Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. D., zastoupeného JUDr. Ivanou Kabzanovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Jurečkova 16-20, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2006, sp. zn. 37 Co 406/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá. O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí, jímž odvolací soud (doplňujícím usnesením k usnesení č.j. 37 Co 406/2005-382) výrokem III nepřiznal stěžovateli "právo na náhradu nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost". Namítal, že se odvolací soud dopustil při aplikaci § 150 o.s.ř. "ústavně zakázané libovůle" a tím, že mu nepřiznal náhradu nákladů, vzniklých v řízení o žalobě pro zmatečnost, porušil ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a princip "rovnosti stran" dle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1. a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Jelikož v dané věci rozhodovali podle jeho mínění vyloučení soudci, bylo porušeno též jeho právo na zákonného soudce, garantované v čl. 38 odst. 1 Listiny. Těžiště ústavní stížnosti spočívá především v oponentuře vůči odvolacímu soudu, jestliže za důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o.s.ř. považoval okolnosti "vedoucí k soudnímu uplatňování nároku v řízení o zmatečnost", "postoj otce v průběhu řízení" a "majetkové a výdělkové poměry na straně nezletilé Tamary..."; stěžovatel tyto názory obšírně kritizuje a dospívá k závěru, že jsou pro úvahu z hlediska § 150 o.s.ř. nepoužitelné. Za "ryzí sofisma" pokládá argument, že "v řízení pro zmatečnost zvrátil pro něj nepříznivě vyznívající rozsudek odvolacího soudu z formálních důvodů", neboť jsou to právě formální důvody, jež jsou předpokladem úspěšnosti žaloby pro zmatečnost. Ani jeho "postoj" v průběhů řízení, spočívající ve "zpětvzetí odvolání a tím výrazném omezení zpětnosti možného zvýšení výživného pro nezletilou dle § 98 odst. 1 zákona o rodině" nemůže být podle stěžovatele relevantní, neboť zpětvzetí odvolání je "zcela legitimní procesní úkon". Obdobné platí podle stěžovatele o majetkových poměrech nezletilé Tamary, poněvadž dalším účastníkem nesporného řízení je její matka, která "má vlastní majetek a příjmy"; ostatně vznik nákladů řízení nezavinil on, nýbrž "senát 37 Co Krajského soudu v Brně svým nezákonným rozhodnutím". V ústavní stížnosti pak stěžovatel vznáší i námitku podjatosti členů rozhodujícího senátu odvolacího soudu a tvrdí, že "byli se zřetelem na poměr k věci" vyloučeni z rozhodování o nákladech řízení, jejichž "vznik přinejmenším z profesionální nedbalosti zavinili" porušením jeho práv (což vedlo ke zmatečnosti celého řízení). Popření této skutečnosti (v odůvodnění napadeného usnesení) podle stěžovatele "dokumentuje jejich nikoliv nestranný a tudíž nepřípustný vztah k věci" a zpochybňuje jejich schopnost nestranně a nezávisle ve věci rozhodnout. Z obsahu ústavní stížnosti jakož i připojených listin se podává následující. Rozsudkem Městského soudu v Brně č.j.
24 P 5/95-306 bylo rozhodnuto o návrhu matky na zvýšení výživného pro nezletilou Tamaru (jedná se o pseudonym), a k odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozhodnutím č.j. 37 Co 130/2004-355 tento rozsudek změnil tak, že nezletilé přiznal vyšší výživné a v širším časovém období. V řízení o žalobě pro zmatečnost, podané stěžovatelem, byl rozsudek odvolacího soudu usnesením krajského soudu č.j. 51 C 8/2005-33 zrušen s odůvodněním, že stěžovateli byla v odvolacím řízení odňata možnost jednat před soudem; v dalším stadiu odvolacího řízení vzal stěžovatel své odvolání zpět, a odvolací soud usnesením ze dne 18.10.2005, č.j. 37 Co 406/2005-382, odvolací řízení ve věci výživného pro nezletilou Tamaru zastavil (§ 207 odst. 2 o.s.ř.). Na základě návrhu stěžovatele, uznávaje, že nerozhodl "o náhradě nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost", vydal odvolací soud ústavní stížností napadené usnesení, jímž doplnil předchozí usnesení o zastavení odvolacího řízení o výrok, že se stěžovateli "právo na náhradu nákladů řízení o žalobě pro zmatečnost" nepřiznává; z jeho odůvodnění se podává, že stěžovatele pokládal za účastníka ve věci úspěšného (§ 142 odst. 1 o.s.ř.), uchýlil se však k aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř. Proti tomuto výroku směřuje posuzovaná ústavní stížnost. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. K otázce náhrady nákladů řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje tak, že odpovídající procesní nároky či povinnosti zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (
sp. zn. IV. ÚS 10/98
,
II. ÚS 130/98
,
,
,
III. ÚS 255/05
). Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné (např.
sp. zn. II. ÚS 598/00
,
III. ÚS 727/00
,
III. ÚS 619/00
). Povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti typicky způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, jež jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Není-li rozhodnutí (výroku), jež by bylo pojmově způsobilé porušit nebo ohrozit tato základní práva a svobody (resp. není-li adekvátního způsobu zásahu do nich), je namístě pokládat ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu.
Východisko pro výjimku, jež je v ústavněprávní praxi připouštěna, se pojí s argumentem, že konkrétním rozhodnutím obecného soudu o nákladech občanskoprávního řízení bylo dotčeno právo na spravedlivý proces, dovozované z 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Poněvadž nemůže jít o nic jiného, než o zpochybnění výkladu a aplikace práva, resp. příslušných procesněprávních ustanovení, uplatní se zásada, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli. Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí shora zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému.
Jelikož stěžovatel nečiní pochybným, vycházel-li odvolací soud z hlediska "úspěchu ve věci" ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř. (důsledného postupu podle tohoto ustanovení se stěžovatel výslovně dovolává), klade se toliko otázka, zda odvolacím soudem současně vyložené ustanovení § 150 o.s.ř. (aplikované s negativním dopadem do poměrů stěžovatele) nemá právě tyto ústavně relevantní konotace.
Ústavní soud ve své judikatuře dává najevo, že posouzení podmínek aplikace ustanovení § 150 o.s.ř. v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji (a v souladu se zákonem) v daném případě použitelným (srov.
sp. zn. II. ÚS 167/2005
).
Tím, že výklad rozhodných "důvodů hodných zvláštního zřetele" spočívá v rovině tzv. soudního uvážení, směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu, jde o protiústavní interpretaci teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
Taková situace v dané věci však zjevně nenastala; odvolací soud rozhodná hlediska pro užití ustanovení § 150 o.s.ř. vymezil způsobem, jenž v rozhodném smyslu koresponduje zásadám, jež jsou v soudní praxi ustálené a přijímané, a názory, které uplatnil též adekvátně odůvodnil. Nikterak nelze dovodit, že jeho závěry (ve vztahu k dosaženému výsledku) mohou být považovány za nepředvídatelné, resp. excesivní, natožpak svévolné (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, komentář I. díl, Praha: C. H. Beck 2003, 6. vydání, str. 555).
Ani v rovině podústavního práva naopak nelze přijmout názory, jež uplatnil v ústavní stížnosti stěžovatel. Rozlišování "formálních" (procesních) důvodů oproti "materiálním" (věcným) - ve vztahu k výsledku řízení - samozřejmě obstojí, a průmět do posuzování otázky náhrady nákladů řízení není nepřípadný (stěžovatel "formálním" důvodům podsouvá význam pouhé "formality" zjevně nepřiléhavě). Co do "postoje" stěžovatele v řízení, je vskutku nikoli nevýznamně ilustrován i zpětvzetím odvolání (rovněž s odůvodnitelným nákladovým důsledkem), a to bez ohledu na to, že je "legitimním procesním úkonem", jak míní stěžovatel (není také pravdou, že napadeným usnesením odvolací soud "ignoroval § 159a odst. 4 o.s.ř.). A konečně "majetkové poměry účastníků" jsou okolností, již soudy berou v kontextu aplikace § 150 o.s.ř. v úvahu standardně, a v řízeních, v němž vystupuje jako účastník nezletilé dítě, zvláště; ostatně řízení o výživné pro nezletilé dítě je nadto řízením ve smyslu § 146 odst. 1 písm. a/ o.s.ř., v němž platí zásada, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.
Především je však namístě zdůraznit, že si stěžovatel nesprávně vykládá důsledky ustanovení § 235i odst. 1 (§ 235e odst. 2) o.s.ř. Jestliže se jím přesouvá rozhodování o nákladech řízení o žalobě pro zmatečnost do "nového rozhodnutí", neznamená to, že v "novém rozhodnutí" o těchto nákladech rozhoduje soud izolovaně, odděleně od nákladů řízení původního. Naopak, tyto náklady tvoří součást všech nákladů, jež v obou řízeních vznikly, a pro náhradový režim pak logicky rozhodující rámec představuje řízení původní, resp. jeho výsledek. Jestliže "novým rozhodnutím" v dané věci bylo rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení (§ 207 odst. 2 o.s.ř.), pak o nákladech řízení (včetně těch, jež vznikly stěžovateli v řízení o žalobě pro zmatečnost) bylo namístě rozhodovat podle § 224 odst. 1 o.s.ř., a tím i ve smyslu zásady vyslovené v § 146 odst. 2 o.s.ř. Pak by stěžovatele naopak stíhala povinnost hradit náklady odvolacího řízení, ledaže by ku zpětvzetí odvolání přistoupil pro chování "jiného účastníka řízení". Zde pak nelze nevidět, že všechny stěžovatelovy náklady v odvolacím řízení (jakož i náklady v řízení o žalobě pro zmatečnost) vznikly jen proto, aby stěžovatel odvolání, jímž toto řízení inicioval, vzal posléze zpět.
Odvolací soud v napadeném usnesení tedy vycházel z náhradových hledisek pro stěžovatele dokonce příznivějších, pročež tím méně může být řeč o tom, že nepřípustně (negativně) zasáhl do jeho práv (natožpak ústavních).
Zcela nepřípadná je stěžovatelova námitka podjatostí rozhodujících soudců. Podle § 14 odst. 3 o.s.ř. jsou z projednávání a rozhodování žaloby pro zmatečnost vyloučeni soudci, kteří žalobou napadené rozhodnutí vydali nebo věc projednávali, nejsou však vyloučeni z projednávání a rozhodování věci po kasačním výsledku řízení o žalobě pro zmatečnost ti, kteří rozhodovali v řízení původním; zcela naopak, zákon tím, že podle § 235h odst. 2 o.s.ř. "věc projedná soud, o jehož rozhodnutí jde", předpokládá, že se věc vrací k projednání a rozhodnutí témuž soudci (senátu), který rozhodoval ve věci dosud. Je to samozřejmé; uplatňuje se logicky zcela shodný pořádek, jaký platí pro ostatní opravné instituty v případě, že instančně vyšší soud opravným prostředkem napadené rozhodnutí zruší a věc vrátí k dalšímu řízení.
Proto je evidentně nepřijatelná konstrukce, jejímž prostřednictvím stěžovatel usiluje z institucionálních poměrů, jež vystihují tradiční zásady řízení o opravných prostředcích, dovodit nepřípustný "poměr k věci" ve smyslu § 14 odst. 1 o.s.ř. Stěžovatel nadto zcela pomíjí ustanovení § 14 odst. 4 o.s.ř., podle kterého důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Věcnému posouzení této námitky překážejí i důsledky subsidiarity ústavněprávního přezkumu, jestliže ji stěžovatel neuplatnil obvyklými nástroji občanského soudního řízení (§ 15a, § 16 o.s.ř.).
Je namístě shrnout, že se stěžovateli zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, je zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu