Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Iryny Krišicové, zastoupené JUDr. Emilem Jančou, advokátem sídlem Sartoriova 60/12, Praha 6 - Břevnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015, č. j. 22 Cdo 985/2014-297, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2012, č. j. 25 Co 85/2012-209, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. června 2011, č. j. 8 C 285/2007-133, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Antonína Krišici, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2012, č. j. 25 Co 85/2012-209, byl k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
3. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, č. j. 22 Cdo 985/2014-297, bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto a bylo rozhodnuto, že stěžovatelka je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 1 800,- Kč.
5. Konkrétně namítá, že byla diskvalifikována v procesu majetkového vypořádání a zbavena majetku rozhodnutími založenými na skutečnostech, které byly v průběhu řízení vyvráceny nebo nebyly prokázány. Za odporující realitě považuje stěžovatelka především závěr, že na získání předmětného bytu se podílel výlučně žalovaný. V této souvislosti upozorňuje, že její podíl na jeho získání je evidentní a že bez její aktivní účasti by byt v rámci privatizace sám žalovaný nikdy nezískal. Ani jedno z napadených rozhodnutí přitom podle stěžovatelky nepřináší žádný přijatelný argument, který by zjevnou nepřiměřenost výsledného vypořádání odůvodnil. Soudy podle stěžovatelky nerespektovaly ani pravidla týkající se disparity podílů vyplývající z aktuální judikatury a rozhodly v rozporu se zákonem a obecnými principy morálky a spravedlnosti.
6. Rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovatelka vnímá jako překvapivé. Domnívá se, že odůvodnění nezohledňuje podstatné souvislosti a je nepřezkoumatelné a nepřesvědčivé. Soudu prvního stupně taktéž vytýká, že nijak nezohlednil její zdravotní stav a těžkou životní situaci, ve které se v rozhodné době nacházela, jakož i to, že neprojednal její zásadní podání a bez odůvodnění neprovedl navržené důkazy. Námitkou opomenutých důkazů se nijak nezabýval ani odvolací soud, který pouze přitakal předchozím závěrům soudu prvního stupně, čímž podle stěžovatelky rezignoval na zákonnou funkci odvolacího řízení. Odvolací soud navíc taktéž nijak nereagoval na další důkazní návrhy stěžovatelky. Namítanými hrubými porušeními ústavních práv se podle stěžovatelky nezabýval ani Nejvyšší soud, který pouze formálně konstatoval neexistenci zákonem stanoveného dovolacího důvodu, aniž by však tento svůj závěr přezkoumatelným způsobem zdůvodnil.
8. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vzhledem k tomu, že Obvodní soud pro Prahu 6, Městský soud v Praze i Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních toliko stručně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, Ústavní soud tato vyjádření nezasílal stěžovatelce k replice.
16. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd. Případné pochybení v oblasti tzv. opomenutých důkazů je z hlediska kautel ústavního práva relevantní tehdy, jestliže obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. Ústavní soud však také vždy zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní.
17. Stěžovatelka je přesvědčena, že soud prvního stupně se pochybení v podobě opomenutých důkazů dopustil tím, že svévolně založil do přílohové obálky její procesní podání, kterým reagovala na vyjádření žalovaného a navrhla další důkazy, a toto podání v řízení neprojednal. Jde o nedatované vyjádření sepsané a podepsané stěžovatelkou, které podle ní mělo být žurnalizováno na č.l. 127 a 128 spisu a které představuje reakci na vyjádření žalovaného ze dne 2. 2. 2011 (č.l. 108 spisu). Obsahem vyjádření stěžovatelky je zejména nesouhlas s tvrzením žalovaného, že se o nabytí společného jmění manželů nijak nepřičinila a že členský podíl uhradil výlučně ze svých prostředků, a vylíčení dalších souvisejících okolností. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisového materiálu, stěžovatelka, zastoupena advokátem, však obdobnou argumentaci uvedla již při jednání dne 19. 4. 2011 (č.l. 121 spisu) a tato je taktéž součástí vyjádření zpracovaného advokátem stěžovatelky ze dne 5. 5. 2011 (č.l. 117 spisu). Při posledním jednání ve věci před vynesením rozsudku dne 2. 6. 2011 (č.l. 127-129 spisu) pak advokát stěžovatelky opakovaně odkázal na své vyjádření založené na č.l. 117 spisu a opětovně vyjádřil názor stěžovatelky, že žalovaný větší zásluhu na získání družstevního podílu neměl. Argumentací stěžovatelky se tedy soud zabýval (byť ne přímo na základě jí sepsaného podání) a námitce stěžovatelky s ohledem na právě uvedené tedy nelze přisvědčit.
18. Pochybení v podobě opomenutých důkazů stěžovatelka spatřuje také v řízení před odvolacím soudem. V rámci svého odvolání stěžovatelka navrhla k provedení celou řadu důkazů, zejména listiny dokumentující její zdravotní stav (zprávy z vyšetření, propouštěcí zprávy). Městský soud v Praze jako soud odvolací v rozsudku ze dne 23. 10. 2012, č.j. 25 Co 85/2012-209, uvedl, že pro opakování či doplnění dokazování neshledal důvody, neboť provedené důkazy považoval za procesně bezchybné a pro posouzení věci postačující. Stěžovatelce lze přisvědčit, že zdůvodnění takového postupu by jistě mohlo být obšírnější. Nicméně důkazní návrhy stěžovatelky nebyly ignorovány. Odvolací soud jejich neprovedení zdůvodnil, byť poměrně stručně, přičemž podstatné důvody pro takovýto postup jsou seznatelné z odůvodnění rozsudku jako celku. K pochybení v podobě opomenutých důkazů, které by bylo z hlediska ústavního práva relevantní, tedy nedošlo ani v řízení před odvolacím soudem.
19. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními, které soudy učinily, a v tomto směru předestírá rozsáhlou polemiku. K těmto námitkám je však třeba konstatovat, že úkolem Ústavního soudu není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.
20. Stěžovatelka přitom opomíjí skutečné nosné důvody ústavní stížností napadených rozhodnutí, které jsou zřejmé již z jejich výše naznačené stručné rekapitulace. Poté, co byl v předchozím řízení výlučným nájemcem bytu a výlučným členem bytového družstva určen žalovaný, soudy nyní členský podíl v bytovém družstvu přikázaly do vlastnictví žalovaného, aniž mu uložily povinnost zaplatit stěžovatelce částku na vyrovnání hodnoty podílu, jelikož dospěly k závěru, že k nabytí tohoto majetku došlo výlučně na základě jednání žalovaného, který členský podíl uhradil proti vůli stěžovatelky, z úvěru nepatřícího do společného jmění, v době, kdy spolu již stěžovatelka a žalovaný nevedli společnou domácnost.
21. K těmto závěrům soudy dospěly na základě informací obsažených v pravomocných rozhodnutích z předchozích řízení (o rozvodu manželství, o výživném rozvedené manželky, o zrušení práva společného nájmu předmětného bytu), jakož i na základě vyjádření stěžovatelky, které učinila v nynějším řízení. K tomu lze poukázat například na vyjádření stěžovatelky při jednání před soudem prvního stupně dne 18. 4. 2008, kde uvedla, že "neměla zájem o koupi bytu a navrhovala, aby byl byt vyměněn za dva menší" (č.l. 22 spisu) a stejně tak ve vyjádření ze dne 24. 4. 2008 uvedla, že "nebylo třeba byt kupovat, ona ho chtěla pouze pronajmout, ale nekupovat" (č.l. 24 spisu). Při jednání před soudem prvního stupně dne 13. 1. 2010 pak stěžovatelka uvedla, že "půjčku, kterou si vzal žalovaný na úhradu členského vkladu, nepovažuje za součást společného jmění manželů, neboť půjčku si vzal bez jejího dovolení, vůbec se jí neptal a ona se o tom dozvěděla až v rámci soudního řízení" (č.l. 82 spisu).
22. Stěžovatelka namítá také to, že soudy nezohlednily jako významnou okolnost její těžký úraz, ke kterému došlo v konečné fázi procesu privatizace bytu. Stěžovatelka tvrdí, že v důsledku úrazu, jakož i jazykové bariéry (je osobou ukrajinské národnosti), nemohla rozumět tomu, na co je v soudních řízeních tázána a soudy tak neměly vycházet z vět stěžovatelky pronesených v rámci soudních jednání, navíc vytržených ze souvislostí.
23. V kontextu těchto námitek lze odkázat na vyjádření stěžovatelky, které učinila při jednání před soudem prvního stupně dne 19. 4. 2011 (č.l. 121 spisu), kdy k dotazu soudu uvedla, že: "Nenavrhuje a nežádá o přítomnost tlumočníka při jednání, česky rozumí, ovšem vzhledem k jejím zdravotním problémům má problémy s udržením informací v paměti. V případě, kdy je přítomen její právní zástupce u jednání, nemá s tímto problém." V průběhu celého řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 8 C 285/2007 přitom stěžovatelka byla zastoupena advokátem, který byl přítomen na všech jednáních a zpracovával jednotlivá podání stěžovatelky. Obdobnou námitku přitom stěžovatelka uplatnila již v předchozí ústavní stížnosti, kterou brojila proti jiným rozhodnutím. Ta byla usnesením ze dne 7. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1216/11 , odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
24. Svůj zdravotní stav stěžovatelka akcentuje jako jeden ze stěžejních bodů ústavní stížnosti (jakož i dovolání a odvolání). Upozorňuje, že kdyby soudy neopomenuly důkazy týkající se jejího úrazu a zdravotního stavu, nemohly by dojít k natolik zavádějícím závěrům a rozhodnutím odporujícím obecné spravedlnosti a morálce. V této souvislosti si Ústavní soud, aniž by chtěl jakkoliv zpochybňovat či bagatelizovat úraz stěžovatelky a její následné zdravotní komplikace, dovoluje poukázat na to, že informaci o svém zdravotním stavu (jakožto důsledku dopravní nehody z roku 2003) stěžovatelka sdělila až v samotném závěru řízení před soudem prvního stupně (nedatované vyjádření sepsané a podepsané stěžovatelkou představující reakci na vyjádření žalovaného ze dne 2. 2. 2011, které bylo založeno do přílohové obálky - viz bod 17. tohoto usnesení). Řízení u Obvodního soudu pro Prahu 6 ve věci sp. zn. 8 C 285/2007 přitom bylo k jejímu návrhu zahájeno již v roce 2007 a než došlo k vyhlášení rozsudku, proběhlo před soudem prvního stupně celkem devět jednání.
25. Vnímá-li stěžovatelka rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6 jako překvapivé, Ústavní soud tento její názor nesdílí. Je pravdou, že stěžovatelka a žalovaný se v průběhu řízení opakovaně chtěli dohodnout, nicméně z jakékoliv dohody nakonec vždy sešlo. Žalovaný však v řízení před soudem prvního stupně, např. již v rámci vyjádření k žalobě ze dne 22. 2. 2008, uvedl, že členský podíl bytovému družstvu splatil pouze on prostřednictvím úvěru, který si za tímto účelem vzal, a soud při jednání dne 6. 1. 2011 konstatoval, že mezi účastníky není sporu o tom, že tento úvěr není součástí společného jmění manželů, neboť stěžovatelka s uzavřením smlouvy nesouhlasila a dispozice s takovou částkou přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů (č.l. 103 spisu). Zejména lze pak odkázat na vyjádření žalovaného ze dne 2. 2. 2011 (č.l. 108 spisu), v rámci kterého kromě jiného uvedl, že byt mu byl původně přidělen jako služební a výslovně namítl, že stěžovatelka se na nabytí členského podílu nijak nepodílela a nijak se o něj nezasloužila, a toto své tvrzení také podrobně zdůvodnil. Při dalším jednání dne 19. 4. 2011 Obvodní soud pro Prahu 6 účastníky řízení upozornil, že stěžovatelka neprokázala, že se na nabytí družstevního podílu podílela a v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2914/99, týkající se právě disparity podílů. Stěžovatelce tedy z průběhu řízení musel být ve vztahu ke klíčovým otázkám zřejmý jak postoj stěžovatele, tak soudu.
26. Při hodnocení zákonných hledisek sloužících k odchýlení se od zákonem předvídané zásadně stejné velikosti podílů mají soudy poměrně široký prostor pro vlastní uvážení, do kterého Ústavní soud obecně nemůže vstupovat a závěry soudů nahrazovat vlastními úvahami. Důvodem k jeho zásahu by mohla být toliko excesívní nerovnost vypořádacích podílů nemající oporu v relevantních okolnostech zjištěných v rámci dokazování. Ústavní soud však neshledal, že by napadená rozhodnutí uvedenými deficity trpěla.
27. K výhradám směřujícím proti usnesení Nejvyššího soudu pak Ústavní soud uvádí, že dovolací soud zřetelně vysvětlil, proč dovolání stěžovatelky odmítl jako nepřípustné, a to s odkazem na příslušná zákonná ustanovení a relevantní judikaturu.
28. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že navzdory přesvědčení stěžovatelky se soudy věcí řádně zabývaly, rozvedly, podle kterých zákonných ustanovení postupovaly, adekvátně vysvětlily, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí také dostatečně zdůvodnily. Učiněné závěry přitom Ústavní soud nepovažuje za excesivní či svévolné a jejich přehodnocování mu proto nepřísluší.
29. Kvalifikované pochybení, jež by bylo nutné posoudit jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí, tedy Ústavní soud nezjistil. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. října 2017
Josef Fiala v. r. předseda senátu