Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatele T. M., zastoupeného JUDr. Milošem Holasem, advokátem se sídlem Praha 8, Urxova 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2013 č. j. 19 Co 96/2012-857 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 30. srpna 2011 č. j. 11 Nc 37/2010-518, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností ze dne 24. 5. 2013, podanou (osobně) k Ústavnímu soudu dne 27. 5. 2013, stěžovatel napadl a domáhal se zrušení shora označených rozhodnutí s tím, že v soudním řízení byla porušena práva jeho nezletilého syna J. M., jež plynou z Úmluvy o právech dítěte, a že bylo porušeno jeho (pozn.: míněno stěžovatelovo) právo vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") byl nezletilý J. M. svěřen do výchovy matky J. H. (výrok I), stěžovateli bylo stanoveno výživné ve výši 30 000 Kč měsíčně (výrok II), dále jím bylo rozhodnuto o úpravě styku stěžovatele s nezletilým (výrok III) a o nákladech řízení (výrok IV a V). Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrzen, ve výroku II, IV a V zrušen s tím, že se věc vrací k dalšímu řízení, a ve výroku III byl změněn tak, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilým v každém sudém týdnu od středy od 18 hod. do neděle do 18 hod. a v každém lichém týdnu od úterý od 18 hod. do čtvrtka do 18 hod. (současně odvolací soud upravil styk otce s nezletilým v období svátků a prázdnin).
3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že po dobu 5 měsíců měl nezletilého ve své péči, poté 2 roky a 5 měsíců vyrůstal ve faktické střídavé výchově, neboť pobýval vždy 1 týden u něho a 1 týden u matky. V tomto systému výchovy syn prokazatelně všestranně prosperoval a byl s ním ztotožněn. Nyní byl nastolen stav, kdy se nezletilý musí každý měsíc osmkrát stěhovat mezi rodiči. To podle stěžovatele prohloubí třecí plochy a poskytne příležitost matce okleštit jeho výchovný vliv, odporuje to právním principům zajištění výkonu rodičovské zodpovědnosti a je pro nezletilého nevýhodné. Odmítá závěry znalkyně, resp. soudu, že by jako dominantní osoba matku z výchovy nezletilého vytěsnil, a došlo by tak k narušení rovnováhy výchovných rolí rodičů s tím, že je tomu právě obráceně. Tvrdí, že nejsou respektovány potřeby a přání nezletilého, a s poukazem na rovnocenná práva a povinnosti obou rodičů, resp. na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 554/04 ,
I. ÚS 48/04 ,
II. ÚS 363/03 a
, týkající se podílu otce na výchově dítěte, jakož i na další, dle nichž musí být zájem dítěte prioritní, namítá, že se napadený rozsudek nevypořádal s otázkou, zda je v zájmu nezletilého zásadně okleštit podíl otce na jeho výchově. Zmiňuje dále, že nezletilý je vystavován dramatickým scénám i dehonestaci jeho (otcovy) osoby, což je neslučitelné s řádným vývojem nezletilého. Ač se pokoušel s matkou domluvit na plnohodnotném podílu na výchově nezletilého, ta to zcela odmítala, což platí i pro střídavou péči.
Soud přitom prý podlehl její "masivní manipulaci" a k matce se připojil. V souvislosti s tím stěžovatel cituje z judikatury Ústavního soudu (mj. z nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ), týkající se střídavé péče, resp. nesouhlasu matky s ní, přičemž vyvozuje, že krajský soud postupoval v rozporu s ní. Matka od samého počátku prý zpochybňovala výchovnou roli otce, od střídavé péče pak soud měl upustit z důvodu "hypotetické úvahy", že by vytěsňoval matku. Stěžovatel nepřijímá výtku odvolacího soudu, že odmítl zajistit dopravu nezletilého na hory, že by navrhoval matce nějak závadnou úpravu styku v době vánočních svátků či že by účelově předložil soudu nekompletní mailovou korespondenci, jež se této záležitosti týkala.
Jde-li o první bod, ve skutečnosti se vše mělo odehrát jinak, v případě druhém nakonec sám soud upravil styk, jak on navrhoval, a naopak to byla matka, kdo se nepravdivě pokoušel líčit, že on nemá o syna zájem. Toto stěžovatel považuje za zjevné poškozování jednoho z účastníků řízení. V další části stěžovatel opakuje, případně rozvádí svou námitku, že matka se jej snaží vytěsnit, opačnou dedukci soudu považuje za vadnou, což má plynout z matčina procesního postupu (kdy tato podala hned po skončení řízení návrh na předběžné opatření, jímž by byl styk otce s nezletilým zúžen), znalecký posudek PhDr.
Niny Matulové (z téhož důvodu) považuje za rozporuplný. Tvrdí, že konfliktní je matka, jejímž záměrem je přesvědčit soud o nemožnosti střídavé péče, a že její přístup nezajišťuje rozvoj talentu nezletilého. Namítá rovněž, že soud hodnotí postoj nezletilého k celé věci, ač jde o odbornou otázku, a že jeho dedukce jsou nesprávné, neboť zbaví nezletilého jistoty a rovnocenného podílu obou rodičů na jeho výchově. Současně mu vytýká, že neprovedl důkaz výslechem psycholožky PhDr. Jany Procházkové, v jejíž péči nezletilý byl.
I z toho, jak malý prostor soud věnoval v odůvodnění rozsudku úvahám o (ne)vhodnosti střídavé výchovy, a naopak jak velký věnoval jeho majetkovým poměrům, a také že vyhověl matce a provedl všechny jí navržené důkazy, stěžovatel vyvozuje, že porušil zásadu rovnosti. Nepřipuštění daného důkazu pak vedlo k nesprávným skutkovým závěrům a vadnému posouzení věci. III.
Formální předpoklady projednání návrhu
4. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že tomu tak v plném rozsahu není. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení celého rozsudku soudu nalézacího i odvolacího, aniž by vzal v úvahu, že odvolací soud výrokem I zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II, IV a V a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V této části představuje ústavní stížnost, jak plyne z konstantní judikatury Ústavního soudu [viz např. usnesení ze dne 30. 3. 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781)], nepřípustný návrh, neboť soudní řízení nadále probíhá a po jeho skončení, resp. po vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), se stěžovatel bude moci (event.) obrátit na Ústavní soud.
5. Jde-li o zbývající část, ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
7. Stěžovatel vyjadřuje nesouhlas s tím, že obecné soudy nevyhověly jeho požadavku na to, aby jeho nezletilý syn byl svěřen do střídavé péče obou rodičů, přičemž podstata ústavní stížnosti, a to i přes dílem ústavněprávní argumentaci, spočívá v polemice s úvahami obecných soudů stran toho, zda je či není zmíněná střídavá péče v zájmu nezletilého. Jak patrno z odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se danou otázkou velice pečlivě zabývaly. Okresní soud oba rodiče mj. k poměrům, jež mezi nimi a nezletilým panují, vyslechl, nechal k tomu vypracovat i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, načež na základě konkrétních skutečností usoudil, a to s přihlédnutím k závěrům soudní znalkyně, že střídavá péče v daném případě vhodná není.
Odvolací soud rodiče znovu vyslechl, provedl výslech i soudní znalkyně a doplnil dokazování o další důkazy, načež - po pečlivém a podrobném posouzení věci, kdy svým úvahám o této otázce věnoval několik stran textu - neshledal, že by závěr soudu prvního stupně, že střídavá péče není v zájmu nezletilého, byl nesprávný.
8. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává judikatury Ústavního soudu, jež se sice problematiky střídavé výchovy týká, jeho odkaz v daném případě však přiléhavý není. Důvodem, proč obecné soudy nerozhodly o střídavé péči, nebyla - jak již výslovně upozornil odvolací soud - skutečnost, že s ní matka vyjádřila nesouhlas, ale že střídavá péče nebyla v zájmu nezletilého. Tento svůj závěr zdůvodnily (ve stručnosti řečeno) tak, že mezi rodiči panují špatné vztahy, nejsou schopni spolu komunikovat a na výchově nezletilého řádně spolupracovat, a proto nejvhodnějším řešením nastalé situace - zvláště pokud hrozí, jak zejména vyplývá z výsledků odborného zkoumání, že by se podíl matky na výchově nezletilého působením stěžovatele mohl podstatně zmenšovat - není střídavá péče, ale úprava styku s rodičem, do jehož péče nebude nezletilý do výchovy svěřen, v co nejširším rozsahu, jež se střídavé péči blíží.
Stěžovatel danou úvahu označuje "hypotetickou", o spekulaci, již měl patrně na mysli, však nejde, neboť jde o odbornou prognózu, založenou na výsledku zkoumání osobnostních rysů otce i matky. Namítá-li stěžovatel, že daným postupem dojde k okleštění jeho výchovného vlivu na nezletilého, lze tomu sotva přisvědčit, a to již s ohledem na rozsah, v jakém mu byl styk s nezletilým soudem stanoven, neboť ten se střídavé péči velice blíží. K tomu možno dodat, že stěžovatel s ohledem na to, co v ústavní stížnosti uvádí, jen dokládá, jaké vztahy mezi rodiči jsou, a byť se stěžovatel snaží vylíčit jako hlavního viníka matka nezletilého, o jeho nezanedbatelném podílu na zmíněném stavu nemá Ústavní soud žádných pochyb, ať již vezme v úvahu situaci, kterou sám stěžovatel popisuje v mailové zprávě k ústavní stížnosti přiložené (podle níž se s matkou o nezletilého "přetahoval" na veřejnosti), nebo ty skutečnosti, jež jsou zmiňovány obecnými soudy a které stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje (např. že bez dohody s matkou kontaktoval psycholožku, a nerespektoval tak vzájemný konsenzus o pomoci mediátora, nebo že není přístupný ke kompromisním řešením), přičemž není reálné, jak si patrně stěžovatel představuje (a to vzhledem k některým jeho argumentům v ústavní stížnosti obsaženým), aby Ústavní soud určoval, kdo z rodičů v jednotlivých incidentech "měl pravdu", zvláště když na takovém posouzení napadené soudní rozhodnutí není postaveno.
Tvrdí-li totiž stěžovatel, že obecné soudy stranily matce a že dokonce podlehly její manipulaci(!), a poukazuje-li v této souvislosti např. na údajnou výtku odvolacího soudu, týkající se neuskutečněného pobytu nezletilého na horách, za pravdu mu dát nelze. Uvedený soud v napadeném rozsudku pouze objektivně popisuje konflikty, k nimž dle jeho zjištění mezi rodiči nezletilého došlo, a to zjevně z toho důvodu, že (i) na těchto zjištěních stojí jeho závěr o neschopnosti rodičů vzájemně na výchově nezletilého spolupracovat, přičemž skutečnost, že by toto mělo být kladeno za vinu toliko stěžovateli, z ničeho neplyne.
9. Vyvozuje-li stěžovatel zmíněnou neobjektivnost soudu z toho, že neprovedl jím navržený důkaz výslechem psycholožky PhDr. J. Procházkové (coby svědkyně), Ústavní soud připomíná svou konstantní judikaturu týkající se tzv. opomenutých důkazů [viz např. nálezy ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) a ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)], dle které obecný soud nemá povinnost vyhovět tomu kterému důkaznímu návrhu účastníka řízení, pokud však tak neučiní, je povinen svůj postup náležitě zdůvodnit (a svůj závěr opřít přitom o z hlediska ústavnosti akceptovatelný "typový" důvod). Z napadeného rozsudku odvolacího soudu plyne, že se krajský soud daným důkazním návrhem zabýval, přičemž shledal, že další dokazování lze považovat za nadbytečné, neboť názor PhDr. J. Procházkové, tedy že nezletilý byl se střídavou péčí spokojen a že by v ní mělo být pokračováno, je obsažen v její zprávě ze dne 21. 4. 2012, a skutečnosti, pro jejichž zjištění bylo třeba odborných znalostí, již byly dostatečně objasněny znaleckým posudkem PhDr. N. Matulové, přičemž o správnosti závěrů této soudní znalkyně odvolací soud neměl - z důvodů podrobně rozvedených v jeho rozsudku - žádnou pochybnost. Stěžovatel sice upozorňuje, že obecné soudy matce, pokud jde o její důkazní návrhy, vyhověly, tyto se však týkaly zcela jiné otázky. Ani v tomto ohledu tak Ústavní soud nemá, co by obecným soudům z hlediska ústavnosti vytknul.
10. Pro důvody výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) jako návrh nepřípustný (viz sub 4) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu