Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Miloše Majnera, zastoupeného Mgr. Petrem Maříkem, advokátem, sídlem Kardinála Berana 967/8, Plzeň, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. dubna 2023, č. j. 11 Co 98/2023-49, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. srpna 2022, č. j. 32 Nc 10092/2022-25, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel podal k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") "žádost o prominutí zmeškání lhůty, žalobu na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb."; její součástí byla žádost o ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků. Napadeným usnesením obvodní soud stěžovatelovu žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů ze dne 14. 5. 2022 zamítl (I. výrok) a nepřiznal mu osvobození od soudních poplatků (II. výrok). K závěru, že u stěžovatele nebyl dán nárok na osvobození od soudních poplatků, a tudíž ani na ustanovení zástupce z řad advokátů, dospěl na základě toho, že stěžovatel neosvědčil své majetkové a osobní poměry. Z jím doložených listin (rozhodnutí Úřadu práce České republiky o nepřiznání podpory v nezaměstnanosti a lékařské zprávy) nebylo zřejmé, z jakých důvodů a v jakém rozsahu byl omezen v pracovní činnosti, a nebylo možno objektivně zjistit, jaké okolnosti mu bránily v získání vlastních prostředků. Stěžovatel uvedl, že je finančně závislý na své přítelkyni, s níž však nesdílí domácnost, a nebylo tedy zřejmé ani to, zda a v jaké výši přítelkyně hradí jeho životní potřeby.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením usnesení obvodního soudu potvrdil s tím, že nárok stěžovatele je nutno považovat za zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Stěžovatel spatřoval příčinu tvrzené újmy a škody, jejichž náhrady se po vedlejší účastnici domáhal, ve dvou proti němu vedených exekucích. Žádným způsobem však nevysvětlil, v čem měla spočívat nemajetková újma a škoda a jaká mezi nimi byla souvislost; rovněž nebylo možno dovodit, že by stěžovatel své nároky u vedlejší účastnice řádně předběžně uplatnil.
V návrhu stěžovatele chybělo vylíčení rozhodných skutečností, na jejichž základě by bylo možno alespoň předběžně učinit závěr o důvodnosti žaloby, a již z tohoto důvodu tak nebylo namístě jeho žádosti o ustanovení zástupce a přiznání osvobození od soudních poplatků vyhovět. Ke stěžovatelem předloženým lékařským zprávám městský soud ve shodě s obvodním soudem uvedl, že z nich vyplývá, že stěžovatel je schopen běžného života a lehké fyzické práce, tedy je schopen obstarat si finanční prostředky vlastní prací.
Stěžovatel nepobírá žádné dávky v hmotné nouzi, ani netvrdil, že by byl poživatelem invalidního důchodu. Nebylo zřejmé, z jakých finančních prostředků stěžovatel hradí své základní životní potřeby a jeho tvrzení v tomto směru byla nevěrohodná. Z předložených výpisů z účtu jeho přítelkyně, v nichž stěžovatel označil platby na své dluhy, vyplývá, že hradí své finanční závazky vůči jiným subjektům, a nebylo žádného rozumného důvodu, aby nedostál poplatkové povinnosti vůči státu. S ohledem na v usnesení blíže popsané okolnosti věci městský soud uzavřel, že stěžovatelův návrh bylo nutno posoudit jako zneužití institutu osvobození od soudních poplatků.
4. Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí postrádají řádná odůvodnění, a to jak v části týkající se nepřiznání osvobození od soudních poplatků, tak v části zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů. Soudy nevysvětlily, na základě čeho dospěly k závěru o neosvědčení majetkových a osobních poměrů stěžovatele a o tom, že v jeho případě šlo o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Je přesvědčen, že splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků a pro ustanovení zástupce řádně doložil. Své aktuální poměry sám nezavinil, jsou důsledkem nezákonného postupu exekutora a prodělaného infarktu, s nímž spojené potíže přetrvávají dodnes. Stěžovatel poukazuje na soudní rozhodnutí v jiných věcech, v nichž bylo jeho obdobným žádostem vyhověno, a napadená rozhodnutí považuje za "ojedinělý exces".
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že obdobnou věcí téhož stěžovatele se zabýval v usnesení ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. I. ÚS 1070/23
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Závěry, k nimž v uvedeném rozhodnutí dospěl, jsou s ohledem na podstatu přezkoumávaných rozhodnutí obecných soudů i podobnost zvolené stížnostní argumentace uplatnitelné i v posuzované věci, a Ústavní soud na ně proto odkazuje.
7. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro (výjimečné) osvobození od soudních poplatků, respektive pro ustanovení právního zástupce z řad advokátů, spadá výhradně do rozhodovací oblasti obecných soudů. Zásah Ústavního soudu je v těchto věcech na místě pouze výjimečně, například v případech nerespektování kogentní normy, výkladu v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, případně mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, nebo při absenci odůvodnění soudního rozhodnutí. K žádnému natolik zásadnímu pochybení však v posuzované věci nedošlo.
8. Obvodní soud i městský soud přesvědčivě a srozumitelně vysvětlily, na základě jakých konkrétních skutečností dospěly k závěru o nesplnění podmínek pro osvobození stěžovatele od soudních poplatků. Z odůvodnění obou napadených rozhodnutí je zřejmé i to, že se soudy zabývaly tvrzeními a námitkami stěžovatele, odpovídajícím způsobem na ně reagovaly a při svých úvahách je neopomenuly.
9. Stěžovatel namítá, že jednoznačně osvědčil splnění podmínek pro postup podle § 138 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 218/2011 Sb., resp. podle § 30 odst. 1 tohoto zákona. Toto své tvrzení však dostatečně nekonkretizuje a neuvádí nic, co by mohlo svědčit ve prospěch závěru, že soudy nezohlednily jím uvedené konkrétní a rozhodné skutečnosti. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je naopak zřejmé, že podstatným důvodem pro nevyhovění stěžovatelovy žádosti byla právě absence vylíčení základních skutkových okolností ze strany stěžovatele (viz body 7 a 8 odůvodnění usnesení městského soudu).
10. Poukazuje-li stěžovatel v této souvislosti na svůj nepříznivý zdravotní stav, Ústavní soud odkazuje na bod 8 odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 1070/23 , v němž shodnou námitku vypořádal. Stejně jako v odkazované věci i nyní soudy v napadených rozhodnutích uzavřely - aniž by jakkoliv zlehčovaly stěžovatelův zdravotní stav - že z předložených lékařských zpráv vyplývá, že stěžovatel je schopen lehké fyzické práce, přičemž naopak z ničeho nevyplývá, že by jeho zdravotní stav měl být překážkou v dosahování příjmů (bod 10 usnesení městského soudu). Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti tomuto závěru relevantním způsobem neoponuje.
11. K tvrzené absenci bližšího odůvodnění rozhodnutí o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o ustanovení zástupce z řad advokátů Ústavní soud připomíná, že jednou z podmínek, které musejí být podle § 30 občanského soudního řádu kumulativně splněny, je skutečnost, že účastník splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Dospěly-li přitom soudy k závěru o nesplnění uvedené podmínky, není prostor pro použití tohoto institutu. Odůvodnění napadených rozhodnutí je i v této části dostačující.
12. Dostatečným důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti nemohou být ani stěžovatelovy odkazy na rozhodnutí v jiných věcech, v nichž byl osvobozen od soudních poplatků a byl mu ustanoven zástupce z řad advokátů, neboť z nich nelze bez dalšího dovozovat, že takto měly soudy postupovat i v posuzované věci. Ústavní soud stěžovatele upozornil v rozhodnutí o jeho předchozí ústavní stížnosti, že soud rozhoduje o osvobození od soudního poplatku a o ustanovení zástupce v každém jednotlivém případě na podkladě konkrétní žádosti účastníka řízení, přičemž posouzení naplnění uvedených institutů je vázáno pouze na danou věc a konkrétní uplatňované právo (viz bod 9 odůvodnění usnesení sp. zn. I. ÚS 1070/23 , případně bod 9 odůvodnění usnesení městského soudu).
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. září 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu