Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše C. (jedná se o pseudonym), zastoupeného JUDr. Martou Ustrnulovou, advokátkou, sídlem Husitská 344/63, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2023, č. j. 6 Tdo 194/2023-449, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2022, sp. zn. 8 To 230/2022, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. června 2022, č. j. 50 T 200/2021-330, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) a odst. 3 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Toho se podle obvodního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako otec dvou nezletilých synů spolu s jejich matkou (spoluobžalovanou) o ně nejméně od roku 2017 do roku 2019 řádně nepečovali. Zejména nedocházeli na doporučená odborná vyšetření, nedostatečně stimulovali rozvoj nezletilých, kteří oba jevili známky zanedbání, vystavovali děti vzájemným hádkám, nebyli schopni zabránit zvýšené úrazovosti dětí a užívali ve větší míře fyzické tresty. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Oběma obžalovaným soud uložil povinnost nahradit nezletilým nemajetkovou újmu v celkové výši 90 000 Kč.
3. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě výsledků znaleckého zkoumání a listinných důkazů (zejména zpráv OSPODu, lékařských zařízení a organizací sociální pomoci). Ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že ač je většina vážnějších zranění staršího z dětí způsobena nejspíše úrazy v důsledku tzv. hyperaktivity, některé z nich poukazují na fyzické trestání (některé hematomy odpovídají užití vařečky a nelze je vysvětlit náhodným jednorázovým pádem či násilím). Používání tohoto násilí (ze strany spoluobžalované) připustil před lékařem i sám stěžovatel.
Příčinou vyšší úrazovosti staršího syna se znalci zabývali s rozdílnými výsledky. Zatímco podle znalce v oblasti pediatrie je tento stav způsoben tzv. poruchou ADHD (a tedy nikoliv zaviněním rodičů), znalkyně v oblasti dětské psychiatrie a psychologie dospěly k závěru, že poškozený netrpí poruchou ADHD a vyšší úrazovost je důsledkem zanedbání péče, přičemž dítě se agresivním chováním snaží na sebe upoutat pozornost, které se mu jinak nedostává. Podle znalkyň u něj lze hovořit o syndromu zneužívaného dítěte.
Soud se přiklonil k závěrům znalkyň, které dítě osobně vyšetřily a přítomnost poruchy ADHD vyloučily pomocí testů. Naproti tomu znalec z oblasti pediatrie vycházel pouze ze zdravotní dokumentace a jeho odbornost navíc vylučuje kompetenci stanovit diagnózu ADHD. Stěžovatel se péče o děti podle vlastní výpovědi v podstatě neúčastnil. Musel být podle soudu přinejmenším srozuměn s tím, že jeho jednání může ohrozit vývoj obou dětí. Společenská škodlivost jeho jednání je dána zejména s ohledem na způsobený následek a jeho možné prohloubení do budoucna.
Jak plyne z aktuálních zpráv OSPODu, ani soudní dohled nad výchovou dětí nevede ke zcela uspokojivému chování obou rodičů.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, z jehož podnětu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil rozsudek obvodního soudu ve vztahu ke stěžovateli v celém rozsahu a sám znovu napadeným rozsudkem rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinného ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. d) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Popis skutku upravil v tom směru, že stěžovatel sám neuplatňoval často fyzické tresty, ale nebránil v jejich uplatňování matce dětí. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Povinnost nahradit nemajetkovou újmu zůstala nezměněna. Popis skutku v rozsudku obvodního soudu byl podle městského soudu neurčitý, neboť z něj nebylo možné seznat míru a typ zavinění na straně stěžovatele, jakož ani jeho konkrétní jednání či opomenutí. To spočívalo v tom, že stěžovatel nereagoval na nevhodné chování matky obou dětí a nepřispěl k nápravě takového stavu vlastní péčí. Nutnost zvýšené péče vyplývala přinejmenším z častých úrazů, kterým měli rodiče předcházet. Bez ohledu na to, zda lze u staršího syna dovodit diagnózu ADHD, byl tedy stěžovatel spoluodpovědný za zajištění patřičné péče. Odbornou pomoc začal zajišťovat až po zahájení šetření poměrů v rodině. Městský soud považoval za nutné zdůraznit názory znalkyň, které děti osobně vyšetřily a měly odbornost stanovit psychiatrickou diagnózu. Zároveň se městský soud ztotožnil se závěry obvodního soudu o společenské škodlivosti stěžovatelova jednání.
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Soudy v dané věci provedly dostatečné dokazování. Mezi jejich závěry a obsahem provedených důkazů neshledal Nejvyšší soud žádný relevantní rozpor. Zároveň se ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů ohledně společenské škodlivosti stěžovatelova jednání, vyžadujícího užití prostředků nápravy z oblasti trestního práva.
6. Stěžovatel namítá, že se soudy nevěnovaly rozporu mezi jednotlivými znaleckými posudky (jakož i dalšími důkazy), které se zabývaly zdravotním stavem nezletilých dětí. Jejich duševní vývoj je totiž podle těchto důkazů vysvětlitelný tzv. hyperkinetickou poruchou, kterou shledali lékaři po vyšetření dětí. Naproti tomu soudy vyzdvihované znalecké posudky tuto možnost pomíjí a bez dostatečného odůvodnění preferují přítomnost poruchy osobnosti v důsledku zanedbanosti dětí (tedy způsobenou rodiči). Zanedbání dětí však žádný další důkaz nepotvrdil (včetně zpráv OSPODu a sociálních organizací). Soudy nesplnily svoji povinnost hodnotit znalecké posudky ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy. Tím došlo rovněž k porušení zásady presumpce neviny.
7. Dále stěžovatel namítá, že soudy porušily zásadu subsidiarity trestní represe. Její aplikace v dané věci je podle stěžovatele odůvodněna jednak tím, že tzv. porucha ADHD je převážně dědičné povahy a organizace, které sledovaly situaci v rodině, nepotvrdily, že by stěžovatel a druhá obžalovaná děti zanedbávali (to potvrzují i aktuální důkazy popisující stav v rodině). Spoluobžalovaná se s dětmi přestěhovala na Slovensko, což podle stěžovatele rovněž snižuje nutnost trestněprávní reakce na dřívější stav. Tyto důležité skutečnosti soudy pominuly ve svém hodnocení.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), avšak v části, ve které směřuje proti již zrušenému rozsudku obvodního soudu je návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/].
9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je z větší části zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.
11. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily.
Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které již uvedl v řízení před obecnými soudy, aniž by konkrétně reflektoval způsob, jakým se s těmito námitkami vypořádaly. Pokouší se tím stavět Ústavní soud do role další přezkumné instance, která k věci zaujme vlastní stanovisko. Taková role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Soudy se se stěžovatelovými námitkami vypořádaly, přičemž nepřekročily meze, které jim k tomu dává ústavní pořádek. Uvedené se týká především námitek o nezohlednění možné poruchy ADHD u staršího ze synů (srov. body 25 a 26 usnesení Nejvyššího soudu, body 18 a 19 rozsudku městského soudu a body 58 až 61 rozsudku obvodního soudu).
Soudy neopomněly ani důkazy, které uvádí stěžovatel na svou obhajobu, a řádně se zabývaly jejich relevancí (srov. bod 21 rozsudku městského soudu a bod 64 rozsudku obvodního soudu). Závěr o zanedbání péče obou nezletilých nemohl žádný z těchto důkazů kvalifikovaně vyvrátit, neboť nešlo o druh zanedbání, které by mohlo být na první pohled zjevné např. pracovníkům organizací sociální pomoci, tím méně pak sousedům (například zanedbání spočívající v nedostatečné hygieně). Soudy (s dostatečnou důkazní oporou) shledaly, že k zanedbání péče došlo v oblasti rozumové a citové, jehož důsledky, jsou-li vůbec viditelné, mohou být zaměňovány s projevy duševní poruchy nebo připisovány struktuře osobnosti dítěte.
Ostatně sám městský soud označil staršího ze synů jako nepochybně "hyperaktivní dítě", což však nezbavovalo stěžovatele povinnosti zajistit mu potřebnou péči. Jak je zřejmé z výše uvedeného, soudy hodnotily provedené důkazy ve vzájemných souvislostech a své úvahy řádně odůvodnily. Nelze jim tedy z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
13. Stejně tak se soudy výslovně a obsáhle zabývaly možností aplikace zásady subsidiarity trestní represe (srov. body 29 až 37 usnesení Nejvyššího soudu, bod 23 rozsudku městského soudu a bod 73 rozsudku obvodního soudu), přičemž neopomněly zohlednit ani skutečnosti, které nastaly až v průběhu trestního řízení. Vzhledem k vztahu mezi způsobeným následkem, který nelze bagatelizovat, a uloženým trestem, není podle Ústavního soudu možné hovořit o přepjatě represivním postupu soudů v dané věci. Na jejich podrobné úvahy o nutnosti trestněprávní reakce lze v úplnosti odkázat.
14. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části, ve které se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku obvodního soudu, byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu