Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky H. B., zastoupené Mgr. Ing. Lucií Klackovou, advokátkou, sídlem Palackého 70/1, Plzeň, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. března 2025 č. j. 56 Co 32/2025-1983, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a M. V., zastoupeného JUDr. Zuzanou Smítkovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Sokolovská 32/22, Praha 8 - Karlín, a nezletilé K. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro porušení svých ústavně zaručených práv, a to čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Okresní soud v Klatovech jako soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 1. 2025 č. j. 0 P 45/2021-1940 13 P a Nc 349/2023 podle § 469 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "zákon č. 292/2013 Sb."), jmenoval nezletilé vedlejší účastnici opatrovníkem město K., a to k zastupování v řízení o omezení rodičovské odpovědnosti otce a úpravu rodičovského styku. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka (matka nezletilé) odvolání, v němž namítala, že jmenovaný opatrovník jako orgán sociálně právní ochrany dítěte (dále jen "OSPOD") dne 24. 5. 2024 založil spisovou dokumentaci a zařadil nezletilou pod § 6 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 359/1999 Sb."). Tímto okamžikem začal vykonávat veřejnoprávní ochranu dítěte a zpracoval individuální plán ochrany dítěte. Stěžovatelka se dovolávala stanoviska Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen "ministerstvo"), podle kterého souběh výkonu veřejnoprávní ochrany dětí zařazených jako tzv. děti ohrožené s výkonem hromadného opatrovnictví stejného dítěte je zcela nevhodný, a to z obavy z kolize zájmů ve smyslu § 437 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Další důvod kolize zájmů spatřovala stěžovatelka v tom, že OSPOD v celé záležitosti nejedná v zájmu nezletilé, nýbrž v zájmu jejího otce, ve věci není objektivní a svým postupem poškozuje zejména nezletilou, ale i matku nezletilé. Jako nejzásadnější výtku vůči postupu jmenovaného opatrovníka stěžovatelka uvedla jeho postup při jednání konaném dne 7. 11. 2023, kdy opatrovník uvedl, že souhlasí s návrhem otce na omezení rodičovské odpovědnosti s tím, že stěžovatelka nebude vykonávat správu jmění nezletilé a tuto bude vykonávat otec. Dále navrhl, aby byl návrh matky na výkon rozhodnutí zamítnut, a pokud jde o výživné, měla by být stěžovatelce uložena povinnost navrátit nezletilé mimořádné výživné; běžné výživné do budoucna opatrovník navrhl v částce 5 000 Kč měsíčně.
3. Napadeným usnesením Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že z obsahu opatrovnického spisu vedeného opatrovnickým soudem ohledně nezletilé vyplývá, že opatrovník dosud řádně hájil nejlepší zájem nezletilé, dostatečně dbal o zajištění jejích participačních práv v řízeních, jež se jí týkají, a není dán žádný důvod k tomu, aby odvolací soud napadené usnesení změnil tak, že opatrovníkem nezletilé jmenuje jiný OSPOD, konkrétně město P., které ani není ve smyslu § 61 odst. 1 zákona č. 359/1999 Sb. pro výkon funkce opatrovníka místně příslušným.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v daném případě jmenování konkrétního opatrovníka nejenže není vhodné, ale mělo by být přímo vyloučeno z důvodu střetu zájmů, který jmenováním opatrovníka nastal, neboť nezletilá je současně od 24. 5. 2024 vedena v evidenci téhož úřadu jako dítě, které je vyhodnoceno jako dítě tzv. ohrožené podle § 6 zákona č. 359/1999 Sb. Stěžejní rolí kolizního opatrovníka je nezávisle zastupovat zájmy nezletilého v konkrétním soudním řízení. Opatrovník by měl působit jako ochránce práv a zájmů nezletilého, měl by s ním navázat vztah založený na důvěře, bezpečí a respektu. Tentýž úřad však vykonává i zcela jiný typ činnosti - kontrolní, dohledovou a v případě potřeby i autoritativní. Výkon státní moci v rámci této agendy může být z podstaty věci vnímán jako direktivní či represivní.
5. Stěžovatelka je dále přesvědčena, že důvod pro jmenování jiného opatrovníka je dán nejen tehdy, kdy již ke střetu zájmů fakticky došlo, ale i v situaci, kdy střet zájmů potenciálně hrozí. Již samotná možnost, že by mohlo dojít ke kolizi mezi procesní rolí OSPOD a jeho současnou funkcí opatrovníka, je dostatečným důvodem k tomu, aby soud tomuto riziku předešel a jmenoval opatrovníkem jiný vhodný subjekt. Soud je proto v takové situaci povinen přistoupit ke změně opatrovníka již i při pouhé hrozbě střetu zájmů. V opačném případě hrozí, že nebude dostatečně zajištěna ochrana práv dítěte v jejich plné šíři. Stěžovatelka považuje za zásah do svých ústavně zaručených práv postup odvolacího soudu, který se ve svém rozhodnutí nedostatečně vypořádal se stanoviskem ministerstva, ačkoliv to bylo v jejím odvolání výslovně zdůrazněno jako relevantní z hlediska právního posouzení otázky možného střetu zájmů OSPOD při výkonu funkce kolizního opatrovníka. Odůvodnění napadeného usnesení stěžovatelka považuje za nedostatečné.
7. Krajský soud v Plzni setrval na svých závěrech uvedených v napadeném usnesení.
8. Vedlejší účastník - otec nezletilé ve svém vyjádření obsáhle popsal průběh celého opatrovnického řízení před soudy. Uvedl, že argument stěžovatelky materiálem ministerstva nemůže obstát. Tento materiál, nazvaný "Kolizní opatrovnictví - zákonný rámec", vznikl jako přehled založený na legislativních úpravách a změnách účinných k 1. 1. 2022. Sám dokument explicitně neprezentuje právní výklad ministerstva, nýbrž souhrn legislativního vývoje, a nemá charakter formálního metodického stanoviska či vykonávací normy. Tento fakt je patrný ze samotného úvodu dokumentu i z povahy jeho zpracování. Dokument neobsahuje žádné jazykové formule jako "metodické stanovisko". Tvrzení stěžovatelky nemá ani oporu v zákoně a stěží tak může mít ústavní přesah. Jediný zákonný důvod vyloučení opatrovníka stanoví § 469 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., podle kterého kolizním opatrovníkem nemůže být ten OSPOD, který podal návrh na zahájení řízení. To se v daném případě nestalo.
9. Město K. jako jmenovaný opatrovník nezletilé vedlejší účastnice uvedlo, že do současné doby je běžnou praxí OSPOD, že vykonává souběžně funkci kolizního opatrovníka a zároveň i funkci sociálně právní ochrany dětí, tedy sociální práci s ohroženými dětmi podle § 6 zákona 359/1999 Sb. Není zákonem daná povinnost oddělovat tyto dvě funkce v rámci jednoho pracovníka OSPOD. Také ostatní OSPOD v Plzeňském kraji nemají běžně rozdělenou agendu mezi dva pracovníky. Stejně jako OSPOD v K., tak i ostatní OSPOD v Plzeňském kraji postupují v takovýchto případech jednotně. Opatrovník uvedl, že je s uvedeným materiálem ministerstva obeznámen. Ve své práci přistupuje k řešení situací u nezletilých dětí objektivně, nestranně a nezaujatě. Dle jeho názoru nedochází ke kolizi. Také se domnívá, že vždy jedná v zájmu nezletilé a nesouhlasí stvrzením matky, že tyto zájmy jakkoliv poškozuje. Klíčová pracovnice OSPOD s rodinou nezletilé spolupracuje již od února 2023, kdy jí byla opatrovnická spisová dokumentace předána kolegyní. O situaci v rodině má tedy nejvíce informací a největší přehled, proto se domnívá, že hájí nejlepší zájmy nezletilé. S nezletilou má vztah založený na dlouhodoběji budované důvěře. Maximální snahou je nezatěžovat nezletilou, která je již několik let projednávána u soudů prvního i druhého stupně a je ve stálé nejistotě a obav z toho, jak jednotlivá soudní řízení o její budoucnosti rozhodnou. Opatrovník se domnívá, že nebyl ve střetu zájmů, jednal a do budoucna bude i nadále jednat v nejlepším zájmu nezletilé.
10. Stěžovatelka v replice ke shora uvedeným vyjádřením uvedla, že na argumentaci v ústavní stížnosti trvá.
6. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. K otázce přípustnosti ústavní stížnosti Ústavní soud odkazuje na závěry učiněné k této otázce v nálezu ze dne 23. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1244/15 , kdy Ústavní soud výslovně ústavní stížnosti proti rozhodnutí o jmenování opatrovníka připustil. Ústavní soud doplňuje, že nepřistoupil k ustanovení opatrovníka nezletilé vedlejší účastnice pro řízení o ústavní stížnosti (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2989/13 ze dne 26. 5. 2014). Ten by totiž byl ustanoven de facto jen proto, aby mu bylo doručeno toto usnesení.
11. Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavní soud se zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna (nálezy ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19 , bod 17, či ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14 , bod 19).
13. Argumentaci, která by z pohledu přezkumu Ústavního soudu byla způsobilá zpochybnit odůvodnění poskytnuté obecnými soudy, stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat skutkový základ věci a ani právní posouzení z hlediska souladu s podústavním právem, jak navrhuje stěžovatelka, nýbrž náleží mu "pouze" hodnotit, zda postupem soudů nedošlo k porušení základních práv či svobod stěžovatelky. Ústavní soud tak připomíná, že není další instancí pro přezkum rozhodnutí obecných soudů, nýbrž je orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy).
14. Ústavní soud se především neztotožňuje s tvrzeným zásahem do práva na soukromý a rodinný život a práva na ochranu osobnosti podle čl. 10 Listiny. Aby totiž mohla být ústavní stížnost z tohoto důvodu úspěšná, muselo by platit, že brojí proti bezprostřednímu, aktuálnímu a konkrétnímu zásahu do základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka totiž ve skutečnosti jen presumuje, že v důsledku jmenování opatrovníka tento nebude řádně hájit práva a zájmy nezletilé, což se následně může projevit ve výsledném soudním rozhodnutí.
V rámci soudního řízení však stěžovatelka bude disponovat všemi procesními právy a tvrzení, že již v této jeho fázi je "nevratně" zasaženo do jejích základních práv a že je proto nezbytný kasační zásah Ústavního soudu, je pouhou neodůvodněnou spekulací. Z principu subsidiarity ústavní stížnosti totiž plyne, že Ústavní soud je oprávněn zasáhnout teprve poté, co stěžovatelka marně využije všechny ostatní prostředky k ochraně svých práv, což se ve vztahu k namítanému porušení čl. 10 Listiny zcela zjevně nestalo (srov. usnesení ze dne 4.
1. 2022 sp. zn. III. ÚS 3194/21 ).
15. Podstata nyní projednávané věci vyplývá z § 469 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., podle kterého nemůže příslušný OSPOD zastupovat nezletilého, pokud vystupuje sám v pozici navrhovatele (v praxi se tak děje nejčastěji v případech úpravy výchovným opatřením); vzniká tak situace, kdy tento orgán již nelze jmenovat opatrovníkem nezletilého. Pokud je i v těchto případech OSPOD soudem pro řízení opatrovníkem jmenován, je povinností soudu jmenovat opatrovníkem někoho jiného. V dané věci taková situace nenastala.
Stěžovatelka podala odvolání proti usnesení o jmenování opatrovníka v době, kdy tento opatrovník v řízení sám o sobě žádné návrhy nečinil. Stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, aby kolizní opatrovník nezletilou zastupoval, především na základě svých tvrzených předchozích negativních zkušeností se shodným opatrovníkem v dřívějších řízeních. Opatrovníkem nezletilé byl však logicky jmenován místně příslušný orgán, který je nejlépe obeznámen s reálnou situací a dotčená nezletilá, navzdory výhradám stěžovatelky, k němu zjevně má důvěru.
V podrobnostech Ústavní soud připomíná bod 9. (a také body následující) napadeného usnesení krajského soudu, k němuž nemá co dodat.
16. Porušení základního práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že se odvolací soud řádně nevypořádal s jejími odvolacími námitkami a nereflektoval materiál ministerstva (popsaný již shora).
17. Pokud jde o stěžovatelkou uváděný materiál ministerstva, se kterým se podle jejího tvrzení odvolací soud nevypořádal, Ústavní soud připomíná, že byť musí být v odůvodnění soudních rozhodnutí každá námitka vypořádána, musí se tak stát toliko úměrně k její relevanci [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1895/14 ze dne 10. 3. 2015 (N 52/76 SbNU 717), nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1589/07 ze dne 9. 4. 2008 (N 69/49 SbNU 45), nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) či nález sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014 (N 212/75 SbNU 379)]. Že se s touto námitkou odvolací soud vypořádal pouze jednou větou, nic nemění na tom, že opatrovník byl jmenován v souladu se zákonem. Z materiálu ministerstva vyplývá, že byl zpracován v návaznosti na dotazy pracovnic a pracovníků OSPOD k otázkám spojeným s kolizním opatrovnictvím a že se ani nejedná se o výkladové stanovisko. Uvedeným materiálem nebyl soud vázán.
18. Ústavní soud uzavírá, že k porušení stěžovatelkou tvrzených základních práv nedošlo a proto byla ústavní stížnost odmítnuta mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na přednostní projednání věci neshledal Ústavní soud důvodným ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 23. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu