Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Klemense, zastoupeného JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem, sídlem Mojmírovců 805/41, Ostrava - Mariánské Hory, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. května 2023, č. j. 6 Afs 34/2022, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. prosince 2021, č. j. 25 Af 110/2020-64, a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 26. června 2020, č. j. 25056/20/5200-10422-706955, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě, a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 2, čl. 4, čl. 11, čl. 26, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, z připojených soudních rozhodnutí a ze spisu Krajského soudu v Ostravě, stěžovatel podnikal se svou manželkou ve sdružení, které není právnickou osobou, předmětem jejich činnosti byl provoz jatek, výroba a prodej masa a masných výrobků. Správce daně stěžovateli na základě výsledků daňové kontroly doměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2013 prostřednictvím pomůcek ve výši 530 563 Kč a příslušné penále, neboť stěžovatel pro jedno ze svých středisek nedoložil řádně vedenou skladovou evidenci, vedené účetnictví a evidence vykazovaly takové nedostatky, že daň nebylo možné stanovit dokazováním. Odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Odvolací finanční ředitelství zamítlo.
3. Následně se stěžovatel bránil žalobou u Krajského soudu v Ostravě, který ji zamítl. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí kasační stížnost též zamítl. Poukázal na to, že jeho kasační stížnost je pouze formálním zopakováním žaloby a je na samé hranici projednatelnosti.
4. Stěžovatel odůvodňuje porušení svých práv v obsáhlé ústavní stížnosti tím, že své důkazní břemeno v rámci daňového řízení unesl a účetnictví vedl v souladu se zákonem. I kdyby tomu tak nebylo, podmínky přechodu na pomůcky nebyly splněny, jelikož daň mohla být stanovena dokazováním. Stanovení daně prostřednictvím pomůcek považuje za nesprávné, neboť výsledek neodpovídá obchodní realitě.
5. Správní soudy přistoupily k posouzení stěžovatelovy věci formalisticky, nevypořádaly jeho námitky. Stěžovatelovo účetnictví bylo úplné. Dále stěžovatel namítá krátké lhůty poskytnuté správcem daně pro vyjádření, neústavnost doplnění důkazů v odvolacím řízení a nepřiměřenost stanovení daně prostřednictvím pomůcek. Stěžovatel kvůli napadeným rozhodnutím přišel o podstatné finanční prostředky, nemohl rozšířit své podnikání. Daňové řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním řízení ve správním soudnictví či správního řízení, nýbrž zvláštním řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výhradně pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že v řízení o ústavní stížnosti se s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze úspěšně domáhat zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů. Ústavní soud k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů přistoupí pouze v případě, zjistí-li na podkladě individuální ústavní stížnosti zásah do základních práv a svobod jednotlivce, což se však v nyní posuzovaném případě nestalo.
8. Stěžovatel má v řízení o ústavní stížnosti povinnost předložit takovou argumentaci, kterou podpoří tvrzené porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu referenčního rámce ústavnosti (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2022, sp. zn. III. ÚS 1893/22 , odst. 10; či ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. II. ÚS 720/22 , odst. 10). Stěžovatelem předložené námitky, spočívající v opakování argumentace (jak je zřejmé z rekapitulace obsahu kasační stížnosti v odst. 3 až 6 rozsudku Nejvyššího správního soudu a žalobních námitek v odst. 2 až 4 rozsudku krajského soudu) předložené již správním soudům, bez zohlednění ústavněprávní roviny, takovou kvalifikovanou argumentací nejsou.
9. Ústavní soud konstatuje, že právní závěry správních soudů jsou obsáhle a důkladně odůvodněny s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu. Nejvyšší správní soud srozumitelně a logicky vyložil, proč považuje závěry krajského soudu i daňových orgánů za správné, Ústavní soud neshledal v posuzované věci prostor pro svůj případný kasační zásah.
10. To se týká zejména závěrů správních soudů a daňových orgánů ohledně neprůkaznosti stěžovatelova účetnictví. Správce daně srozumitelně a jednoznačně uvedl, že stěžovatel "neprokázal, jak byly nakoupené suroviny použity - kolik a jaký druh masa "vyrobil" a prodal, kolik a jaký druh masných výrobků vyrobil a prodal, a to v jednoznačné návaznosti na nakoupené suroviny" (odst. 66 rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství). S konkrétní žalobní námitkou, jež je totožná s argumentací v ústavní stížnosti, se následně vypořádal krajský soud, který se s tímto hodnocením ztotožnil (odst. 42 až 45 a 50 rozsudku krajského soudu).
Nejvyšší správní soud tyto závěry potvrdil poukazem na to, že "žádná z evidencí, které stěžovatel předkládal v předchozím řízení, nebyla vedena tak, aby z ní bylo zřejmé, jak s pořízeným materiálem dále naložil, zda byl materiál zpracován, případně do jakých finálních výrobků, jak bylo naloženo se zhotovenými výrobky, či zda byl materiál dále prodán, zůstal na skladě apod. [...] Žádná z evidencí, kterou stěžovatel v řízení předložil, hodnověrně neprokazovala pohyb materiálu" (odst. 16 rozsudku Nejvyššího správního soudu).
Z citovaných pasáží je zřejmé, že správce daně i správní soudy popsaly, v čem spatřují nedostatky stěžovatelova účetnictví a proč nemůže být podkladem pro stanovení daně dokazováním.
11. Totéž platí i pro namítané početní chyby, kterých se měl dopustit správce daně. Předně je nutné poukázat na to, že tato údajná početní pochybení se netýkají průkaznosti účetnictví (které bylo neprůkazné jako celek - viz odst. 10 tohoto usnesení), ale stanovování daně prostřednictvím pomůcek. Stěžovatel poukazoval na údajné nesprávnosti při výpočtu daně, odvolací finanční ředitelství v odst. 106 - 109 odůvodnění svého rozhodnutí postup a výpočet správce daně podrobně vysvětlilo a potvrdilo jeho správnost. Správní soudy se touto námitkou zabývaly, poukázaly přitom správně na omezený rozsah přezkumu výpočtu daně (odst. 15 rozsudku Nejvyššího správního soudu; či usnesení ÚS ze dne 23. 5. 2023, sp. zn. I. ÚS 1111/23 , odst. 9).
12. Stěžovatel tyto námitky uplatňuje v téměř shodném znění od počátku řízení, bez zohlednění argumentace správců daně a správních soudů. Jedná se o vyslovení jeho nesouhlasu s výsledkem řízení, nikoliv o relevantní polemiku a o věcné zpochybnění úvah a závěrů uvedených v napadených rozhodnutích. Tímto způsobem však v řízení o ústavní stížnosti vzhledem k jeho principům (viz bod 7) nelze dosáhnout úspěchu.
13. Ústavní soud se ztotožňuje i s dalšími závěry správních soudů a správců daně ohledně zákonnosti přechodu na pomůcky a postupu stanovení daně jejich prostřednictvím (odst. 17 a 18 rozsudku Nejvyššího správního soudu a odst. 55 až 67 rozsudku krajského soudu), a tvrzených procesních pochybení správce daně (odst. 19 rozsudku Nejvyššího správního soudu a odst. 15 až 20 a 30 až 36 rozsudku krajského soudu), a neshledává je na základě stěžovatelovy argumentace neústavními.
14. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, proto ji usnesením mimo ústní jednání podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. srpna 2023
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu