Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Oblastní nemocnice Rychnov nad Kněžnou a. s., se sídlem Jiráskova 506, Rychnov nad Kněžnou, zastoupené JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem Barcalova 2, Ústí nad Orlicí, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. května 2012 č. j. 39 Cm 202/2011-54, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2013 č. j. 39 Cm 202/2011-81 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. dubna 2013 č. j. 6 Cmo 110/2013-92, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností ze dne 24. 5. 2013, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 5. 2013, stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení shora označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jí obecné soudy nesprávným postupem odepřely možnost domáhat se svého práva u soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba, směřující proti Rudolfu Dvořákovi, na zaplacení směnečné sumy 1 620 Kč s příslušenstvím, a dále jím bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Možno dodat, že tento rozsudek stěžovatelka napadla odvoláním, které však Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v usnesení ze dne 18. prosince 2012 č. j. 6 Cmo 313/2012-68 nehledal přípustným [§ 202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")], a proto je podle § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
3. Dne 21. 1. 2013 stěžovatelka navrhla podle § 166 odst. 1 o. s. ř. vydání doplňujícího rozsudku, tento návrh však krajský soud shledal opožděným a současně nedůvodným, a proto jej svým usnesením, jež je rovněž napadeno touto ústavní stížností, podle § 166 odst. 2 věty druhé o. s. ř. zamítl. Napadeným usnesením vrchního soudu pak bylo toto usnesení krajského soudu potvrzeno s tím, že předmětný návrh byl podán opožděně; z tohoto důvodu se již odvolací soud otázkou jeho důvodnosti nezabýval.
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že nedostatek věcné příslušnosti nemůže být důvodem k tomu, aby jí bylo odepřeno právo domáhat se svého práva u soudu. Za dané odepření stěžovatelka považuje i to, pokud se obecné soudy odmítnou zabývat všemi důvody uplatněného nároku a všemi skutkovými tvrzeními, resp. tyto nutí účastníka řízení uvést právní důvod požadovaného plnění, k čemuž dodává, že správný postup by byl takový, že by ji obecné soudy vyzvaly k odstranění neurčitosti vylíčení skutkového stavu.
V další části ústavní stížnosti stěžovatelka předestírá argumenty, proč je třeba - i přes skutečnosti uvedené v usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 1. 2013 sp. zn. IV. ÚS 4511/12 , jímž byla její ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost - považovat ústavní stížnost nyní souzenou za opodstatněnou; ty spočívají (ve stručnosti) v tom, že i přes tzv. bagatelnost věci jde o zásadní zásah do jejích ústavně zaručených práv (a proto je třeba konstatovat jejich porušení), a také v tom, že není pravda, jak prý uvedl vrchní soud ve svém rozhodnutí, že o kauzální pohledávce nic netvrdila, neboť v žalobě uvedla, že jde o vymáhání povinnosti k zaplacení regulačních poplatků ve zdravotnictví (a v této souvislosti opakuje, že se jí obecné soudy měly, vznikla-li u nich pochybnost, zda uplatnila též zaplacení kauzální pohledávky, na tuto skutečnost dotázat).
5. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla v té části, kde se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku krajského soudu ze dne 9. května 2012 č. j. 39 Cm 202/2011-54, podána po zákonem stanovené lhůtě. Napadený rozsudek krajského soudu byl, jak plyne z odůvodnění napadeného usnesení vrchního soudu č. j. 6 Cmo 110/2013-92, stěžovatelce doručen dne 23. 5. 2012, ústavní stížnost pak byla podána k poštovní přepravě dne 28. 5. 2013. V souzené věci přitom nelze (nebylo možné) považovat za poslední procesní prostředek k ochraně práva stěžovatelky [§ 72 odst. 3 a 4, § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (ani ve znění do 31.
prosince 2012)] stěžovatelkou podané odvolání, neboť to nebylo s ohledem na ustanovení § 202 odst. 2 o. s. ř. přípustné, a ani její návrh na doplnění rozsudku podle § 166 odst. 1 o. s. ř., resp. rozhodnutí o něm, neboť tyto nemají žádný vliv na právní moc a vykonatelnost původního rozsudku, a případný doplňující rozsudek jej nemůže ani nijak změnit (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13 , vydané rovněž ve stěžovatelčině věci). Z tohoto důvodu šedesátidenní lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadenému rozsudku krajského soudu ve smyslu § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31.
prosince 2012 (viz čl. IV odst. 2 zákona č. 404/2012 Sb.), začala běžet ode dne následujícího po dni, co stěžovatelce byl tento rozsudek doručen (§ 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 57 o. s. ř.). Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že stěžovatelka podala svou ústavní stížnost opožděně.
6. Jde-li o zbývající část ústavní stížnosti, lze mít za to, že se jedná o nepřípustný návrh ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytoval, konkrétně pak dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, přičemž v podrobnostech lze stěžovatelku pro stručnost odkázat na již zmíněné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13
.
7. I kdyby Ústavní soud vyšel z toho, že by dovolání - s ohledem na ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., omezující dovolací důvody na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem - nemuselo představovat "efektivní" procesní prostředek k ochraně práva vždy, ani tak by nemohl dospět k závěru, že lze ústavní stížnost (v předmětné části) projednat věcně. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňuje pouze námitky, které se týkají napadeného rozsudku krajského soudu, ty však s ohledem na závěr Ústavního soudu o opožděnosti ústavní stížnosti, směřující proti tomuto rozhodnutí, žádnou relevanci nemají; jde-li o napadená usnesení obecných soudů vydaná ve věci stěžovatelčina návrhu na vydání doplňujícího rozsudku, resp. o jejich závěr, že daný návrh byl podán opožděně, ústavní stížnost žádné námitky neobsahuje, a ani jinak není Ústavnímu soudu zřejmé, v čem by měla případná protiústavnost těchto rozhodnutí spočívat.
Z tohoto důvodu by Ústavnímu soudu (beztak) nezbylo, než ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněný návrh.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) a e), in eventum odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. července 2013
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu