Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Mojžíška, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2020, č. j. 5 As 375/2019-30, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost, která brojí proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího správního soudu.
Stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou formálních a obsahových nedostatků (§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), a pro řízení před Ústavním soudem nebyl navrhovatel zastoupen advokátem (§ 30, § 31 cit. zákona).
Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a určení lhůty podle ustanovení § 41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se již mnohokrát obrátil s ústavními stížnostmi trpícími stejnými vadami a na nedostatky byl opakovaně upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. III. ÚS 2579/14 , sp. zn. IV. ÚS 3758/14 , sp. zn. IV. ÚS 1324/16 ,
III. ÚS 4115/18 , sp. zn. I. ÚS 2365/17 ). Stěžovatel však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem mnohokrát poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Ústavní soud v takových případech opakovaného podávání vadných návrhů již nepokládá za nutnou podmínku, aby se poučení o zákonných požadavcích na ústavní stížnosti, včetně povinného zastoupení advokátem, dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha předchozích případech.
Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat navrhovateli zásadu, že na Ústavní soud nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového, a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický. Stejně jako ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 1748/18 ,
II. ÚS 37/18 ,
II. ÚS 4027/17 ,
IV. ÚS 3649/17 ,
III. ÚS 1712/17 ,
II. ÚS 3221/18 ,
III. ÚS 4115/18 a v řadě dalších věcí, přistoupil Ústavní soud z výše uvedených důvodů i v nynější věci k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. ledna 2020
Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj