Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radka Makara, zastoupeného Mgr. Danielem Maškem, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 6. 2020 č. j. 30 A 65/2018-74 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2022 č. j. 6 As 264/2020-48, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, město Sokolov od roku 2005 pronajímalo stěžovateli pozemky parc. č. X1 a X2 v k. ú. V., a to za účelem zřízení a užívání zahrady u jeho rodinného domu. Stěžovatel na těchto pozemcích postavil oplocení. V roce 2016 bylo se stěžovatelem zahájeno řízení o odstranění oplocení jako tzv. černé stavby, tedy stavby provedené bez rozhodnutí, opatření nebo jiného úkonu vyžadovaného zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) (dále jen "stavební zákon").
Stěžovatel poté požádal o dodatečné povolení stavby, kterou Městský úřad Sokolov, odbor stavební a územního plánování, rozhodnutím ze dne 6. 11. 2017 č. j. 82742/2017/OSÚP/LEMO zamítl. Odvolací správní orgán, Krajský úřad Karlovarského kraje, toto rozhodnutí potvrdil, změnil pouze výrokovou část tak, že do ní doplnil odkaz na § 129 odst. 3 stavebního zákona. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu žalovaného. Potvrdil rozhodnutí správních orgánů, dle kterých se při posuzování žádosti o územní rozhodnutí vychází ze stavu územně plánovací dokumentace ke dni vydání rozhodnutí, nikoliv ke dni podání žádosti.
Nejvyšší správní soud následnou kasační stížnost zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že pro posouzení souladu stavby předmětného oplocení s územně plánovací dokumentací je rozhodný stav dokumentace v době realizace stavby a její případná pozdější změna již na posouzení věci nemůže mít vliv. Oplocení bylo v souladu s tehdejším územním plánem a město Sokolov o něm vědělo a potvrdilo jeho oprávněnost.
4. Ústavní soud zdůrazňuje, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebo v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Jinak řečeno, napadená rozhodnutí Ústavní soud posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody. Není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního.
Při výkonu této pravomoci Nejvyšším správním soudem je přirozeně i tento orgán veřejné moci povinen interpretovat a aplikovat jednotlivá ustanovení podústavního práva v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 369/01 ze dne 18. 12. 2002 (N 156/28 SbNU 401)]. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by aplikace podústavního práva v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo lze kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. III.
ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95), nález sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. 11. 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další]. K takovému zjištění však ve věci stěžovatelů Ústavní soud nedospěl.
7. Obsah ústavní stížnosti představuje toliko polemiku se závěry správních soudů a opakování námitek týkajících se rozhodné územně plánovací dokumentace a dále také posouzení souhlasu tehdejšího vlastníka se stavbou. Tyto námitky již byly stěžovatelem uplatněny v předchozím řízení. Jedná se o polemiku vedenou v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. V kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu je namístě připomenout, že tato role Ústavnímu soudu nepřísluší [viz např. nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13
(N 105/73 SbNU 683), nález ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13
(N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. I. ÚS 247/16 ]. Odpovědi na přednesené otázky přitom byly stěžovateli spolehlivě osvětleny Nejvyšším správním soudem.
8. Stěžovatel není spokojen s rozhodnutími obecných soudů, avšak fakt, že soudy vyslovily jiné závěry, než jaké očekával, nejsou porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), který zaručuje postup soudů v souladu s předem stanovenými zákonnými požadavky, ale nezajištuje, že výsledek řízení bude odpovídat očekávání účastníka.
9. Ústavní soud v tomto případě neshledal ze strany správních soudů žádné pochybení. V dané věci obsahují rozhodnutí dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění úvah, které se opírají o ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle níž se při posuzování dodatečného povolení stavby vychází ze stavu územně plánovací dokumentace ke dni vydání rozhodnutí, nikoliv k okamžiku, kdy stěžovatel stavbu realizoval. Při dodatečném povolení stavby je to stavebník, který nese riziko, že se může změnit územně plánovací dokumentace tak, že již nebude možné jeho stavbu dodatečně legalizovat. Rozhodnutí přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele a osvětluje jejich promítnutí do výrokových částí rozsudků.
10. S ohledem na shora uvedené tak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími Nejvyššího správního soudu, ani krajského soudu nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost směřující proti napadeným rozhodnutím podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 2. listopadu 2022
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu