Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky M. W., zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 9 To 66/2025-231 ze dne 16. dubna 2025 a rozsudku Okresního soudu v Benešově č. j. 1 T 170/2024-187 ze dne 12. února 2025, vždy v rozsahu, kterým soudy stěžovatelku odkázaly s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na občanskoprávní řízení, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Benešově a J. H., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, se stěžovatelka domáhá toho, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími došlo v rozsahu, v jakém byla se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy (stěžovatelka nepřesně zmiňuje "škody") odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 47 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále požaduje, aby z tohoto důvodu Ústavní soud zrušil označený rozsudek Krajského soudu v Praze, a to v rozsahu, v jakém byla se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. V průběhu řízení stěžovatelka stížnost doplnila. Podle stěžovatelky lze její případ zahrnout pod skupinu svévolných rozhodnutí vylučujících náhradu újmy a tím popírajících účel adhezního řízení, u nichž Ústavní soud připouští svou ingerenci.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Benešově byl vedlejší účastník uznán vinným ze spáchání přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku, neboť - stručně vyjádřeno - neoprávněně vnikl na pozemek a do rodinného domu stěžovatelky (bývalé manželky), kde se proti její vůli krátkou dobu neoprávněně volně pohyboval, a poté odešel. Tímto rozsudkem byla vedlejšímu účastníkovi uložena mj. povinnost odčinit stěžovatelce nemajetkovou újmu zaplacením částky 20 000 Kč, přičemž se zbytkem svého nároku (80 000 Kč) byla stěžovatelka odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatelka i vedlejší účastník odvolání. Napadeným rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu zrušen ve výroku o trestu a o náhradě nemajetkové újmy (při nezměněném výroku o vině). Vedlejšímu účastníkovi byl uložen peněžitý trest v celkové výši 9 000 Kč (30 denních sazeb po 300 Kč) a stěžovatelka byla se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy plně (100 000 Kč) odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nejprve uvádí okolnosti, které předcházely a provázely spáchání trestného činu, jehož se vůči ní dopustil vedlejší účastník. Uvádí, že zásah do intimity bydlení považuje za citelný, neboť byl v kontextu zmíněných okolností stresový a vyvolal u ní stálé obavy. Namítá, že rozhodnutí o jejím odkázání s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních je projevem nadužívání tohoto oprávnění soudů. Odkazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 1551/23 s tím, že šlo podle jejího názoru o obdobnou věc. Tvrdí, že krajský soud bagatelizoval její nárok a vytrhával věc z kontextu.
5. Stěžovatelka dále krajskému soudu vytýká, že vedlejšímu účastníkovi uložil pouze peněžitý trest a zrušil mj. povinnost vedlejšího účastníka zdržet se kontaktu se stěžovatelkou a přiblížit se k ní a k jejímu bydlišti na vzdálenost menší než 100 metrů, kterou do výroku o trestu zahrnul okresní soud. I v tomto ohledu krajský soud podle ní vytrhával stíhaný skutek z kontextu a nepřihlížel k dalším okolnostem, které mu předcházely. Namítá, že uložený peněžitý trest je nepřiměřeně nízký, obecné soudy neprováděly žádné dokazování vztahující se k majetkovým poměrům vedlejšího účastníka, a krajský soud ignoroval, že vedlejší účastník je movitý, vlastní několik nemovitostí a vozidel, podniká, a jeho příjmy z podnikání dosahují několika milionů ročně.
6. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na nepříznivé důsledky neúspěšné snahy domoci se v trestním řízení náhrady nemajetkové újmy. Uvádí, že přístup krajského soudu je projevem denegatio iustitiae a vytváří u poškozeného mentální překážku v přístupu k soudu.
7. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem.
8. Ústavní soud připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. července 1999 (N 98/15 SbNU 17). O takovou situaci však zde nejde.
9. Ústavní soud dále podotýká, že v řízení o ústavní stížnosti je vázán petitem ústavní stížnosti. V posuzované věci stěžovatelka petit ústavní stížnosti vztahuje výhradně k těm částem napadených rozhodnutí, jimiž byla odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Navrhuje, aby Ústavní soud konstatoval, že touto částí rozhodnutí soudy zasáhly do jejích ústavně zaručených práv, a dále navrhuje zrušit toliko rozsudek krajského soudu v rozsahu uvedeného výroku. Součástí stížnosti jsou i námitky směřující proti trestu, jenž byl vedlejšímu účastníkovi uložen, aniž by však měly odraz v petitu, Ústavní soud se jimi již proto ani nezabýval.
10. Rozhodnutí o odkázání stěžovatelky s jejím nárokem na náhradu nemajetkové újmy krajský soud založil na skutečnosti, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi touto újmou a stíhaným skutkem. Krajský soud tento závěr dovodil především z toho, že léčení stěžovatelky probíhá (podle jejího vlastní tvrzení) od srpna 2024, avšak stíhaný skutek byl spáchán v listopadu téhož roku. Krajský soud nevyloučil, že i tento skutek (vniknutí vedlejšího účastníka do stěžovatelčina obydlí) mohl zapadat do celkového rámce jednání vedlejšího účastníka a mít vliv na stěžovatelčin zdravotní stav, avšak vliv takového dílčího jednání vzhledem k deklarované duševní újmě nebyl specifikován. Připomněl, že ani stěžovatelka neupřesnila, v čem měla tato újma spočívat, a o újmě hovořila v souvislosti s jinými jednáními vedlejšího účastníka (srov. bod 16 napadeného rozsudku krajského soudu).
11. Ústavní soud v této argumentaci krajského soudu neshledává logické pochybení či jiné vady ústavněprávního rozměru. Připomíná, že poškozený může v trestním řízení uplatňovat náhradu jen takové škody nebo nemajetkové újmy, která byla způsobena stíhaným trestným činem (srov. § 43 odst. 3 trestního řádu). Ústavní soud (stejně, jak to před ním učinily i soudy obecné) nezpochybňuje stěžovatelčino tvrzení o duševní újmě způsobované celkovým jednáním vedlejšího účastníka. To však nic nemění na tom, že obecné soudy mohly v trestním řízení při rozhodování o jejím nároku přihlížet jen k té újmě, která byla způsobena porušením domovní svobody, jehož se vedlejší účastník dopustil a za něž byl odsouzen. Jestliže stěžovatelka namítá, že krajský soud okolnosti, v jejichž důsledku utrpěla nemajetkovou újmu, vytrhává z kontextu, musí Ústavní soud konstatovat, že krajský soud se pouze v souladu s trestním řádem soustředil na posouzení toho, jaký vliv na újmu deklarovanou stěžovatelkou mělo spáchání stíhaného skutku, tedy vniknutí vedlejšího účastníka do jejího obydlí.
12. Ústavní soud dodává, že nemůže přisvědčit názoru stěžovatelky, že její věc je obdobná jako ta, kterou Ústavní soud řešil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1551/23 ze dne 15. ledna 2025. V citovaném nálezu šlo o případ, kdy byl stěžovatel v důsledku křivého obvinění trestně stíhán pro omezování osobní svobody a vydírání, a byl dokonce držen ve vazbě. Příčinná souvislost mezi stíhaným trestným činem a nemajetkovou újmou tak byla zcela zřetelná.
13. V nyní projednávané věci však obecné soudy musely vycházet z podstatně jiných okolností. Z popisu skutku, za nějž byl vedlejší účastník odsouzen, vyplývá, že ke vniknutí do stěžovatelčina obydlí došlo v odpoledních hodinách, toto vniknutí bylo zcela krátkodobé a vedlejší účastník se v jeho průběhu nedopustil žádného dalšího protiprávního či nebezpečného jednání. Stěžovatelka v době tohoto vniknutí nebyla doma a dozvěděla se o něm až od své dcery. Ústavní soud nevylučuje, že i toto jednání vedlejšího účastníka mohlo přispět ke stěžovatelčiným obtížím, tedy že mohlo způsobit nemajetkovou újmu. Na druhou stranu, na rozdíl od okolností existujících ve věci řešené nálezem sp. zn. IV. ÚS 1551/23 (anebo třeba na rozdíl od věcí, kdy byl na oběti spáchán sexuální delikt nebo kdy byla oběť týrána), vzhledem ke konkrétním skutečnostem a pochybnostem o příčinné souvislosti v posuzované věci, nelze podle Ústavního soudu konstatovat, že musela být stěžovatelce v trestním řízení přiznána alespoň část jejího nároku, když nebylo dostatečně prokázáno, že nějaká, potažmo jaká nemajetková újma konkrétním skutkem stěžovatelce vznikla, a zda pak izolovaně ve vztahu ke stíhanému skutku například nepostačuje jen jiná než nepeněžitá forma odčinění nemajetkové újmy, jak v řízení před obecnými soudy namítal vedlejší účastník. Ústavní soud tím nijak nepředjímá případné rozhodnutí v občanskoprávní linii, pouze poukazuje na existující nejasnosti, které odůvodňují v konkrétní věci plné odkázání.
14. Ústavní soud v této souvislosti jako zásadní připomíná, že podle krajského soudu stěžovatelka svou nemajetkovou újmu odvozovala z jiných jednání vedlejšího účastníka, než které bylo předmětem trestního stíhání. Shodným způsobem přistupovala k odůvodnění své újmy i v rámci podané ústavní stížnosti. Namítá-li stěžovatelka, že soudy odkázáním na občanskoprávní řízení vytváří mentální překážky v přístupu k soudu, pomíjí, že sama tvrdí újmu, která se stíhaným skutkem nesouvisí. Jestliže tedy krajský soud dospěl k závěru o neprokázání příčinné souvislosti mezi stíhaným skutkem a tvrzenou nemajetkovou újmou, nepovažuje to Ústavní soud za závěr svévolný, kterým by krajský soud rezignoval na splnění svých zákonných úkolů spojených s rozhodováním o adhezním nároku stěžovatelky a nerespektoval judikaturu Ústavního soudu.
15. Ústavní soud na závěr zdůrazňuje, že v nyní posuzované věci nijak nezpochybňuje ani nerelativizuje závěry vyplývající z citovaného nálezu sp. zn. IV. ÚS 1551/23 či další související aktuální judikatury. Případ stěžovatelky je však podstatně odlišný tím, že z daných okolností nevyplývala jednoznačná existence příčinné souvislosti mezi jednáním pachatele (vedlejšího účastníka) a nemajetkovou újmou (nebo třeba jen její částí), jejíž nahrazení stěžovatelka v trestním řízení žádala.
16. Zbývá dodat, že tvrdí-li stěžovatelka způsobení nemajetkové újmy i v důsledku jiného jednání vedlejšího účastníka (než které bylo předmětem trestního stíhání), tak jako tak by jí nezbývalo než uplatňovat tento nárok v občanskoprávním řízení, v němž pak samozřejmě může nárokovat i náhradu újmy, jež jí podle jejího názoru byla vedlejším účastníkem způsobena právě stíhaným skutkem.
17. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 13. srpna 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu