Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti PROTOTYPE TEAM Ltd., sídlem Akara Bldg., De Castro Street 24, Wickhams Cay 1 Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, zastoupené Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. září 2016 sp. zn. 3 To 62/2015 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2015 č. j. 43 T 8/2013-8765, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k této úmluvě. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 3. 2015 č. j. 43 T 8/2013-8765 bylo rozhodnuto o vině a trestu 21 obviněných osob stíhaných pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), přičemž podle § 101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku soud též rozhodl, že se ukládá ochranné opatření v podobě zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to peněžních prostředků na účtu vedeném u Raiffeisenbank, a. s. do výše zjištěné ke dni jejich zajištění rozhodnutím Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality ze dne 6. 9. 2011 č. j. KRPA-1429-309/TČ-2011-000093, včetně příslušenství.
3. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 23. 9. 2016 sp. zn. 3 To 62/2015 bylo (kromě rozhodnutí o opravných prostředcích podaných obviněnými) rozhodnuto z podnětu odvolání stěžovatelky jakožto zúčastněné osoby, že se zrušuje výrok o zabrání věci z odvoláním napadeného rozsudku a podle § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), se znovu rozhoduje tak, že podle § 102 trestního zákoníku se ukládá ochranné opatření zabrání náhradní hodnoty, a to peněžních prostředků na účtu vedeném u Raiffeisenbank, a. s., a to do výše zjištěné ke dni zajištění peněžních prostředků na tomto účtu na základě rozhodnutí Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality ze dne 6. 9. 2011 č. j. KRPA-1429-309/TČ-2011-000093, včetně příslušenství.
4. Stěžovatelka rozporuje, že by peníze na účtu měly náležet obžalovanému P. Tvrdí, že jejich vlastníkem byla ona. Na tom ničeho nemůže změnit ani případná skutečnost, že P. s nimi fakticky nakládal, jakoby jejich vlastníkem byl. Vrchní soud vzájemně nerozlišuje vlastnické právo obžalovaného P a stěžovatelky. Zabrat lze toliko to, co "náleží pachateli", přičemž věc pachateli náleží, "jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, je součástí jeho majetku nebo s ní fakticky jako vlastník nakládá, aniž je oprávněný vlastník nebo držitel takové věci znám" (§ 135 trestního zákoníku). O neznámého vlastníka přitom nešlo, když jím byla ona.
5. Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného posouzení stanovené zákonem o Ústavním soudu.
6. Co se týče rozsudku městského soudu, ten byl co do výroku o zabrání věci, tedy v části, proti které zjevně směřuje stěžovatelčina ústavní stížnost, již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud považovat ústavní stížnost v této části za nepřípustnou.
7. Ke zbývající části návrhu, totiž té, která nebyla shledána nepřípustnou, Ústavní soud konstatuje, že posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána k tomu oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Ústavní stížnost v části, ve které je přípustná, je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů.
Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak kdyby závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Pokud vrchní soud dospěl k závěru o naplnění podmínek pro zabrání peněžních prostředků, své úvahy v tomto směru odůvodnil, když vyšel z toho, že neomezené dispoziční právo k účtu měl právě a pouze obžalovaný P., který následně tyto peněžní prostředky vybíral z tohoto účtu, část si ponechával pro svoji potřebu a zbytek vracel zástupcům odběratelských společností či fyzickým osobám, které si objednávali fiktivní plnění s cílem zkrátit tak daň z příjmů jednotlivých daňových subjektů. Dle vrchního soudu obviněný stěžovatelku a její účet toliko využíval při páchání trestné činnosti. Závěry jím v tomto směru učiněné přitom Ústavnímu soudu nepřísluší nově hodnotit, k čemuž je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení obecných soudů.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 6. března 2018
Radovan Suchánek v.r. předseda senátu