Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Miroslava Čecha a Jiřiny Čechové, zastoupených JUDr. Jaroslavem Tesákem, Ph.D., LL.M., advokátem, sídlem Kamínky 551/3a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 344/2017-402 ze dne 31. 1. 2018, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 344/2017-430 ze dne 28. 3. 2018, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Jana Hasíka, Miluše Hasíkové, Pavla Gajdoše, Marie Gajdošové, Mgr. Ivy Hřebačkové, Milana Herka, Pavla Herka, Vojtěcha Herka a Svatavy Dvorské, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívají, že jím došlo k porušení jejich práv zaručených čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé současně žádají o osvobození od placení soudního poplatku.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu v Hodoníně (dále též "okresní soud" nebo "soud prvního stupně") sp. zn. 7 C 412/2009, usnesením okresního soudu č. j. 7 C 412/2009-367 ze dne 30. 6. 2017 byla stěžovatelům v postavení žalovaných uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 64 136,50 Kč na náhradě nákladů řízení (výrok I.). Současně ve výrocích II. a III. uložil oběma stranám zaplatit náklady řízení státu.
3. Dle okresního soudu bylo v řízení, za nějž mají být náklady hrazeny, rozhodováno o dvou nárocích - o zřízení práva cesty ve prospěch žalobců a o uložení náhrady stěžovatelům za zřízení tohoto práva. Žalobci byli co do prvního nároku plně úspěšní. Pokud se týče druhého nároku, stěžovatelé požadovali za zřízení práva cesty náhradu 100 000 Kč a soud jim přiznal toliko 75 000 Kč, čili v tomto nároku byli úspěšní co do 75 %. Po krácení vzájemných úspěchů tedy náleží dle okresního soudu žalobcům náhrada nákladů ve výši 25 %, čemuž má odpovídat jim přisouzená částka.
4. Proti tomuto usnesení podali žalobci i stěžovatelé v zákonné lhůtě odvolání. Žalobci se v něm domáhali změny rozhodnutí okresního soudu tak, aby jim byla přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 255 546 Kč. Stěžovatelé, zastoupeni advokátem, své (blanketní) odvolání neodůvodnili, pouze v něm sdělili, že jej doplní do patnácti dnů, aniž by tak ovšem následně učinili. Okresní soud k odstranění vad odvolání nevyzval, a předložil spis Krajskému soudu v Brně (dále též "krajský soud" nebo "odvolací soud") k rozhodnutí o odvolání.
5. Krajský soud následně ústavní stížností napadeným usnesením změnil výrok I. prvostupňového rozhodnutí tak, že uložil stěžovatelům povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 307 403 Kč (výrok I.). Ve výroku II. uložil stěžovatelům povinnost uhradit na nákladech řízení částku 5 230 Kč České republice a konečně výrokem III. jim uložil povinnosti nahradit žalobcům částku 16 480 Kč na náhradě nákladů odvolacího řízení.
6. Ve svém odůvodnění krajský soud uvedl, že odvolání žalobců bylo důvodné, byť z jiných než jimi uplatněných důvodů. Odvolání žalovaných shledal nedůvodným. Dle odvolacího soudu se nelze s názory soudu prvního stupně ztotožnit, jelikož již z usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 38 Co 375/2016-360 ze dne 27. 4. 2017, jímž bylo rozhodováno ve věci samé (došlo k částečné změně a částečnému zrušení rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č. j. 7 C 412/2009-330 ze dne 22. 8. 2016), vyplývá, že výše advokátovy odměny se v souladu s § 12 odst. 4 advokátního tarifu odvíjí od počtu zastoupených osob.
Tento právní závěr nalézací soud v odvoláním napadeném rozhodnutí ignoroval a nesprávně místo toho vycházel z počtu případem dotčených nemovitostí. Dalšího pochybení se okresní soud dle odvolacího soudu dopustil tím, že zvažoval uplatnění dvou nároků, ačkoli šlo o nárok jediný, vyplývající ze zákonného ustanovení § 1029 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobci v něm byli plně úspěšní, neboť cesta byla povolena a výše náhrady závisela na znaleckém posudku a úvaze soudu.
7. Námitky stěžovatelů lze rozdělit do tří okruhů. Prvně stěžovatelé namítají, že proti usnesení okresního soudu podali blanketní odvolání a nebyli vyzváni k jeho doplnění, byť je zákonnou povinností soudů k odstranění vad podání vyzvat.
8. Dále stěžovatelé brojí proti skutečnosti, že krajský soud vyhověl odvolání žalobců z jiných než v něm uvedených důvodů. Krajský soud údajně nebyl oprávněn navyšovat žalobci požadovanou částku, nadto čistě formalistickým způsobem.
9. Odvolací soud dle stěžovatelů také pochybil tím, že nezohlednil specifičnost dané věci a nevyužil při ukládání náhrady nákladů řízení ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Řízení dle stěžovatelů naplňovalo podmínky pro uplatnění moderace, jelikož stěžovatelé vznik sporu nevyvolali a jeho předmětem je zřízení věcného břemene, jež jimi vlastněnou nemovitost do budoucna znehodnotí. Krajský soud ani nepřihlédl k okolnosti, že stěžovatelé jsou starobními důchodci.
10. Stěžovatelé krom zrušení napadeného rozhodnutí požadují osvobození od placení soudního poplatku s tvrzením, že jako starobní důchodci si již další úhrady nemohou dovolit; stěžovatelka navíc prodělala psychicky i finančně náročnou operaci srdce.
11. Ústavní soud prvně posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
12. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
14. Právě uvedené platí tím spíše při rozhodování o nákladech řízení. Jakkoli je totiž rozhodování o nákladech integrální součástí soudního řízení jako celku a je samo o sobě způsobilé zasáhnout do základních práv účastníků, při posuzování této problematiky Ústavní soud postupuje obvykle zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně, zejména v případech, kdy je rozhodnutí obecného soudu skutečně v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 4026/17 ze dne 10. 4. 2018). Tak tomu v daném případě nebylo.
15. Jde-li o jednotlivé námitky, k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů rozhodně nedošlo tím, že stěžovatelé nebyli vyzváni k odstranění vad odvolání, a to i kdyby tak dle zákona soud měl učinit. Již v usnesení sp. zn. II. ÚS 1132/09 ze dne 30. 7. 2009 (v němž byla jako neopodstatněná odmítnuta stejná námitka; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl, že účelem výzvy je informovat účastníka řízení, že jeho podání má nedostatky, a poskytnout mu k jejich odstranění přiměřenou lhůtu.
V nynějším případě byli stěžovatelé zastoupeni advokátem, jenž si sám byl (a vzhledem ke své profesi ostatně i musel být) vědom nedostatků podaného odvolání, neboť v něm výslovně uvedl, že jej během patnácti dnů doplní. Za této situace je argument, že nevyzváním stěžovatelů k odstranění vad došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv, zjevně neudržitelný. Stěžovatelé (prostřednictvím svého právního zástupce) věděli, že jejich podání má vady a měli dostatek prostoru je odstranit. Nejenže tak neučinili, ale nereagovali ani na odvolání žalobců, které obdrželi k vyjádření.
Jinými slovy, sami se při plném vědomí procesní situace rozhodli být v odvolacím řízení pasivní.
16. Neopodstatněná je i námitka, jíž se stěžovatelé dovolávali aplikace moderačního práva podle § 150 občanského soudního řádu. Zásadou v občanském soudním řízení je rozhodnutí o nákladech dle úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 občanského soudního řádu) a jen zcela výjimečně přichází do úvahy, aby soud rozhodl odlišně. Z ústavního pořádku právo na postup podle § 150 občanského soudního řádu neplyne a Ústavní soud ani není ve vhodném postavení k přezkoumávání, zda v jednotlivých případech skutečně existovaly důvody zvláštního zřetele hodné, či nikoli. V posuzované věci navíc stěžovatelé v odvolacím řízení žádné důvody, které by měly soud vést k uplatnění moderačního práva, nepředestřeli, což nyní nemohou dohánět v ústavní stížnosti.
17. Zbývá tedy námitka, že odvolací soud rozhodl na základě jiných než v odvolání uplatněných důvodů a žalobcům přiznal vyšší částku, než které se domáhali. K tomu je především potřeba uvést, že postup soudu byl v souladu se zákonem, neboť dle § 151 odst. 1 občanského soudního řádu soud rozhoduje o nákladech řízení z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu, kterým v každém případě není vázán.
18. Určitý ústavněprávní přesah by posledně uvedené námitce bylo možno přiznat, byla-li by stavěna na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro stěžovatele překvapivé. V průběhu soudního řízení totiž soudy musí mít na paměti dodržení zásady kontradiktornosti řízení (čl. 38 odst. 2 Listiny). Tato zásada vyžaduje, aby soudy nezakládaly svá rozhodnutí na skutkových nebo právních otázkách, které nebyly řešeny během soudního řízení a způsobily takový obrat, že ho nemohl předpokládat ani bdělý účastník. Zcela opomíjena nemůže být uvedená zásada ani při rozhodování o náhradě nákladů řízení, byť jde o druhotný aspekt procesu, což může odůvodnit, že soud není povinen umožnit projednání všech skutkových a právních skutečností určujících pro jeho rozhodování (nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 771/16 ze dne 13. 10. 2016).
19. Tímto způsobem nicméně stěžovatelé ústavní stížnost neformulovali a relevantní argumentaci nepředestřeli. Navzdory tomu Ústavní soud alespoň stručně poznamenává, že z nastíněných okolností případu porušení zásady kontradiktornosti řízení neplyne. Jak už totiž bylo řečeno, dle zákona soud rozhoduje o nákladech řízení bez ohledu na návrh. Ačkoli tedy žalobci v odvolání výši nákladů spočítali chybně, stěžovatelé věděli, který právní předpis bude použit a že se odvolací soud při jeho aplikaci návrhem žalobců řídit nemusí. O překvapivosti rozhodnutí pak tím spíše nemůže být řeč za situace, kdy svůj právní názor ohledně interpretace a aplikace advokátního tarifu na daný případ odvolací soud vyložil již ve svém předchozím, kasačním rozhodnutí.
20. Lze také dodat, že podstatná část rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá důvodům uplatněným v odvolání. V něm totiž žalobci namítali, že měli ve věci plný úspěch, čemuž odvolací soud přisvědčil. Stěžovatelé přitom měli možnost se k této námitce vyjádřit (ostatně jakož i obecně ke způsobu, jakým by měly být náklady vypočteny), avšak na odvolání žalobců nikterak nereagovali. Stěžovatele tedy v žádném případě nelze stavět do role bdělých účastníků zaskočených právními závěry odvolacího soudu.
21. Stojí též za zmínku, že odvolací soud při výpočtu nákladů postupoval od prvostupňového rozhodnutí odlišně i v dalších dílčích aspektech, které ovšem byly ve prospěch stěžovatelů, a to bez zjevného důvodu (např. přiznal náhradu za méně úkonů). Jelikož naopak závěry odvolacího soudu ohledně zastupování vícera účastníků a míry úspěchu žalobců (které vedly k navýšení nákladů) nevzbuzují žádné pochybnosti, a stěžovatelé je ani sami nikterak konkrétně nezpochybňují, zrušení napadeného rozhodnutí (z procesních důvodů) by mohlo vést paradoxně k tomu, že by stěžovatelé nakonec platili náklady v ještě větší výši.
22. Ostatně zmíněná skutečnost, že stěžovatelé v ústavní stížnosti proti výpočtu nákladů odvolacím soudem konkrétním způsobem nebrojí, i sama o sobě potvrzuje neopodstatněnost většiny jejich námitek, neboť zpochybňuje jakýkoli reálný dopad tvrzených procesních pochybení soudů na jejich práva a povinnosti. Z ničeho totiž neplyne, že by po případné kasaci Ústavním soudem byl dán jakýkoli důvod náklady snížit, a tím reálně zlepšit tvrzenou finanční a životní situaci stěžovatelů.
23. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
24. Domáhají-li se stěžovatelé osvobození od soudního poplatku, Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti poplatkům nepodléhá (§ 62 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Pokud snad měli na mysli osvobození od poplatku v jiném řízení (ať už jakémkoli), nemá Ústavní soud k takovému rozhodnutí pravomoc.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. července 2018
Jiří Zemánek v. r. předseda senátu