Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 31. ledna 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele K. S., právně zastoupeného JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem AK se sídlem Škroupova, 1114/4, 702 01 Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. března 2011 č. j. 9 Afs 78/2010-205 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. června 2010 č. j. 22 Ca 332/2006-147 ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 30. června 2010 č. j. 22 Ca 332/2006-171, za účasti 1) Nejvyššího správního soudu a 2) Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. června 2010 č. j. 22 Ca 332/2006-147, ve znění usnesení tohoto soudu ze dne 30. června 2010 č. j. 22 Ca 332/2006-171, byly ve výroku pod bodem II zamítnuty žaloby stěžovatele proti rozhodnutím Celního ředitelství v Ostravě ze dne 17. června 2006 č. j. 1989/06-1401-21, ze dne 19. června 2006 č. j. 1989b/06-1401-21, ze dne 19. června 2006 č. j. 1991/06-1401-21, ze dne 7. srpna 2006 č. j. 3979/06-1401-21, ze dne 25. září 2006 č. j. 4787/06-1401-21, ze dne 27. září 2006 č. j. 4672/06-1401-21 a ze dne 27. září 2006 č. j. 5020/06-1401-21, o dodatečném vyměření cla a daně z přidané hodnoty. Těmito rozhodnutími Celní ředitelství v Ostravě změnilo dodatečné platební výměry vydané Celním úřadem Frýdek - Místek, kterými bylo žalobci dodatečně vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty, a to na základě odebrání celních preferencí ve smyslu článku 16 Protokolu č. 4 týkajícího se definice pojmu "původní výrobky" a metod administrativní spolupráce (dále jen "Protokol") k Evropské dohodě zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně a Evropským společenstvím a jejich členskými státy na straně druhé (dále jen "Dohoda"). Ve výroku pod bodem IV byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 3 111,- Kč.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 3. března 2011 č. j. 9 Afs 78/2010-205 byla kasační stížnost stěžovatele proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě zamítnuta a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci již jednou meritorně rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 28. dubna 2009 č. j. 9 Afs 32/2008-69, kterým zrušil předcházející rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. listopadu 2007 č. j. 22 Ca 332/2006 -24 a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě prý postavil svou (dle stěžovatele ryze úředně formalistickou) argumentaci na tom, že je nepřípustné rozšiřovat způsoby prokazování původu, tak jak to požadují celní předpisy, a to i když jde o zboží zjevně pocházející z členské země Evropské unie.
Nejvyšší správní soud prý nesprávně odmítl argument stěžovatele jako podavatele žaloby ve správním soudnictví, že předpisy Evropské unie zakazují zatěžovat zboží původem ze země EU vyvážené z jedné země EU do druhé země EU, pokud nebylo zatíženo clem při takovém předchozím dovozu. Stalo se tak prý proto, že Nejvyšší správní soud vyhodnotil tento argument jako opožděný, tedy jako podaný již po marném uplynutí lhůty k podání žaloby ve správním soudnictví, a proto jako k takovému nemohlo být přihlédnuto. Stěžovatel se ale domnívá, že k tomuto argumentu mělo být soudem přihlédnuto bez dalšího, pokud bylo zjevně clo vyměřeno v rozporu s celními předpisy Evropské unie ke škodě stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, Ústavní soud není oprávněn zasahovat do procesu dokazování a zejména do procesu hodnocení provedených důkazů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy a správními orgány resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
Pokud jde o námitku, kterou stěžovatel vytýká formalismus v postupu celních orgánů, které bez dalšího akceptovaly závěry učiněné celními orgány SRN, k této otázce se Nejvyšší správní soud vyslovil již ve svém předchozím zrušujícím rozsudku. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud poukázal na to, že v případě, že dojde k ověřování důkazů původu výrobků, ať už náhodně nebo na základě důvodných pochybností, ověřují naplnění podmínek přiznání nároku na uplatnění výhod ve smyslu Protokolu celní orgány vyvážející země (viz čl. 32 odst. 3 Protokolu). Ověření naplnění takových podmínek spočívá podle článku 32 odst. 5 Protokolu zejména ve zjištění pravosti dokumentů a možnosti považovat výrobky za původní v Evropském společenství, v České republice nebo v jedné ze zemí uvedených v článcích 3 a 4. V této souvislosti poukázal Nejvyšší správní soud na závaznost právního názoru celních orgánů vyvážející země pro orgány jiného státu (v této věci závěry orgánů Spolkové republiky Německo pro české celní úřady) a důsledky z toho vyplývající. Celní orgány v projednávané věci podle Nejvyššího správního soudu nepochybily, pokud neprovedly žalobcem navrhované důkazy. Provedení ověření důkazů původu je ustanovením článku 32 Protokolu svěřeno v plné šíři celním orgánům Spolkové republiky Německo. Pravděpodobný původ zboží v České republice tedy nemohl sám o sobě zpochybnit závěry německých celních orgánů. V této souvislosti poukázal Nejvyšší správní soud na to, že jedinou cestou k účinné obraně celního deklaranta bylo napadení závěru místních celních orgánů.
Pokud jde o námitku stěžovatele poukazující na znění článku 90 Smlouvy o založení Evropského společenství, z něhož stěžovatel dovozuje, že pokud nebylo zboží zatíženo dovozním clem ve Spolkové republice Německo, nemůže být zatíženo ani dovozním clem České republiky, poukázal Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí na to, že tato námitka nebyla stěžovatelem uplatněna v řízení před krajským soudem ve formě řádně uplatněného žalobního bodu. Stěžovatel ji poprvé vznesl až v řízení o kasační stížnosti. Projednání takto vznesené námitky je tak dle ust. § 104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") nepřípustné. Citovaná námitka stěžovatele, uvedl Nejvyšší správní soud, zpochybňuje správnost právního názoru zaujatého správním orgánem. Stěžovatel však tyto pochybnosti neučinil předmětem řízení před krajským soudem, neboť žalobní námitku tohoto znění neuplatnil, ačkoliv zjevně mohl. Nejvyšší správní soud z toho dovodil, že nemá k dispozici názor krajského soudu k této otázce, jehož správnost by mohl přezkoumat, přičemž nejde o skutečnost, kterou by se krajský soud byl povinen zabývat z úřední povinnosti (§ 76 s. ř. s.), a nelze mu tedy absenci jeho názoru vytknout. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s ust. § 104 odst. 4 s. ř. s. dospěl k závěru, že projednání této námitky není přípustné.
Výše uvedeným závěrům Nejvyššího správního soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Ústavní soud ověřil, že v projednávané věci byly dodrženy požadavky vyplývající z výše vymezeného rámce ústavního přezkumu případů věcně obdobných projednávané věci. Ústavní soud nezjistil ústavně nekonformní interpretaci aplikovaných právních předpisů. V postupu obecných soudů nelze shledat ani prvky svévole ani extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, jež z něho obecné soudy vyvodily. Nelze tedy rozhodnutí obecných soudů hodnotit jako rozhodnutí svévolné či vykazující prvky libovůle.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu