Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 26. ledna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti V. M., zastoupené Jitkou Stanoevovou, advokátkou se sídlem Chládkova 3, 616 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2014 č. j. 16 Co 73/2014-767, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu ve Vyškově, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předmětná ústavní stížnost splňuje náležitosti a podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") pro podání ústavní stížnosti.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesení soudu prvního stupně potvrdil, přičemž zdůraznil, že o styku nezletilé B. s otcem bylo, včetně nařízení výkonu rozhodnutí, rozhodováno opakovaně soudy obou stupňů, na která odvolací soud jako na správně odůvodněná odkázal.
Obecné soudy při svém rozhodování prý nepřihlížely k tomu, že v řízení týkajícím se rozhodování o úpravě styku otce s nezletilou B. a výkonu rozhodnutí při jeho maření, je vždy prvotním hlediskem zájem nezletilé dcery, tedy především zájem na jejím zdravém psychickém vývoji a klidu. Nezletilá dcera B. podle tvrzení stěžovatelky po návštěvách u otce vykazuje značné rozrušení a známky "sexuálního chování", což však nebylo v řízení nijak zkoumáno, ale soudy naopak trvaly na striktním dodržování rozsahu stanoveného styku, který byl vynucován za použití opakovaných pokut.
Interpretaci ve věci aplikovaného ustanovení § 273 odst. 1 o. s. ř. soudy považuje stěžovatelka za extrémně rozpornou s principem spravedlnosti. Stěžovatelka dále poukazuje na údajně liknavý postup soudu prvního stupně v průběhu řízení o úpravě styku otce s nezletilou dcerou a rovněž zpochybňuje výsledky zkoumání Centra sociálních služeb Brno, Buzkova, které jsou údajně založeny jen na krátkodobých kontaktech s oběma rodiči i s nezletilou B., které se s otcem nezletilé mohly uskutečnit jen za přispění stěžovatelky. Podle názoru stěžovatelky mělo být znaleckým posudkem před vynucováním soudem upraveného styku otce s nezletilou dcerou nejprve zkoumáno chování otce k nezletilé a jeho skutečná způsobilost vychovávat nezletilou dceru. Naprostým nezájmem soudů o zjištění "skutečného stavu věci a hájení zájmů dítěte" údajně dochází při opětovném ukládání pokut (v daném případě již v pořadí čtvrté) k projevu svévole, zejména pak ze strany odvolacího soudu.
Ústavní soud již setrvale judikuje, že není součástí soustavy obecných soudů. Z tohoto důvodu mu nepřísluší právo dozoru na jejich rozhodovací činností. Zasáhnout by Ústavní soud mohl pouze v případě, kdyby byla pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud v souvislosti s projednávanou ústavní stížností nejprve konstatuje, že ve skutkově a procesně shodných věcech podala stěžovatelka již několik ústavních stížností, o nichž Ústavní soud rozhodoval usneseními ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. II. ÚS 2584/13 , ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. II. ÚS 3715/13 a ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2583/13
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS).
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatelka podle petitu ústavní stížnosti napadá výhradně usnesení odvolacího soudu, byť ve své ústavní stížnosti napadá rovněž údajnou nečinnost a délku řízení před okresním soudem. Krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že námitky, které stěžovatelka vznesla v odvolání (a které znovu opakuje i v ústavní stížnosti), jsou v podstatě vyvráceny již samotným dlouhodobým jednáním stěžovatelky, která se sice na jedné straně odvolává na oprávněné zájmy nezletilé B., na straně druhé však opakovaně odmítá respektovat soudní rozhodnutí o úpravě styku nezletilé dcery s jejím otcem, které je dosud pravomocné a nezměněné a tedy právně závazné pro zúčastněné subjekty.
Lze souhlasit s názorem odvolacího soudu, že pokud nebyly dosud zjištěny žádné věrohodné poznatky, které by odůvodnily oprávněnost tvrzení stěžovatelky o vážném ohrožení zájmů nezletilé B. ze strany jejího otce, nelze než (opětovně) konstatovat, že stěžovatelkou namítaná ochrana zájmů nezletilé dcery je v dané věci jen "zástupným důvodem", přičemž tím skutečným důvodem je "trvající nevraživost přerůstající v nenávist" mezi oběma rodiči, jimž jejich nezletilá dcera, která byla svěřena do výchovy stěžovatelky, slouží "jen" jako prostředek vyřizování si vzájemných účtů.
Odvolací soud ostatně důvodně poukázal na v podstatě stále se opakující tvrzení stěžovatelky o údajném ohrožení nezletilé dcery ze strany jejího otce, která však nemají žádný reálný základ ani v obsahu opatrovnického spisu, ani v poznatcích Centra sociálních služeb Brno.
Ústavní soud s ohledem na obsah předcházejících ústavních stížností neshledal důvod se těmito tvrzeními dále detailně zabývat. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje, že nezletilé dítě má zásadně právo na to, aby se na jeho výchově podíleli oba jeho rodiče. I v případě rozchodu či rozvodu jeho rodičů musí být respektovány rodinné vazby mezi rodičem (či prarodičem) a jeho dítětem (vnukem či vnučkou).
V případě, že vzájemný respekt k výkonu rodičovských práv je svévolně jedním z rodičů (opakovaně) narušován, případně zcela omezován, jako je tomu v projednávané věci, umožňovala právní úprava uvedená v ustanovení § 272 až § 273a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nařídit výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí uložením pokuty proti tomu, kdo neplní dobrovolně soudní rozhodnutí nebo soudem schválenou dohodu o výchově nezletilých dětí, případně o úpravě styku s nimi. Tato zákonná úprava byla s účinností od 1. 1. 2014 zrušena zákonem č. 293/2013 Sb., to však nic nemění na správnosti její aplikace v posuzované věci.
I kdyby účelnost opakovaného ukládání (opakovaných) pokut tomu z rodičů, který vědomě nerespektuje či maří soudní rozhodnutí týkající se práv nezletilých dětí, byla v jednotlivých případech sporná, je nepochybné, že posouzení toho, co je, resp. bylo v konkrétním případě vhodné a účelné k dosažení či nastolení rovnováhy mezi oprávněnými zájmy obou rodičů na výchově jejich dítěte a zájmem dítěte samého, bylo věcí soudního uvážení. Ústavní soud v takových případech pouze zkoumá, zda soudem přijaté opatření není výrazem libovůle a zda státní moc ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny, byla v konkrétním případě uplatněna v mezích a způsobem, který stanovil zákon, přirozeně při respektu k principu proporcionality plynoucímu z požadavku právního státu (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 3765/11 , dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v projednávané věci nezjistil nic, co by bylo možné označit za libovůli v rozhodování odvolacího soudu, resp. vybočení z mezí či způsobu přípustného výkonu rozhodnutí, které se týká úpravy styku otce s nezletilou B. a nezjistil rovněž žádné porušení dalších stěžovatelkou uvedených ústavně zaručených jejích základních práv, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. ledna 2016
Josef Fiala v. r. předseda senátu Ústavního soudu