Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, sídlem Karlovo náměstí 559/28, Praha 2 - Nové Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 29/2025-122 ze dne 14. března 2025 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 48 C 42/2024-103 ze dne 24. září 2024, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl v minulosti pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody na dobu jednoho roku, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let s dohledem a povinností podrobit se vhodnému programu psychologického poradenství.
2. V této trestní věci podal státní zástupce návrh na povolení obnovy v neprospěch stěžovatele. Krajský soud v Hradci Králové tomuto návrhu nevyhověl. Stížnost státního zástupce proti rozhodnutí krajského soudu zamítl Vrchní soud v Praze. Vrchní soud zároveň poukázal na to, že postup státního zástupce při obstarávání podkladů pro návrh na povolení obnovy byl protiprávní, neboť podle § 282 odst. 1 trestního řádu může potřebné šetření provést pouze soud nebo na jeho žádost některý jiný orgán činný v trestním řízení, případně policejní orgán.
3. Rozhodnutí napadená ústavní stížností byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel domáhal náhrady újmy způsobené nesprávným úředním postupem.
4. Vedlejší účastnice již při předběžném uplatnění nároku uznala, že postup státního zástupce před podáním návrhu na povolení obnovy byl nesprávným úředním postupem. Jakékoliv odškodnění však odmítla, neboť podle ní chyběla příčinná souvislost mezi tímto nesprávným úředním postupem a vznikem stěžovatelovy újmy.
5. Žalobou stěžovatel požadoval celkem 111 875 Kč s příslušenstvím. Z toho 50 000 Kč s příslušenstvím požadoval z titulu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu státního zástupce před podáním návrhu na povolení obnovy. Dalších 50 000 Kč s příslušenstvím stěžovatel požadoval k odčinění újmy vzniklé tím, že státní zástupce podal nedůvodný návrh na povolení obnovy, zbylých 11 875 Kč s příslušenstvím požadoval stěžovatel jako náhradu škody, jež mu vznikla vynaložením této částky na právní zastoupení v řízení o návrhu na povolení obnovy.
6. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a uložil stěžovateli doplatit soudní poplatek (výrok III). Obvodní soud vyšel z toho, že podání návrhu na povolení obnovy nemůže být nesprávným úředním postupem, neboť jde o výkon zákonem přiznaného oprávnění státního zástupce. Podle obvodního soudu nemá zamítnutí návrhu na povolení obnovy analogickou povahu jako zprošťující rozsudek, a proto nenastává fikce nesprávného úředního postupu jako obdoba fikce nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Druhý a třetí stěžovatelův nárok proto byl nedůvodný.
7. Ve vztahu k prvnímu nároku obvodní soud konstatoval, že chybí příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem státního zástupce a tvrzenou újmou stěžovatele. Psychické obtíže a další komplikace, které stěžovatel tvrdil, měly nastat až po podání návrh na povolení obnovy. Byly spojeny s hrozbou, že stěžovateli by mohl být v obnoveném řízení uložen přísnější trest, nikoliv s postupem státního zástupce před podáním návrhu na povolení obnovy.
8. Městský soud k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek obvodního soudu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Městský soud souhlasil s obvodním soudem, že stěžovatelova psychická újma není v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem státního zástupce. Rovněž souhlasil s tím, že vlastní podání návrhu na povolení obnovy již nebylo nesprávným úředním postupem, a proto ani zbylé dva nároky nemohly být důvodné.
9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká soudům, že nezohlednily, že státní zástupce by nemohl podat návrh na povolení obnovy, kdyby neměl k dispozici důkaz, který si opatřil protiprávním postupem. Proto podání návrhu na povolení obnovy je třeba vnímat jako protiprávní, stejně jako nesprávný úřední postup státního zástupce, který mu předcházel.
10. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
11. Ústavní soud se zabýval posouzením, zda je ústavní stížnost přípustná.
12. Městský soud poučil stěžovatele, že proti jeho rozsudku není přípustné dovolání. Zjevně vycházel z toho, že rozhodl o třech různých nárocích se samostatným skutkovým základem, z nichž žádný nepřevyšoval 50 000 Kč. Toto posouzení Ústavní soud nesdílí.
13. Podle rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 1178/2023-31 ze dne 8. listopadu 2023 se v případě několika nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se "samostatným skutkovým základem", omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu neuplatní, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (vychází ze skutkového základu těmto nárokům společného).
14. V nynější věci bylo pro oba nároky (v součtu 61 875 Kč s příslušenstvím, tedy více než 50 000 Kč), jež stěžovatel odvozoval od toho, že státní zástupce podal neúspěšný návrh na povolení obnovy, rozhodné posouzení, zda takový neúspěšný návrh obdobně jako zprošťující rozsudek zakládá fikci, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí či k nesprávnému úřednímu postupu. To je zřejmé i z toho, že obvodní soud v bodě 27 odůvodnění tyto částky sčítá a uvádí společný důvod, proč jde o nedůvodné nároky.
15. V tomto rozsahu tedy bylo možno podat dovolání a ústavní stížnost je tak nepřípustná pro nevyčerpání opravného prostředku. S ohledem na to, že v konkrétní věci je lhůta k podání dovolání v důsledku chybného poučení prodloužena na tři měsíce (§ 240 odst. 3 občanského soudního řádu), a je tedy ještě otevřena (stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozsudek městského soudu mu, respektive jeho právnímu zástupci, byl doručen 22. dubna 2025), Ústavní soud přistoupil v tomto rozsahu k odmítnutí ústavní stížnosti pro její předčasnost.
To nepředstavuje omezení stěžovatelova práva na přístup k soudu, neboť po rozhodnutí Nejvyššího soudu bude mít možnost v rozsahu týkajícím se samotného podání návrhu na obnovu řízení napadnout ústavní stížností i rozhodnutí obvodního a městského soudu. I kdyby Nejvyšší soud, jemuž přísluší pravomoc posuzovat přípustnost dovolání podle § 239 občanského soudního řádu, posoudil přípustnost dovolání odlišně, nebude moci být případná další stěžovatelova ústavní stížnost jen z tohoto důvodu odmítnuta jako opožděná, neboť by bylo v rozporu s jeho právem na přístup k soudu, aby byl jednou odmítnut pro předčasnost a podruhé pro opožděnost.
16. Ve zbylém rozsahu (tedy ohledně nároku na 50 000 Kč z titulu újmy způsobené nesprávným úředním postupem státního zástupce) je ústavní stížnost přípustná.
17. Oba soudy dospěly k závěru, že mezi nesprávným úředním postupem státního zástupce, o němž není sporu, a stěžovatelovou újmou, není příčinná souvislost. Stěžovatel si nebyl vědom nesprávného úředního postupu státního zástupce a újma mu měla vzniknout až v souvislosti s podáním návrhu na povolení obnovy.
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že by státní zástupce nemohl podat návrh na povolení obnovy, kdyby neměl k dispozici důkaz, který nezákonně získal. Již městský soud ovšem stěžovateli vysvětlil, že státní zástupce mohl postupovat tak, že by podal návrh na povolení obnovy a následně by šetření provedl soud či z jeho pověření policejní orgán (bod 35 napadeného rozsudku). Rovněž pak již městský soud upozornil, že návrh na povolení obnovy byl zamítnut nikoliv kvůli nesprávnému úřednímu postupu státního zástupce, nýbrž proto, že soud shledal, že návrh není důvodný, neboť rozhodné okolnosti hodnotil odlišně od státního zástupce (rovněž bod 35 napadeného rozsudku; obdobně též bod 28 rozsudku obvodního soudu).
19. Závěr o neexistenci příčinné souvislosti z ústavního hlediska obstojí. Proto obstojí i zamítnutí žaloby, neboť jím nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená základní práva.
20. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost dílem jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu