
Žádné takové pochybení Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
11. Těžištěm stěžovatelových námitek je polemika o právní kvalifikaci jednání, které bylo předmětem daného vyšetřování. Obě státní zastupitelství dostála podle Ústavního soudu své povinnosti a své právní názory odůvodnila při splnění všech požadavků kladených na taková rozhodnutí ústavním pořádkem. Pro danou věc je klíčová skutková podstata obsažená v § 311 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, podle kterého se teroristického útoku dopustí ten, "kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost České republiky, narušit nebo zničit základní politickou, hospodářskou nebo sociální strukturu České republiky nebo mezinárodní organizace, závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo nebo protiprávně přinutit vládu nebo jiný orgán veřejné moci nebo mezinárodní organizaci, aby něco konala, opominula nebo trpěla, provede útok ohrožující život nebo zdraví člověka s cílem způsobit smrt nebo těžkou újmu na zdraví (...)."
12. Stěžovateli je nutné přisvědčit v tom, že jak judikatura Nejvyššího soudu (viz např. usnesení ze dne 11. 12. 2019 č. j. 8 Tdo 1089/2019-2231), tak část odborné literatury (srov. ŠČERBA, F. In ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 2420 a ŠÁMAL, P., HERCZEG, J., BOHUSLAV, L. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 3952) připouští možnost spáchání teroristického útoku v tzv. nepřímém úmyslu [§ 15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku].
Některé úvahy městského státního zastupitelství nejsou sice v tomto směru úplně jednoznačné (srov. zejména bod 42), to však samo o sobě nemůže být důvodem zrušení napadených rozhodnutí. Z hlediska možného zásahu Ústavního soudu je klíčové, jakým způsobem orgány činné v trestním řízení vyhodnotily otázku (ne)naplnění předmětné skutkové podstaty v dané konkrétní věci. Přitom Ústavnímu soudu nepřísluší autoritativně vykládat jednotlivé znaky skutkových podstat obsažených v trestním zákoníku. Jeho úkolem je přezkoumat, zda orgány činné v trestním řízení neselhaly ve své povinnosti chránit hodnoty ústavního pořádku.
13. Možnosti naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty obsažené v § 311 trestního zákoníku v dané věci se napadená rozhodnutí státních zastupitelství věnují obsáhle a jejich úvahy považuje Ústavní soud za logické. Proto lze na ně v podrobnostech odkázat, zejména jde-li o výklad klíčového znaku "závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo" (viz str. 2 až 4 vyrozumění vrchního státního zastupitelství a bod 47 usnesení městského státního zastupitelství). Konkrétní a specifický úmysl způsobit tento následek je to, co z teroristického útoku činí speciální skutkovou podstatu ve vztahu k vraždě (pochopitelně pouze tam, kde pachatel jedná proti lidskému životu).
Takový úmysl nelze toliko předpokládat, ale musí mu nasvědčovat zajištěné důkazy. Zároveň není prokázán pouze tím, že motivací (nota bene pouze vnitřní) pachatele byla snaha o jakousi zvrácenou slávu. Motivu spáchaného činu se orgány činné v trestním řízení obsáhle věnovaly a jejich závěrům (ovlivněným nemožností podezřelého přímo konfrontovat) nelze cokoliv vytknout. Za chybný (tím méně ústavně nekonformní) nelze považovat ani názor obsažený v napadených rozhodnutích, že pachatelův úmysl není možné odvozovat od následného mediálního pokrytí celé události a s ním související debatou o schopnostech státních orgánů tomuto činu (či jemu podobným) předcházet.
14. Skutečnost, že stát v některých oblastech reaguje na teroristické útoky odlišně od tzv. hromadných vražd, nemůže ovlivnit správnost a zákonnost napadených rozhodnutí, ostatně je věcí zákonodárce, aby taková pravidla nastavil podle své politické vůle. K tomu je rovněž třeba doplnit, že právní názor státního zastupitelství v usnesení, kterým se trestní věc odkládá, nemůže zavazovat státní orgány (zejména soudy) v jiných trestních věcech (navíc ani "pouhé" schvalování vraždy není de lege lata beztrestné). Konečně u dopadů činu na samotného pachatele nelze odhlédnout ani od toho, že u obou právních kvalifikací jsou v podstatě stejné (hrozba uložení výjimečného trestu odnětí svobody). Rozhodně tak nedochází k bagatelizaci takového jednání, ať je již státními orgány kvalifikováno jakkoliv.
15. Pokud jde o prevenci podobných útoků, není si Ústavní soud vědom, že by se povinnost státu u jednotlivých právních kvalifikací odlišovala (to by pravděpodobně odporovalo závazkům státu vyplývajících z čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). V tomto směru stěžovatel konkrétně poukázal pouze na pravomoci zpravodajských služeb, které se však (mimo jiné) týkají veškerého organizovaného zločinu, nikoliv pouze teroristických útoků.
16. Ani další ze stěžovatelem uvedených zdrojů jeho námitky nepodporuje. Zmíněné webové stránky Ministerstva vnitra (odhlédne-li Ústavní soud od skutečnosti, že jejich obsah nemůže nikterak právně zavazovat orgány činné v trestním řízení) zabývající se typologií terorismu k tzv. osamělým vlkům uvádí: "Ačkoliv ČR patří mezi několik málo evropských zemí, které ve své novodobé historii nezažily klasický teroristický útok, v uplynulých dvou letech došlo na našem území k nejméně dvěma případům napadení ze strany samostatně jednajících aktivních útočníků s tragickými následky.
Jedním z nich byla střelba v Uherském Brodě v únoru 2015, která si vyžádala osm obětí na životech. Ačkoliv v tomto případě nebyl podle dostupných informací útočník motivován ideologicky, a o teroristický útok ve vlastním slova smyslu tedy nešlo, modus operandi se fakticky nelišil např. od střelby v redakci časopisu Charlie Hebdo, ke které se přihlásila mezinárodní teroristická organizace. Útoky psychicky narušených jedinců či jednotlivců motivovaných jinak než ideologicky mohou mít tedy stejný průběh i dopady, jako akce teroristů".
Jinak řečeno, obdobný modus operandi a dopady činu nečiní každý takový útok teroristickým ani podle uvedeným mimoprávních definic.
17. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. dubna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu