Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Josefa Baxy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. MVDr. Jaroslavy Langerové a 2. MVDr. Jiřího Langera, zastoupených Mgr. Taťánou Malmstedt Kolářovou, advokátkou, se sídlem Bělehradská 1191/9, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. dubna 2024 č. j. 5 As 225/2023-37 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. srpna 2023 č. j. 51 A 52/2023-33, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označení stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich práva podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, společnost ŽIVO, spol. s r. o. (dále jen "stavebník"), požádala dne 27. 9. 2022 o vydání společného územního a stavebního povolení podle § 94j a § 94q zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavebního zákona), a povolení k nakládání s podzemními vodami podle § 8 odst. 1 písm. d) zákona č. 254/2001 Sb., zákona o vodách a o změně některých zákonů (vodního zákona), ke stavbě kopané studny pro tepelné čerpadlo na pozemcích parc. č. X1, č. X2, č. X3, č. X4, všechny v katastrálním území Bakov nad Jizerou (dále jen "dotčené pozemky"). Magistrát města Mladá Boleslav rozhodnutím ze dne 24. 11. 2022 č. j. 122490/2022/VH/MaJi žádost stavebníka zamítl, přičemž důvodem pro zamítnutí bylo negativní závazné stanovisko orgánu územního plánování ze dne 31. 10. 2022 č. j. 137938/2022/ÚP/BaTr. Proti prvostupňovému rozhodnutí podali společné odvolání nynější stěžovatelé (ne stavebník). Odvolání stěžovatelů Krajský úřad Středočeského kraje rozhodnutím ze dne 18. 4. 2023 č. j. 156380/2022/KUSK zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí, přičemž důvodem pro zamítnutí bylo potvrzující závazné stanovisko nadřízeného orgánu ze dne 22. 3. 2023 č. j. 041563/2023/KUSK.
3. Stěžovatelé podali proti rozhodnutí správního orgánu žalobu ke Krajskému soudu v Praze, který ji napadeným usnesením odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), neboť dospěl k závěru, že stěžovatelé k ní nejsou aktivně procesně legitimováni. Krajský soud poukázal na to, že správní orgány sice přibraly stěžovatele jako účastníky správního řízení, žádný z nich však nebyl v posuzované věci žadatelem. V případě vyhovění žádosti by ani jednomu ze stěžovatelů přímo nevznikla žádná práva, neboť možnost užívat posuzovanou stavbu včetně souvisejícího nakládání s vodami by byla závislá na vůli stavebníka, který je osobou od stěžovatelů odlišnou. Následně podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl, přičemž aproboval závěry krajského soudu.
4. Správní soudy stěžovatelům nepřiznaly právní ochranu, neboť nepřezkoumaly zákonnost rozhodnutí správních orgánů, kterými byli zkráceni na svých právech. Nesprávně posoudily otázku aktivní legitimace stěžovatelů s ohledem na § 65 odst. 2 s. ř. s. V tomto kontextu poukazují na to, že stěžovatel 2. je jediným společníkem stavebníka a stěžovatelka 1. je manželkou stěžovatele 2. a matkou druhého jednatele stavebníka. Mají proto přímý zájem na kladném vyřízení žádosti a nevydání požadovaného povolení je poškozuje. Krajský soud rozhodoval proti jejich vůli bez nařízení soudního jednání a Nejvyšší správní soud tento postup aproboval, ačkoliv pro tento postup nebyly splněny procesní podmínky.
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94
(N 5/3 SbNU 17)]. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva provedené obecnými soudy Ústavní soud hodnotí jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjejí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představují tím nepředvídatelnou interpretační libovůli [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11
(N 68/64 SbNU 767)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu tedy nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva; ve smyslu § 12 s. ř. s., je to Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování především povolán.
7. Obsah ústavní stížnosti stěžovatelů představuje polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které byly správními soudy řádně vypořádány. Tím stěžovatelé nepřípustně staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Právní závěry prezentované správními soudy jsou podle Ústavního soudu ústavně konformní, přičemž stěžejní skutečností je, že stěžovatelé v dané věci nebyli aktivně legitimovaní k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem, zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, není absolutní, a již svojí povahou připouští jistá omezení.
8. Pro Ústavní soud je podstatné, že z napadených rozhodnutí je jednoznačně patrno, jakými úvahami se soudy řídily při posouzení nynější věci. Krajský soud i Nejvyšší správní soud vycházely z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se aktivní procesní legitimace k podání žaloby (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2015 č. j. 7 As 88/2015-59; rozsudek krajského soudu, bod 7; rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 19-22). Soudy vzaly v potaz, že ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. zakládá aktivní procesní legitimaci každému, kdo logicky konsekventně a myslitelně tvrdí, že výrokem žalobou napadeného rozhodnutí bylo přímo nebo v důsledku porušení jeho práv v předcházejícím řízení zasaženo do jeho právní sféry, avšak právní sféra žalobce musí být dotčena přímo, a nikoliv prostřednictvím dotčení jiných osob.
9. Správní soudy konstatovaly, že stěžovatelé jsou vlastníci sousedního pozemku, přičemž do jejich vlastnického práva by mohlo být potenciálně negativně zasaženo pouze v případě, že by posuzovaný záměr byl povolen a proveden (např. změnou stavu spodní vody na pozemku stěžovatelů). Uzavřely, že tvrzení stěžovatelů nemohla založit aktivní procesní legitimaci stěžovatelů podle § 65 odst. 1 s. ř. s. V této souvislosti nelze přehlédnout, že samotný stavebník (jehož statutárním orgánem je stěžovatel 2.) nepodal proti prvostupňovému rozhodnutí ani odvolání. Správní soudy také přezkoumaly, zda stěžovatelům nesvědčí aktivní legitimace podle § 65 odst. 2 s. ř. s., přičemž konstatovaly, že stěžovatelé ve správním řízení nehájili žádný zákonem chráněný zájem, ale pouze svá práva vyplývající z vlastnického vztahu k sousednímu pozemku. Na těchto řádně odůvodněných závěrech správních soudů neshledává Ústavní soud cokoliv excesivního či svévolného, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
10. Nejvyšší správní soud se vypořádal rovněž s námitkou, že soud rozhodl bez toho, že by s nimi jednal. Jestliže krajský soud shledal, že stěžovatelé nemají aktivní procesní legitimaci k podání žaloby (nebyly tedy splněny procesní podmínky řízení), byl povinen bez věcného posouzení žalobu odmítnout. Nejsou-li stěžovatelé oprávněni podat žalobu, nemohou se ani domáhat, aby o ní krajský soud jednal v jejich přítomnosti. Námitka rozhodování bez nařízeného soudního jednání (i když s ním stěžovatelé nesouhlasili) je tedy v daném kontextu případu rovněž neopodstatněná.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. srpna 2024
Jiří Přibáň v. r. předseda senátu