Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila, soudce Jana Filipa a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Mgr. Josefa Bartončíka, advokáta, zastoupeného JUDr. Michaelem Bartončíkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Koliště 55, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2013 č. j. 8 To 73/2013-228 a proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 20. 2. 2012 č. j. 90 T 138/2011-187, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení zásady zákazu libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byla výrokem I. usnesení Městského soudu v Brně stěžovateli přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za poskytování právních služeb ve výši 22 314 Kč. Výrokem II. soud prvního stupně nepřiznal odměnu a náhrady hotových výdajů ve výši 966 Kč. Výrok II. soud odůvodnil tím, že stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání není podáním ve věci samé dle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), nýbrž se jedná o úkon svou povahou nejbližší úkonům upraveným v § 11 odst. 2 písm. d) advokátního tarifu. Za úkony podle tohoto ustanovení náleží advokátovi mimosmluvní odměna ve výši jedné poloviny.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Brně zamítl. V odůvodnění se stížnostní soud ztotožnil s názorem vyjádřeným v napadeném rozhodnutí a odkázal také na rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 3 To 161/2006 ze dne 25. 1. 2007, v němž byla předmětná ustanovení advokátního tarifu interpretována identicky.
Proti těmto usnesením podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá následující. Stěžovatel předně zdůrazňuje klíčovou úlohu usnesení o zahájení trestního stíhání v trestním procesu, z které dovozuje, že by stížnost proti tomuto usnesení měla být považována za podání ve věci samé.
Stěžovatel dále poukazuje na rozdílnou soudní praxi, přičemž cituje několik rozhodnutí Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Ostravě, kterými byla za stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání přiznána odměna v plné výši. Postup odvolacího soudu, který je s citovanými rozhodnutími v rozporu, je podle stěžovatele možno považovat za libovůli. Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a v zásadě mu nepřísluší přezkoumávat aplikaci podústavního práva. Zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn pouze tehdy, pokud byly rozhodnutím těchto orgánů porušeny ústavně zaručená práva a svobody.
Sporný nárok ve výši 966 Kč je navíc svou povahou bagatelní. Ústavní soud se ústavními stížnostmi bagatelní povahy obvykle odmítá ve své rozhodovací praxi zabývat, jelikož zásah do subjektivních práv jednotlivce je v takových případech natolik zanedbatelný, že není již z kvalitativního hlediska obecně schopen založit porušení základních práv a svobod. Opodstatněnost ústavní stížnosti proto za daných okolností přichází do úvahy jen zcela výjimečně v případech extrémních vybočení soudů ze standardů rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 508/12 ze dne 1. 3. 2012).
Ústavní soud takové vybočení v nyní posuzované věci neshledal. Se stěžovatelem především nelze souhlasit v názoru, že napadená rozhodnutí představují libovůli obecných soudů. Stěžovatel zcela ignoruje názor vyjádřený Vrchním soudem v Olomouci, na nějž odkazoval stížnostní soud a v jehož souladu byla daná rozhodnutí učiněna. Postup soudů, které daly přednost výkladu Vrchního soudu v Olomouci (jenž byl dokonce publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek číslo 5, ročník 2008, poř. č. 24 a je v soudní praxi hojně následován) před výkladem Krajského soudu v Ostravě, jímž argumentoval stěžovatel, nelze považovat za libovůli. Rozhodnutí stížnostního soudu navíc bylo řádně odůvodněno a je z něj patrné, na základě čeho soud ke svému závěru došel. Učiněný závěr přitom lze považovat za ústavně konformní.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem není sjednocování judikatury. Stejně tak mu zásadně nepřísluší určovat, který ze dvou možných výkladů podústavního ustanovení je správný. Proto ani neposuzoval ty argumenty, jimiž stěžovatel pouze polemizuje na úrovni jednoduchého práva se závěry obecných soudů a prosazuje závěry vlastní. Výklad sporného ustanovení totiž zjevně postrádá ústavní rozměr (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1468/13 ze dne 23. 5. 2013).
Lze uzavřít, že rozhodnutí obecných soudů v dané věci nejeví známky libovůle a nepředstavují ani jiná vážná pochybení, jež by mohla mít za následek kasační rozhodnutí Ústavního soudu.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. července 2013
Jan Musil, v. r. předseda senátu