Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy, o ústavní stížnosti České obce sokolské se sídlem v Praze 1, Újezd 450, zastoupeného JUDr. Hanou Mrázkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kaštanová 34, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 19 Co 302/2005, takto: Ústavní stížnost s e o d m í t á .
O d ů v o d n ě n í :
V ústavní stížnosti podané ve smyslu § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené rozhodnutí, kterým odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 9. 2005, č. j. 4 C 63/2001-82, o zastavení řízení v její věci navrácení majetkových práv podle zákona č. 173/1990 Sb. a č. 232/1991 Sb.
Stěžovatelka má za to, že bylo porušeno její právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"); z obsahu ústavní stížnosti se podává, že zpochybňuje závěry šetření, na jehož základě obecné soudy dospěly k závěru, že návrh na pokračování v řízení přerušeném podle § 110 o.s.ř. podán nebyl, a nesouhlasí proto se závěrem, že zde byly důvody, aby řízení bylo podle § 111 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. zastaveno.
Ústavní stížnost je ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení ústavním pořádkem chráněného základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté. To je významné potud, že tak je tomu v posuzované věci. Ve věcech sp. zn. II. ÚS 47/06 a sp. zn. II. ÚS 48/06
(v usneseních ze dne 16. a 8.3.2006) posuzoval Ústavní soud identické ústavní stížnosti stěžovatelky proti obsahově shodným rozhodnutím téhož odvolacího soudu, jímž shodně potvrdil usnesení (téhož) soudu prvního stupně o zastavení řízení v stěžovatelových věcech, vydané na totožném skutkovém i právním základě (§ 110, § 111 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). V obou případech Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky kvalifikoval jako návrhy zjevně nepodstatněné, a podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavní soudu, je odmítl.
Jelikož Ústavní soud neshledal žádný důvod (logický ani věcný), aby nyní rozhodl jinak, uchýlil se - ve smyslu výše vyložené zásady - znovu k ustanovení § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu, a posuzovanou ústavní stížnost odmítl rovněž; na odůvodnění předchozích rozhodnutí se přitom odkazuje. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu n e n í odvolání přípustné. V Brně dne 26. července 2006
Jan M u s i l v. r. předseda senátu
Za správnost:
Jana Němečková