Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Nguyenové, zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, sídlem Pavelčákova 441/14, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2025 č. j. 29 NSČR 18/2025-B-102, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na soudní a jinou právní ochranu (na spravedlivý proces) zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že byl porušen i čl. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a insolvenčního rejstříku se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 8. 2024 č. j. KSOL 41 INS 18586/2018-B-88 vzal na vědomí stěžovatelčino oddlužení plněním splátkového kalendáře (výrok I), schválil celkovou odměnu insolvenční správkyně JUDr. Kateřiny Pavlíkové a zprostil ji funkce (výroky II a III) a dále rozhodl, že stěžovatelku neosvobozuje od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, jakož i pohledávek, k nimž se v insolvenčním řízení nepřihlíželo, a pohledávek, které nebyly do insolvenčního řízení přihlášeny, ač tomu tak být mělo (výrok IV).
3. Krajský soud konstatoval, že stěžovatelka obdržela z dědictví 121 390 Kč. Tuto částku byla povinna podle § 412 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 31. 5. 2019, vydat insolvenčnímu správci ke zpeněžení a výtěžek použít k mimořádným splátkám nad rámec splátkového kalendáře. To však neučinila, ač byla o této povinnosti opakovaně poučena a v insolvenčním řízení byla zastoupena advokátem, tedy osobou práva znalou.
4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 21. 11. 2024 č. j. 4 VSOL 502/2024-B-95 usnesení krajského soudu v napadeném výroku IV jako věcně správné potvrdil.
5. Proti tomuto usnesení brojila stěžovatelka dovoláním, Nejvyšší soud je však napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť stěžovatelka - oproti svému mínění - nepředkládá dosud dovolacím soudem neřešenou otázku a závěry odvolacího soudu jsou v souladu s jeho judikaturou (konkrétně s usnesením ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 29 NSČR 45/2010, ze dne 28. 2. 2013 sp. zn. 29 NSČR 12/2013 a ze dne 27. 4. 2023 sp. zn. 29 NSČR 20/2021).
6. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že neprovedly test přiměřenosti, tj. neposoudily intenzitu a význam porušení v porovnání s intenzitou důsledků a dopadů na její život i život rodiny. Rekapituluje, že řízení trvalo 5 let, aniž by bylo oddlužení zrušeno, ačkoliv krajský soud měl k dispozici stejné informace, jimiž zdůvodnil své rozhodnutí o neosvobození. Nešetřil tak její ústavní práva, protože dlužník má vědět, "na čem je". Plnila řádně a včas své další povinnosti, měla dokonce dvě práce. V průběhu insolvenčního řízení zemřeli oba rodiče, po nichž získala značné dědictví, které použila (až na jednu výjimku) ve prospěch věřitelů, a jen jeho malou část vynaložila na úhradu svých závazků. V době získání dědictví po otci se dostala i se svou vnučkou, kterou má v pěstounské péči, do existenčních potíží v důsledku vysokého nedoplatku záloh na služby spojené s užíváním bytu. Protože šlo o dluh vůči pronajímateli, nebylo ho možné řešit splátkovým kalendářem. Totéž platí i pro závazky z titulu nájemného. Ocitla se v obtížné situaci, když přišla o práci a zhoršil se její zdravotní stav. O vnučku, které nebyly v době zahájení oddlužení ani tři roky, se stará sama, pobírá pěstounský příspěvek a se svými příjmy sotva vychází, takže je pochopitelné, že peněžní prostředky z dědictví, použila na úhradu svých závazků.
7. Za podstatné stěžovatelka také považuje, že věřitelé byli v oddlužení uspokojeni v rozsahu 88,1972 %, tedy v míře neobvyklé. V této souvislosti klade otázku, v jakém oddlužení dochází k respektování práv věřitelů - tam, kde dojde k vyššímu uspokojení, byť nebyla vydána část dědictví, anebo tam, kde dlužníci účelově s oddlužením manipulují a věřitelé jsou uspokojeni jen minimálně. Také insolvenční správkyně ve své zprávě o splnění oddlužení doporučila, aby ji soud od placení zbývajících pohledávek osvobodil, neboť kromě zmíněného pochybení si své povinnosti plnila.
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutím žádný takový prostředek k dispozici neměla.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
10. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že vadně (ve své podstatě "formalisticky") vyložily a použily insolvenční zákon, zejména § 412 odst. 1 a 3 a § 414 odst. 1, tj. podústavní právo. Jejich pochybení mělo spočívat v tom, že v testu přiměřenosti nezhodnotily intenzitu a význam porušení jejích povinností coby insolvenční dlužnice ve vztahu k intenzitě důsledků jejich rozhodnutí na její život i život rodiny.
11. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu interpretační a aplikační proces podústavního práva bývá stižen "kvalifikovanou vadu" zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [viz např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
12. Napadené usnesení vychází z toho, že aby dlužník dosáhl osvobození od placení zbytku dluhů, musí v případě oddlužení plněním splátkového kalendáře plnit všechny povinnosti podle § 412 odst. 1 a 3 insolvenčního zákona; nestačí jen splnění některých povinností; překážku nepředstavuje bezvýznamné porušení povinností, tj. jímž dlužník nezasáhl do poměrů insolvenčního řízení způsobem ohrožujícím majetkové zájmy věřitelů. Splnění dlužníkových povinností zde soud zkoumá bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění vyšlo najevo.
13. Vůči tomuto výkladu v jeho obecnosti stěžovatelka některou z kvalifikovaných vad neuplatňuje. Z obsahu ústavní stížnosti lze vyvodit, že na rozdíl od obecných soudů nepovažuje porušení svých povinností s ohledem na konkrétní okolnosti za natolik významné, aby mohlo být posouzeno jako právně relevantní. Jak plyne z výše uvedeného, za nikoliv podstatné porušení povinností lze považovat takové, které neohrožuje majetkové zájmy věřitelů. Jestliže v důsledku stěžovatelčino jednání vedlo ke snížení uspokojení věřitelů o více jak 10 %, nelze úvahu obecných soudů, podle které o bagatelní porušení povinností nešlo, považovat za nějak nepřiměřenou, natož pak do té míry, že by ji bylo možné označit za projev libovůle v soudním rozhodování, který není slučitelný s požadavkem řádného (spravedlivého) procesu. Stěžovatelčina argumentace takto byla ústavně konformním způsobem vypořádána.
14. Ústavní soud nadto připomíná, že krajský soud se v odůvodnění výše označeného usnesení zabýval i skutečnostmi, kterými stěžovatelka odůvodňovala použití zděděných finančních prostředků ve výši 121 390 Kč na úhradu potřeb svých a své vnučky, a dostatečně se s nimi vypořádal, a to nikoliv jen poukazem na to, že dluh vůči pronajímateli bylo možné řešit splátkovým kalendářem, se kterým stěžovatelka vyslovuje nesouhlas. Z jeho závěrů přitom plyne (viz bod 32 a násl.), proč uvedené důvody nejsou "ospravedlnitelné", tedy proč dané jednání (přesto) nelze kvalifikovat jako slučitelné s povinností dlužníka chovat se řádně a činit vše pro naplnění účelu zvolené formy řešení jeho úpadku, zde konkrétně pak s povinností stanovenou v § 412 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Ani v tomto ohledu úvahy krajského soudu nejsou zjevně "nepřiměřenými" ve výše uvedeném smyslu.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. července 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu