Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce zpravodaje Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Kameníčkové, zastoupené Mgr. Tomášem Petrem, advokátem, sídlem Ostravská 501/16, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2025 č. j. 26 Cdo 38/2025-872, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 2. června 2022 č. j. 69 Co 73/2022-484, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 17. ledna 2020 č. j. 27 C 33/2018-218, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. listopadu 2019 č. j. 27 C 33/2018-203 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. července 2019 č. j. 27 C 33/2018-143, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Ivety Steigerové, a 2) Petra Kozáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížnosti domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 12, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí vyplývá následující. Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. 7. 2019 č. j. 27 C 33/2018-143 rozhodl, že stěžovatelka a vedlejší účastník 2) jsou povinni vyklidit byt specifikovaný v rozhodnutí a předat jej vedlejší účastnici 1). Odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka 2) proti tomuto rozsudku bylo usnesením téhož soudu ze dne 19. 11. 2019 č. j. 27 C 33/2018-203, odmítnuto pro opožděnost, neboť bylo podáno po uplynutí zákonné lhůty.
3. Dne 17. 12. 2019 podali stěžovatelka a vedlejší účastník 2) žádost o prodloužení lhůty k podání odvolání, kterou okresní soud posoudil jako návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti usnesení č. j. 27 C 33/2018-203 a č. j. 27 C 33/2018-204 (které není předmětem ústavní stížnosti), s odůvodněním, že stěžovatelka - současně i jako obecná zmocněnkyně žalovaného 2) - se s uvedenými usneseními měla možnost seznámit až dne 6. 12. 2019 po převozu z nemocnice.
4. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 1. 2020 č. j. 27 C 33/2018-218, návrh na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání zamítl.
5. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně. Ztotožnil se s jeho závěrem, že prominout zmeškání lhůty podle § 58 o. s. ř. lze pouze za předpokladu, že účastník žádost podá do 15 dnů od odpadnutí překážky a současně s ní spojí i zmeškaný úkon. Stěžovatelka a vedlejší účastník 2) sice podali žádost o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti shora uvedeným usnesením, aniž by však s touto žádostí odvolání spojili. Zmeškání lhůty tak nelze prominout.
6. Nejvyšší soud pak napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka jednak nesouhlasí s odmítnutím svého odvolání proti rozsudku ze dne 11. 7. 2019 č. j. 27 C 33/2018-143 pro opožděnost a tvrdí, že okresní soud nesprávně vypočetl fikci doručení a nebyl řádně dodržen procesní postup pro doručování. Podle stěžovatelky okresní soud v její věci nepostupoval řádně, neboť nevěřil tvrzením o špatném zdravotním stavu stěžovatelky a ignoroval je. Ve vztahu k rozhodnutím týkajícím se odmítnutí žádosti o prominutí zmeškání lhůty stěžovatelka namítá, že soudy posuzovaly její žádost pouze formálně a nikoliv v souvislosti s předcházejícím soudním řízením, čímž zasáhly do výše uvedených ústavně zaručených práv stěžovatelky.
8. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené podmínky řízení. V tomto ohledu dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný.
9. V části, v níž stěžovatelka napadá usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2019 č. j. 27 C 33/2018-203, kterým bylo odmítnuto odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka 2) proti rozsudku téhož soudu ze dne 11. 7. 2019 č. j. 27 C 33/2018-143, je ústavní stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka proti tomuto usnesení nepodala odvolání a nevyčerpala před podáním ústavní stížnosti veškeré zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). V této části proto není přípustná ústavní stížnost ani proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2019 č. j. 27 C 33/2018-143. Přípustnost není dána ani podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, to netvrdí ani ona sama.
10. V části, ve které je ústavní stížnost přípustná, jde o návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Tak tomu v posuzované věci nebylo.
11. Stěžovatelka sice tvrdí porušení svých ústavně zaručených práv, její argumentace se však do značné míry míjí s odůvodněním napadených rozhodnutí. Stěžovatelka nijak nepolemizuje s klíčovým závěrem soudů, že jí nebylo možné prominout lhůtu k podání odvolání, neboť svou žádost nespojila se zmeškaným úkonem, tj. odvoláním. Soudy v napadených rozhodnutích ovšem právě na tomto závěru založily svá rozhodnutí. Nejvyšší soud pak shrnul, že stěžovatelka a vedlejší účastník 2) podali dne 17. 12. 2019 žádost o prodloužení lhůty k podání odvolání (viz také výše bod 3) proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 19.
11. 2019 č. j. 27 C 33/2018-203, která jim byla doručená dne 25. 11.2019, s odůvodněním, že stěžovatelka měla možnost se s ním seznámit až dne 6. 12. 2019 po převozu z nemocnice a nástupu na rehabilitaci. V tento den tedy stěžovatelce odpadla překážka a začala jí běžet patnáctidenní lhůta k podání žádosti o prodloužení lhůty k podání odvolání a současně k podání zmeškaného úkonu (odvolání). Tato lhůta uplynula 23. 12. 2019, přičemž k žádosti ze dne 17. 12. 2019 o prodloužení lhůty k podání odvolání nebyl zmeškaný úkon (odvolání) připojen.
12. Na závěru soudů, že nebylo možné prominout zmeškání lhůty k podání odvolání, neboť odvolání nebylo ve lhůtě po odpadnutí překážky podáno, není tak nic neústavního a Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud připomíná, že § 58 odst. 1 věta druhá o. s. ř. stanovuje jednoznačnou povinnost spojit žádost o prominutí lhůty se zmeškaným úkonem. Stěžovatelka formulovala podání jako žádost o prodloužení lhůty, a posoudily-li soudy takovou žádost slovy stěžovatelky "formálně", tedy tak, že za její imanentní součást nepovažovaly odvolání, nelze jim takový přístup vytknout; žádá-li někdo o prodloužení lhůty, dává tím jasně najevo, že úkon, který měl ve lhůtě učinit, teprve hodlá (v prodloužené lhůtě) učinit. Alternativou k postupu bylo zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k odvolání, neboť jde o lhůtu zákonnou, kterou prodloužit nelze (§ 55 o. s. ř. a contrario).
13. Ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. září 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu