Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelů J. S. a P. S., zastoupených JUDr. Zdeňkou Pechancovou, advokátkou, sídlem Štefánikova 3326, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 20. dubna 2023, č. j. 60 Co 74/2023-531, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, jako účastníka řízení, a 1) nezletilého P. N., 2) A. B., 3) P. N., 4) L. N. a 5) M. N., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 0 P 19/2020 vyplývá, že usnesením uvedeného soudu ze dne 24. 2. 2023, č. j. 0 P 19/2020-418, bylo k návrhu stěžovatelů (pěstounů) nařízeno předběžné opatření, kterým byl upraven jejich styk s nezletilým vedlejším účastníkem (v době vydání předběžného opatření ve věku 5 let) v každém sudém týdnu od pátku od 15:00 hodin do neděle do 18:00 hodin. Podle okresního soudu byla dána potřeba zatímní úpravy poměrů, neboť nezletilý byl se stěžovateli v kontaktu naposledy dne 2. 12. 2022, poté, kdy předtím byl v jejich péči téměř pět let. Od té doby se nachází v péči vedlejších účastníků 4) a 5) [navrhovatelé; prarodiče nezletilého], resp. v péči vedlejší účastnice 4), do níž byl svěřen usnesením okresního soudu ze dne 28. 11. 2022, č. j. 0 P 19/2020-348. Prarodiče nezletilého však kontaktu nezletilého se stěžovateli brání. Účastníci řízení řeší svůj konflikt bez ohledu na zájmy nezletilého, který tím trpí. Nezletilý však pro svůj řádný vývoj potřebuje i po předání do péče prarodičů pravidelný kontakt s pěstouny, které dosud označuje za mámu a tátu. Úprava styku nezletilého s pěstouny nemá vést k rozvoji jejich vztahu, ale jeho udržování má nezletilému napomoci se vypořádat s výraznou změnou v jeho životě v podobě změny péče. Do budoucna bude docházet spíše k útlumu styku nezletilého s pěstouny než k jeho rozšiřování.
3. K odvolání prarodičů nezletilého rozhodl Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením tak, že se návrh stěžovatelů na nařízení předběžného opatření, jímž by byl zatímně upraven jejich styk s nezletilým v tam specifikovaném rozsahu, zamítá. Krajský soud se ztotožnil s hodnocením důkazů i se skutkovými závěry okresního soudu; na rozdíl od něho však dospěl k závěru, že nebyla dána naléhavá potřeba úpravy poměrů nezletilého a nebylo ani osvědčeno, že je dán nárok uplatněný v řízení.
Krajský soud shrnul, že konfliktní vztahy mezi stěžovateli - pěstouny a prarodiči nezletilého přerostly až do naprosté nevraživosti a v jejich chování převládá snaha poškodit druhou stranu bez jakékoliv snahy přihlédnout k zájmům nezletilého. Podle § 927 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, mají právo stýkat se s dítětem nejen příbuzní, ale i osoby společensky blízké, má-li k nim dítě citový vztah, který není jen přechodný a je-li zřejmé, že by nedostatek styku s těmito osobami pro dítě znamenal újmu.
Nezletilý byl v péči stěžovatelů řadu let, v péči nebyly shledány žádné závady a bylo nepochybné, že za tuto dobu si k nim vytvořil pozitivní citovou vazbu. Za "normálního" stavu by tak bylo podle krajského soudu namístě udržovat určitou míru kontaktu nezletilého se stěžovateli, neboť by to bylo v jeho zájmu. V posuzované věci však účastníci dovedli vzájemné vztahy do takové míry konfliktnosti, která ohrožuje samotný zdárný vývoj a zdraví nezletilého. To potvrzuje mimo jiné i zpráva orgánu sociálně právní ochrany dětí, z níž je zřejmé, že vzájemný konflikt dosáhl takových rozměrů, že je nasnadě ohrožení psychiky nezletilého.
Za popsaného stavu krajský soud uzavřel, že nebylo možno předpokládat, že by - jinak jistě prospěšné - udržování kontaktu se stěžovateli mohlo aktuálně vést k lepší adaptaci nezletilého na nové výchovné prostředí u prarodičů. Újma, která hrozila nezletilému v důsledku jeho postavení mezi dvěma antagonistickými stranami, za stávající situace převyšovala újmu, kterou by utrpěl ztrátou kontaktu se stěžovateli.
4. Stěžovatelé spatřují porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že jim krajským soudem nebyla poskytnuta dostatečná ochrana. Jsou si vědomi toho, že nejsou rodiči nezletilého [těmi jsou vedlejší účastníci 2) a 3)], nýbrž jeho pěstouny, z judikatury Ústavního soudu však vyplývá, že rodinu je nutno chápat nejen jako vztah založený výhradně na pokrevním příbuzenství, ale i jako vztah nepříbuzenský, který biologický vztah napodobuje. Krajský soud však jejich práva neochránil a ignoroval pojetí rodiny, jak ho chápe Ústavní soud. Stěžovatelé dále rekapitulují skutkový stav věci a doplňují podrobné časové souvislosti: vedlejší účastnice 2) péči o nezletilého nezvládala, byla drogově závislá; nezletilý byl nejprve v přechodné pěstounské péči jiných osob, z níž se následně dostal do péče stěžovatelů, v níž prospíval. Prarodiče původně požadovali pouze úpravu styku s nezletilým a vůči stěžovatelům neměli žádné výhrady; následně však svůj návrh rozšířili a nezletilý jim [resp. vedlejší účastnici 4)] byl svěřen do péče. Stěžovatelé dále poukazují na vyjádření orgánu sociálně právní ochrany dětí i samotného nezletilého, z nichž má vyplývat, že prarodiče nezletilého negativně ovlivňují a že jeho silný citový vztah ke stěžovatelům nadále přetrvává. Krajský soud však nic z toho nezohlednil a zcela pominul existující citové pouto, které se vyrovná citovému poutu mezi členy biologické rodiny.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu [viz nález ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. II. ÚS 221/98
(N 158/16 SbNU 171), usnesení ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. II. ÚS 2010/12 nebo usnesení ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. III. ÚS 49/16 ; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Ústavnímu soudu z hlediska ústavněprávního nepřísluší přehodnocovat názor soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, že rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny) [např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ].
7. Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím v rodinných věcech zdrženlivě. Celkový prostor pro jeho kasační zásah je tak v kombinaci s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy, resp. rozhodnutí o zamítnutí návrhu na jeho nařízení, velmi zúžen, v důsledku čehož se přezkumná pravomoc Ústavního soudu soustředí pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí nejde o rozhodnutí extrémní, které by bylo založeno na libovůli, resp. které by jinak zasáhlo do práva účastníka řízení na soudní ochranu.
8. Ústavní soud konstatuje, že i přes nesouhlas stěžovatelů napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí. Specifikem řízení o návrhu na vydání předběžného opatření jsou vzhledem k jeho povaze a účelu nejen nižší nároky na zjišťování potřebných skutečností a jejich dokazování, ale i s tím související relativně nižší nároky na odůvodnění soudního rozhodnutí, jimž krajský soud v posuzované věci dostál. Z jeho usnesení lze seznat, jakými úvahami se řídil při posouzení návrhu a z jakých konkrétních důvodů shledal, že podmínky pro nařízení předběžného opatření nebyly splněny. Závěry napadeného usnesení nelze označit za excesivní či extrémní.
9. Ke konkrétním stížnostním námitkám Ústavní soud uvádí, že vnímá důvody, pro které stěžovatelé pociťují napadené rozhodnutí z vlastního pohledu jako nespravedlivé. K jejich argumentaci je však třeba zdůraznit, že v ní pomíjejí skutečné důvody, na nichž krajský soud založil své rozhodnutí. Zejména je nutno odmítnout jejich námitky o nezohlednění vzájemného citového pouta, které je s nezletilým pojí; krajský soud si byl jeho existence vědom, nijak ho nezpochybňoval a do svých úvah je zahrnul. Primárním důvodem pro neupravení styku nezletilého se stěžovateli předběžným opatřením bylo zjištění, že nezletilého by pohyb mezi dvěma antagonistickými stranami zatěžoval výrazným stresem a neprospíval by mu.
Krajský soud popsaný stav hodnotil jako hrozící újmu pro nezletilého, která převyšuje újmu utrpěnou ztrátou kontaktu s pěstouny (viz bod 10 odůvodnění usnesení krajského soudu; blíže viz např. zprávy orgánu sociálně právní ochrany dětí ze dne 24. 11. 2022, č. l. 337, a ze dne 7. 2. 2023, č. l. 400 až 402, či zprávu policejního orgánu ze dne 14. 4. 2023, č. l. 545). K uvedenému nutno doplnit, že ani sami stěžovatelé toto (pro posouzení věci klíčové) zjištění nezpochybňují, a ve své argumentaci nenamítají nic, co by mohlo svědčit o nesprávnosti rekapitulovaného závěru soudu, tedy o tom, že nezletilému nehrozí újma v důsledku vystupňovaného konfliktu stěžovatelů s jeho prarodiči, případně že by vztahy mezi nimi ve skutečnosti natolik konfliktní nebyly.
10. Poukazují-li stěžovatelé na podle jejich názoru nevhodný způsob výchovy nezletilého prarodiči, kteří ho mají manipulovat ve snaze negativně ovlivnit jeho postoj ke stěžovatelům, je třeba zdůraznit, že výchovné kompetence a osobnostní předpoklady prarodičů pro výchovu nezletilého jsou posuzovány v rámci meritorního rozhodování o péči o nezletilého (aktuálně ve fázi odvolacího řízení). V tomto řízení budou mít stěžovatelé též příležitost podrobně odůvodnit a prokazovat i své argumenty ohledně potřeby styku s nezletilým.
11. Nad rámec odůvodnění napadeného usnesení Ústavní soud považuje s ohledem na vyznění argumentace stěžovatelů za podstatné závěrem doplnit, že nejde o situaci, kdy by bylo nezletilé dítě předběžným opatřením soudu vytrženo z péče do té doby jediných blízkých osob a svěřeno do péče osob pro něho de facto cizích. Z obsahu spisového materiálu je zjevné, že nezletilý byl v pravidelném kontaktu s prarodiči v podstatě od svého narození, je na jejich péči zvyklý a má k nim vytvořen láskyplný vztah (viz např. výše odkazované zprávy orgánu sociálně právní ochrany dětí ze dne 24. 11. 2022 a ze dne 7. 2. 2023).
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím krajského soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. července 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu