Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje), soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Správy služeb hl. m. Prahy, sídlem Kundratka 1951/19, Praha 8 - Libeň, zastoupené JUDr. Karolinou Besser, advokátkou, sídlem Masarykovo nábřeží 2018/10, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. března 2025 č. j. 27 C 240/2024-30, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníka řízení, a Stanislava Hamaly takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 3 050 Kč s příslušenstvím, z titulu náhrady nákladů za nucený odtah vozidla ve výši 1 900 Kč a parkovného ve výši 1 150 Kč. Soud postupoval podle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), přičemž stěžovatelka výslovně souhlasila s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání, vedlejší účastník se k výzvě soudu nevyjádřil. Stěžovatelka odstranila motorové vozidlo z pozemní komunikace, protože nemělo platnou technickou prohlídku a nebylo způsobilé k provozu na pozemních komunikacích a umístila jej na odtahové parkoviště. Z provedených důkazů však nevyplynulo, že by stěžovatelka vedlejšího účastníka v souladu s § 19d odst. 1, 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, před provedeným odtahem vyzvala k odstranění vozidla z pozemní komunikace; uvedené stěžovatelka nepředložila ani k výzvě soudu.
3. Stěžovatelka namítá, že v daném případě nebyly naplněny podmínky pro postup soudu podle § 115 a o. s. ř., neboť meritorní rozhodnutí bez nařízení jednání nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno. Poukázala přitom na nález ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2440/19
(N 24/98 SbNU 306), v němž byla řešena obdobná věc i co do bagatelní výše sporu. Tím, že obvodní soud nenařídil ve věci jednání a neumožnil účastníkům předložit důkazy a tvrzení, porušil práva stěžovatelky garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
4. Ústavní soud shledal v této věci naplnění procesních předpokladů ústavní stížnosti, a proto dále přistoupil k posouzení její opodstatněnosti.
5. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti (nikoli zákonnosti). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Právní hodnocení skutkových okolností případu a výklad právních norem je primárně věcí obecných soudů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
6. V nyní posuzované věci je předmětem řízení povinnost k zaplacení částky 3 050 Kč s příslušenstvím, tedy v tzv. bagatelní výši. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu přitom platí, že jde-li o věci s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13
(N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14 ). Žádné takové tvrzení stěžovatelka v ústavní stížnosti nepřináší a Ústavní soud takové okolnosti v její věci neshledává.
7. Na uvedeném nemůže nic změnit ani poukaz stěžovatelky na nález sp. zn. III. ÚS 2440/19 , v němž Ústavní soud přistoupil ke kasaci napadeného rozhodnutí obecného soudu i přes bagatelní výši předmětu sporu. Konstatoval, že k projednání věci samé není třeba ve smyslu § 115a o. s. ř. nařídit u soudu jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěn skutkový stav věci. V opačném případě nelze postupovat podle § 115a o. s. ř. a soud musí nařídit jednání, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali anebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili. Rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle § 115a o. s. ř. tak nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno.
8. V nyní posuzované věci stěžovatelka s rozhodnutím bez nařízení jednání výslovně souhlasila (vedlejší účastník na výzvu soudu nereagoval). Obvodní soud následně zamítl žalobu stěžovatelky, neboť z provedených důkazů neplynulo, že by postupovala v souladu se zákonem o pozemních komunikacích a vedlejšího účastníka řádně "předem" vyzvala k odstranění vozidla z pozemní komunikace. Jakkoliv tedy nelze upřít námitkám stěžovatelky relevanci v tom smyslu, že postup obvodního soudu, spočívající v rozhodnutí podle § 115a o.
s. ř., byl minimálně sporným, ne každé procesní pochybení soudu nutně znamená porušení práva na soudní ochranu bez dalšího; procesní pochybení, která nemohla mít vliv na konečné právní posouzení věci, nejsou důvodem pro kasaci napadených rozhodnutí. Ústavnímu soudu totiž neušlo, že stěžovatelka přes výzvu obvodního soudu nepředložila k prokázání svého nároku důkaz svědčící o tom, že vedlejšího účastníka vyzvala k odstranění vozidla z pozemní komunikace (srov. bod 12 napadeného rozsudku). Ostatně ani v ústavní stížnosti stěžovatelka netvrdí, že by takovým důkazem snad disponovala a její námitky směřují výlučně k procesnímu pochybení soudu.
Ani případné nařízení jednání obvodním soudem by tedy ve svém důsledku neznamenalo pro stěžovatelku příznivější výsledek; naopak by jí mohly vzniknout další náklady spojené s bezúspěšným uplatňováním nároku.
9. Na základě výše uvedeného lze uzavřít, že závěry obvodního soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a k porušení základních práv stěžovatelky nedošlo.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 9. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu