Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 28. května 2008 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného JUDr. Milanem Janouškem, advokátem v Kolíně, Politických vězňů 44, proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 4. 2005 č. j. 10 C 217/2004-92 a „dalším rozhodnutím na něj navazujícím, zejména usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 5. 2007 č. j. 10 C 217/2004-102“, takto:
Řízení se přerušuje.
Stěžovatel podal dne 9. 7. 2007 ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí.
Ústavní soud si vyžádal od Okresního soudu v Kolíně vyjádření k ústavní stížnosti a předložení soudního spisu. Okresní soud v Kolíně sdělil, že stěžovatel zemřel dne 20. 10. 2007.
Ústavní soud telefonicky u Okresního soudu v Kolíně zjistil (č. l. 8 spisu Ústavního soudu), že dědické řízení je vedeno pod sp. zn. 51 D 1190/2007; pověřen jako soudní komisař byl notář JUDr. I. P.
Notářská kancelář JUDr. I. P. na výzvu Ústavního soudu zaslala kopii úmrtního listu stěžovatele a písemně sdělila, že dne 12. 12. 2007 proběhlo předběžné šetření a byly učiněny dotazy ke zjištění majetku náležejícího do dědictví. Dne 28. 5. 2008 Ústavní soud telefonickým dotazem v notářské kanceláři zjistil (č. l. 11 spisu Ústavního soudu), že dědické řízení dosud nebylo skončeno a nelze sdělit, kdy lze očekávat skončení dědického řízení.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), nemá ustanovení, které by výslovně upravovalo řízení o ústavní stížnosti, zemře-li v jeho průběhu stěžovatel.
Podle ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu, pokud citovaný zákon nestanoví jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu a předpisy vydané k jeho provedení.
Podle ustanovení § 107 odst. 1 občanského soudního řádu, jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením.
Protože stěžovatel po zahájení řízení o ústavní stížnosti zemřel, a tím ztratil způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 občanského soudního řádu, § 7 odst. 2 občanského zákoníku), Ústavní soud se zabýval otázkou, zda může v řízení pokračovat s právním nástupcem stěžovatele, či zda má s ohledem na povahu věci řízení zastavit. Ztráta způsobilosti být účastníkem řízení brání obecně v pokračování řízení zejména tam, kde práva a povinnosti, o které jde, jsou vázány na osobu účastníka řízení a nepřecházejí na nástupce, dále tam, kde je určitá skutková podstata podle právního předpisu podmíněna existencí určitého účastníka, a tam, kde smrtí účastníka dochází podle hmotného práva k zániku právního vztahu nebo kde účastník řízení nemá žádného právního nástupce.
V předmětném řízení o ústavní stížnosti se stěžovatel, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a na soudní ochranu, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 4. 2005 č. j. 10 C 217/2004-92 byla stěžovateli jako jednomu ze žalovaných (solidárně s druhým žalovaným) uložena povinnost zaplatit žalobci částku
3 000 000,- Kč s příslušenstvím; usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 5. 2007 č. j. 10 C 217/2004-102, bylo pro opožděnost odmítnuto odvolání stěžovatele proti uvedenému rozsudku. Další napadená rozhodnutí stěžovatel nekonkretizoval.
Ústavní soud se zabýval povahou práva, jež bylo předmětem řízení před obecnými soudy, a dospěl k závěru, že se v projednávaném případě nejedná o práva, jež by podle hmotného práva byla vázána na osobu stěžovatele, skutková podstata věci není podmíněna existencí určitého účastníka, smrtí účastníka nedochází k zániku právního vztahu, o nějž v řízení šlo, a nejde o případ, kdy by bylo zřejmé, že účastník řízení nemá žádného právního nástupce. Rozsudkem byla stěžovateli uložena solidární povinnost zaplatit určitou peněžní částku z titulu ručení, která je způsobilá podstatně zasáhnout do majetkových práv účastníka řízení. Z povahy věci plyne, že se nejedná o práva účastníka řízení, která by nepřecházela na jeho právní nástupce, a z tohoto důvodu by bylo nutné řízení zastavit.
Vzhledem k výše uvedeným okolnostem Ústavní soud řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 107 odst. 1 občanského soudního řádu, ve vazbě na ustanovení § 63 zákona o Ústavním soudu, přerušil do doby ukončení dědického řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2008
Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu
2005 vyplývá, že původní stěžovatel se na adrese trvalého pobytu 13 let nezdržuje a jeho bývalá manželka nezná jeho nový pobyt. Ze zprávy Policie České republiky ze dne 2. 2. 2005 vyplývá, že původní stěžovatel se na adrese trvalého pobytu několik let nezdržuje a jeho současný pobyt nebyl zjištěn. Po takto provedeném šetření okresní soud usnesením ze dne 16. 2. 2005 ustanovil původnímu stěžovateli opatrovníka podle § 29 odst. 3 občanského soudního řádu, a to vyšší soudní úřednici okresního soudu. Té byly dne 9. 3. 2005 krátkou cestou doručeny žaloba a nařízení jednání na den 5. 4. 2005. Opatrovnice se k jednání nedostavila a nedostavila se ani dne 12. 4. 2005 k vyhlášení rozsudku. Rozsudek byl opatrovnici doručen krátkou cestou dne 13. 6. 2005. Rozsudek byl dne 13. 6. 2005 doručován též původnímu stěžovateli na adresu v Kolíně, avšak zásilka byla předána poštou jeho synovi téhož jména (tj. jednomu ze současných stěžovatelů); ten soudu obratem vadu v doručování sdělil. Rozsudek byl doručován také obchodní společnosti do jejího sídla, avšak zásilka se opět vrátila s tím, že firma byla zrušena. Dne 21. 5. 2007 podal původní stěžovatel proti prvostupňovému rozsudku odvolání. Uvedl, že se dlouhodobě nezdržuje na adrese trvalého bydliště v Kolíně, avšak po celou dobu řízení bydlel v O. u matky. Namítal, že soud se nedotázal jiných osob (např. matky) na jeho pobyt. Uvedl, že byl účastníkem dvou konkrétních trestních řízení u téhož soudu, tedy okresnímu soudu muselo být zřejmé, že není nezvěstný či nedosažitelný. Brojil také proti tomu, že opatrovníkem byla ustanovena zaměstnankyně okresního soudu, která byla v řízení zcela pasivní a je u ní zřejmý střet zájmů. Okresní soud v Kolíně usnesením ze dne 30. 5. 2007 č. j. 10 C 217/2004-102 odvolání odmítl. Zrekapituloval šetření o pobytu včetně bezvýsledného dotazu na matku původního stěžovatele. Argumentoval, že jedno z trestních řízení bylo zahájeno až po doručení rozsudku opatrovnici, navíc ani zde se nedařilo původnímu stěžovateli doručovat poštou ani Policií České republiky. Ve druhém trestním řízení se také nedařilo opakovaně doručovat původnímu stěžovateli na adresu pobytu, ač tuto adresu stále uváděl i obhájce původního stěžovatele. Soud uvedl, že poté, v průběhu roku 2003, bylo původnímu stěžovateli doručováno na adresu v Kostelci nad Černými Lesy. Okresní soud dospěl k závěru, že opatrovnice byla původnímu stěžovateli ustanovena zcela důvodně, byl jí řádně doručen rozsudek a lhůta pro podání odvolání tak marně uplynula. Soud uvedl, že ani syn původního stěžovatele při vrácení zásilky dne 15. 6. 2005 nesdělil soudu současný pobyt původního stěžovatele. Usnesení bylo zástupci původního stěžovatele doručeno dne 6. 6. 2007. Proti usnesení o odmítnutí odvolání pro opožděnost podal původní stěžovatel odvolání. Namítal, že mu soud měl zásilky doručovat na adresu, na kterou doručoval v trestním řízení (tj. do Kostelce na Černými Lesy), opatrovníkem mu měla být ustanovena jeho matka nebo některý ze synů; opatrovnice ustanovená soudem nevynaložila ani minimální úsilí k ochraně jeho práv. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2007 č. j. 29 Co 491/2007-115 prvostupňové usnesení potvrdil.
Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně o dostatečnosti šetření a o splnění podmínek pro ustanovení opatrovnice. Námitky proti neustanovení matky nebo syna původního stěžovatele jako opatrovníků označil odvolací soud za účelové, neboť matka nijak nereagovala ani na žádost o sdělení pobytu a syn (sám) soudu nesdělil pobyt původního stěžovatele; rovněž bývalá manželka původního stěžovatele nevěděla, kde se tento nachází. Odvolací soud také uvedl, že adresa v Kostelci nad Černými Lesy je sídlem obchodní společnosti, tedy ani tento údaj pro doručování nemohl být směrodatný. Soud také konstatoval, že tu není ani střet zájmů u opatrovnice, neboť k tomu by došlo pouze v případě, pokud by okresní soud byl účastníkem řízení, nikoliv však v situaci plnění své rozhodovací pravomoci. Usnesení odvolacího soudu bylo zástupci původního stěžovatele doručeno dne 13. 9. 2007. III. Ústavní soud nejdříve posuzoval včasnost a přípustnost ústavní stížnosti. Původní stěžovatel podal ústavní stížnost toliko proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 12. 4. 2005 č. j. 10 C 217/2004-92 a usnesení Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 5. 2007 č. j. 10 C 217/2004-102. Ústavní stížnost tedy byla nepřípustná pro nevyčerpání odvolání proti prvostupňovému usnesení (původní stěžovatel sice odvolání podal, avšak odvolací soud o něm v době podání ústavní stížnosti ještě nerozhodl). Poté však již Krajský soud v Praze vydal usnesení ze dne 29. 8. 2007 č. j. 29 Co 491/2007-115, kterým rozhodl o odvolání původního stěžovatele. Noví dva stěžovatelé pak následně rozšířili ústavní stížnost také o požadavek na zrušení tohoto usnesení odvolacího soudu. V současné době tak lze konstatovat, že ústavní stížnost je přípustná, neboť byly vyčerpány všechny dostupné opravné prostředky. Ústavní stížnost sice byla podána vůči odvolacímu usnesení předčasně, avšak není zde důvod, aby tato skutečnost byla stěžovatelům k újmě; ústavní stížnost byla podána včas. Dále se Ústavní soud zabýval samotným obsahem ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že část námitek stěžovatelů je důvodná. Ústavní soud se opakovaně ve své judikatuře zabýval výkladem a aplikací § 29 odst. 3 občanského soudního řádu, která umožňuje ustanovit opatrovníka účastníku, jehož pobyt není znám. Uvedl, že nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv. Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce. Ustanovení opatrovníka podle § 29 spadá v občanském soudním řádu do rubriky "Zástupci účastníků". Pro tento druh zastoupení platí ustanovení § 31 občanského soudního řádu, podle kterého ustanovený zástupce má stejné postavení jako zástupce na základě procesní plné moci.
Ústavní soud současně konstatoval, že ustanovení opatrovníkem zaměstnance (tajemnici, vyšší soudní úřednici nebo justiční čekatelku apod.) téhož soudu, který ve věci rozhoduje, z povahy věci nemůže znamenat (z důvodu kolize zájmů), že budou účinně hájena práva a zájmy účastníka, resp. je třeba velmi bedlivě zvažovat, zda je možné ve věci ustanovit opatrovníkem takovouto osobu a zda nepřichází prioritně v úvahu spíše některá z osob blízkých účastníku neznámého pobytu. Ústavní soud také opakovaně poukazoval na problematiku absolutní pasivity zaměstnanců obecných soudů, kteří byli do funkce opatrovníka ustanoveni a evidentně tak pouze formálně umožnili doručení soudní zásilky. V neposlední řadě se Ústavní soud v této nálezové judikatuře také zabýval tím, zda obecný soud provedl dostatečné šetření pobytu účastníka, a zda tedy vůbec byly pro ustanovení opatrovníka podle § 29 občanského soudního řádu dány podmínky [viz např. nález Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 559/2000
ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233), nález
sp. zn. II. ÚS 629/04
ze dne 31. 3. 2005 (N 69/36 SbNU 731), nález
sp. zn. IV. ÚS 369/06
ze dne 7. 11. 2006 (N 206/43 SbNU 303), nález
sp. zn. II. ÚS 1090/07
ze dne 7. 8. 2007 (N 124/46 SbNU 171), nález
sp. zn. II. ÚS 843/08
ze dne 7. 1. 2009 (N 3/52 SbNU 19), nález
sp. zn. I. ÚS 2052/08
ze dne 27. 1. 2009 (N 14/52 SbNU 141) nebo nález
sp. zn. II. ÚS 2406/08
ze dne 10. 2. 2009 (N 22/52 SbNU 215)]. V dané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že okresní soud splnil řádně zákonnou povinnost vyhledávací (viz výše). Provedl potřebné dotazy k pobytu a rovněž žádal opakovaně o doručení zásilky ve spojení s prošetřením bydliště původního stěžovatele. Dotaz učinil také na matku původního stěžovatele. Šetření bylo též aktuální, tedy mezi šetřením a ustanovením opatrovníka nebyly nepřiměřené časové úseky. Vytknout lze snad pouze to, že ačkoliv se soudu z výpisu z centrální evidence obyvatel nabízely dotazy na dva zletilé syny původního stěžovatele, na tyto se soud ohledně zjištění bydliště původního stěžovatele neobrátil. Na druhé straně evidentně bylo vinou původního stěžovatele, že řádně nenahlásil změnu svého bydliště tak, aby mu mohlo být orgány veřejné moci bez problémů doručováno. Pokud však byla ustanovena jako opatrovník vyšší soudní úřednice téhož okresního soudu, tento postup správným shledat nelze. Bylo především namístě zjistit, zda původního stěžovatele nemůže zastupovat osoba jemu příbuzná či blízká, tedy osoba, u které bude předpoklad, že bude hájit zájmy původního stěžovatele. Již z výpisu z centrální evidence obyvatel se soudu nabízelo obrátit se na matku a dva zletilé syny původního stěžovatele. Tyto však okresní soud stran možného zastupování vůbec nekontaktoval. Není také zřejmé, zda a proč by okresní soud považoval tyto tři osoby za osoby nevhodné pro zastupování, tedy to, že by zájmy těchto osob byly snad v rozporu se zájmy původního stěžovatele (taková úvaha mohla přicházet naopak např. u bývalé manželky původního stěžovatele).
Je sice pravda, že dvě z těchto tří osob, ač věděly o probíhajícím řízení, samy aktivně se soudem nespolupracovaly (jak by si okresní soud zejména u syna představoval a jak uváděl ve svém usnesení), nicméně to nezbavuje okresní soud povinnosti zjistit osoby vhodné pro zastupování účastníka tak, aby byla dána vůbec možnost k ochraně jeho práv. Ze soudního spisu navíc vyplývá, že ustanovená vyšší soudní úřednice pouze převzala zásilku se žalobou a nařízeným jednáním a poté zásilku s rozsudkem. K žalobě nepodala žádné vyjádření, v řízení nevznesla žádné námitky, na jednání se nedostavila. Soudem ustanovená opatrovnice byla evidentně zcela pasivní a nelze zde shledat ani náznak snahy o ochranu práv a zájmů jí zastupovaného účastníka (původního stěžovatele). Ústavní soud shledal ve skutečnosti, že okresní soud ustanovil opatrovníkem osobu, u které nebyl předpoklad, že by hájila práva a zájmy zastupovaného účastníka (původního stěžovatele), a ta také fakticky následně byla v řízení zcela pasivní, porušení práv stěžovatelů ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto důvodu postupoval Ústavní soud podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a všechna tři napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil. Takto rozhodl bez nařízení ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), neboť účastníci řízení s tímto postupem vyjádřili souhlas.