Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka (soudce zpravodaje) a soudce Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., t. č. Vazební věznice Praha Pankrác, zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 10. dubna 2025 č. j. 12 To 13/2025-2496 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2025 č. j. 3 T 12/2024-2464, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je obžalován pro jednání, ve kterém je spatřován zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a pokus zločinu úvěrového podvodu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku k § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku.
3. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).
4. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení městského soudu jako nedůvodná.
5. Soudy odůvodnily důvodnost útěkové vazby jednak hrozbou vysokého trestu, jednak tím, že stěžovatel nemá stálé bydliště. K zatčení stěžovatele a vzetí do vazby došlo poté, co se opakovaně nedostavoval k hlavnímu líčení. Soudy jeho omluvy z líčení ze zdravotních důvodů nepovažovaly za možné akceptovat. Při hodnocení jejich věrohodnosti uvážily, že stěžovatel měl dostat bolesti a jet k lékaři až těsně před konáním hlavního líčení 11. 11. 2024, a to ačkoliv krátce předtím v noci z 9. na 10. 11. 2024 byl zadržen policí pro jízdu na dálnici v protisměru a lékařsky vyšetřen, přičemž si na zdravotní stav nestěžoval, a že na vyšetření tvrzené bolesti i zpět byl sám schopen se dopravit autem, a také že ve dnech 15.
11. 2024 až 17. 11. 2024 cestoval po S. (ač měl stále dodržovat přísný klidový režim na lůžku) a ani se k lékaři nedostavil na plánovanou kontrolu. Soudy tak stěžovateli neuvěřily, že by mu bolesti bránily v sezení u hlavního líčení dne 11. 11. 2024. Soudy přihlédly též ke své znalosti toho, že stěžovatel figuruje ve vícero trestních řízeních, přičemž se k úkonům u orgánů činných v trestním řízení zásadně nedostavuje, předkládá neustále rozličné omluvy a lékařské zprávy o zdravotních problémech všeho druhu, nebojí se předložit rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, která ve skutečnosti již byla ukončena téměř před půl rokem (věc sp. zn. 74 T 7/2021) a před časem se v jiné trestní věci skrýval a byl na něj vydán mezinárodní zatýkací rozkaz.
O neochotě stěžovatele spolupracovat svědčila dle soudů i jeho agresivita vůči orgánům činným v trestním řízení, která byla zřejmá z jeho projevů v hlavním líčení i z dřívějších odsouzení pro trestný čin útoku na veřejného činitele. Soudy též popsaly skutečnosti svědčící o bližších vztazích mezi stěžovatelem a lékaři vystavujícími mu lékařské zprávy, kterými se snažil omluvit svoji neúčast, včetně například zjištění, že jde o jeho bývalé kolegy, či že stěžovatel zaplatil jednomu z nich pobyt v lyžařském středisku.
Ve věci vedené u městského soudu pod sp. zn. 74 T 7/2021 již proti němu byl vydán příkaz k jeho předvedení. Stěžovatel se též vyhýbal přebírání písemností a to i tak, že se skrýval před policisty. Soudy si povšimly, že sám obhájce stěžovatele sdělil, že neví, kde se jeho klient zdržuje a má problém jej kontaktovat. Stěžovatel uváděl, že se zdržoval především na adrese v Š.; tam se jej však policii opakovaně nepodařilo zastihnout, a mimochodem šlo o dům, který se zdál dle zprávy policie dlouhodobě neobývaný a od července 2024 v něm byla odpojena elektřina.
V návaznosti na žádost stěžovatele o odročení hlavního líčení, které se mělo konat 6. 2. 2025, si nechal městský soud zpracovat znalecký posudek, ze kterého vyplynulo, že nejde o zákrok, který by nešlo posunout. Stěžovatele dle soudu nešlo předvést, když nebylo známo, kde se fakticky zdržoval. Policie ani nebyla schopna realizovat první vydaný příkaz k zatčení ze dne 29. 11. 2024. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neměl žádný majetek vedený na sebe a byl zadlužený, dle soudů ani nebylo reálné jej donutit k účasti na líčení ukládáním pokut.
6. Stěžovatel uvádí, že se nezúčastnil hlavního líčení dne 11. 11. 2024 s řádnou omluvou s ohledem na bolesti v bederní páteři. Městský soud následně dne 29. 11. 2024 vydal příkaz k jeho zatčení. Ten se Policii České republiky nepodařilo realizovat. Stěžovatel se poté účastnil hlavního líčení dne 20. 1. 2025, avšak nezúčastnil se líčení dne 6. 2. 2025, a to z důvodu kardiologické operace. Městský soud následně dne 12. 2. 2025 vydal druhý příkaz k zatčení a stěžovatel byl dne 27. 2. 2025 v 13:00 zatčen a následně vzat do vazby.
7. Stěžovatel považuje uvalení vazby za neodůvodněné. Pokud nebyl přítomen u hlavního líčení, řádně se omluvil ze zdravotních důvodů. Nerozporuje, že termín operace si dohodl na den, kdy se mělo konat hlavní líčení, nicméně šlo o nejbližší dostupný termín a ze zdravotních důvodů nebylo vhodné operaci odkládat. H. dne 6. 2. 2025 uvedl, že hrozilo riziko z prodlení (č. l. 2288 trestního spisu).
8. Navíc, i kdyby zde byla potřeba učinit úkony k zajištění účasti stěžovatele na líčení, měla být nejprve využita méně omezující opatření, jako je předvedení policejním orgánem nebo uložení pořádkové pokuty.
9. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy při posuzování otázky, zda mu zdravotní stav skutečně bránil v účasti na hlavním líčení dne 6. 2. 2025, vyšly ze znaleckého posudku MUDr. Boháče, aniž by jej provedly k důkazu. Jak je uvedeno v protokolu o vazebním zasedání, stranám bylo pouze umožněno seznámit se se spisovým materiálem (strana 10 protokolu o vazebním zasedání ze dne 28. 2. 2025), což není provedení důkazu způsobem, který předepisuje trestní řád. Znalec nebyl předvolán k vazebnímu zasedání a stěžovatel mu tak neměl prostor klást otázky. Navíc znalec vycházel pouze z lékařských zpráv založených ve spise a stěžovatele osobně nevyšetřil a neoslovil, aby mohl předložit další údaje. Tento znalec ani není kardiolog, ačkoliv podle § 1 odst. 3 zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kanceláří a znaleckých ústavech, by měl znalec vykonávat znaleckou činnost pouze v oboru a odvětví a případně specializaci, pro které má oprávnění. Znalec se vyjadřoval k otázkám mimo svoji specializaci.
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
11. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
12. Městský soud a Vrchní soud pouze odkázaly na své usnesení.
13. Vrchní státní zastupitelství v Praze vyjádřilo přesvědčení, že k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Dále upozornilo, že stěžovatel byl v řízení zatím nepravomocně uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku a byl mu podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
14. Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") sdělilo, že stěžovatel je stíhán vazebně poté, co opakovaně obstruoval a zmařil konání hlavního líčení, kdy tvrzeným důvodem jeho údajné nemožnosti účastnit se hlavního líčení má být jeho zdravotní stav, respektive potřeba lékařských zákroků. Soud shledal existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu, který nebylo možné nahradit jiným opatřením. Důvod útěkové vazby byl navíc posílen vyhlášením rozsudku ze dne 18. 6. 2025 sp. zn. 3 T 12/2024, kterým byl stěžovatel nepravomocně uznán vinným žalovaným skutkem a byl mu uložen vysoký trest odnětí svobody, a to zcela v souladu s doktrínou zesílených důvodů vazby (nález sp. zn. I. ÚS 185/14 ). Tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti jsou zavádějící. Jak vyplývá z audiozáznamů z vazebních zasedání i z hlavních líčení, stěžovatel před svým vzetím do vazby nikdy nesdělil, kde fakticky pobývá, ohledně této okolnosti naopak záměrně fabuloval. Existenci údajné další nemovitosti na pozemku zmínil až po svém vzetí do vazby. V průběhu řízení prokazatelně uváděl nepravdivé skutečnosti i o svých jiných osobních poměrech, například tvrdil, že jeho životní náklady jsou financovány jeho obchodním partnerem, K. M., nicméně z jeho výslechu bylo naopak zjištěno, že stěžovatel M. historicky dluží peněžní prostředky a vůbec spolu nepodnikají. Ústavní stížnost je nedůvodná.
15. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření stěžovateli k případné replice. Ten vyjádřil názor, že ani nepravomocně mu uložený trest sám o sobě nemůže založit existenci vazebního důvodu. Není též pravdou, že by stěžovatel před vzetím do vazby nesdělil, kde fakticky pobývá. V rámci hlavního líčení konaného dne 20. 1. 2025 uvedl, že pokud není v P. v Hotelu A., tak pobývá na adrese X, což je patrné ze str. 21 protokolu o hlavním líčení. Totéž následně uvedl v rámci vazebního zasedání konaného dne 28. 2. 2025 (str. 3 a 8 protokolu). Pokud městské státní zastupitelství poukazuje na to, že až po svém vzetí do vazby zmínil existenci údajné další nemovitosti na pozemku, stěžovatel vysvětluje, že na adrese X se nachází dva domy. Existenci dvou domů na pozemku však nemohlo být pro policii těžké zjistit. Snad by bylo možné stěžovateli vytýkat, že neupřesnil, ve kterém ze dvou domů na dané adrese se bude nacházet, nicméně nelze hovořit o tom, že by o svém pobytu v Š. lhal. Stěžovatel přiložil letecké snímky ukazující umístění dvou domů ve zmiňované lokalitě. Na ústavní stížnosti trvá.
16. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazbou umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04 ).
17. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající například v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].
18. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu (tedy u tzv. vazby útěkové že uprchne nebo se bude skrývat) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.
19. Z čl. 36 Listiny a z čl. 6 Úmluvy vyplývá, že rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo ke zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25 , body 19 a 20)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je možné ověřit, zda byly dodrženy uvedené ústavněprávní požadavky. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)].
20. K držení ve vazbě je nezbytné, aby vazební soud zjistil konkrétní skutečnosti odůvodňující důvodnou obavu z naplnění jednoho ze tří vazebních důvodů. Nejde o požadavek jistoty bez důvodných pochybností; ten je standardem, který má své místo až při rozhodování o vině a trestu [srov. již nález ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96 (N 74/6 SbNU 27).
21. Při nespolupráci obviněného s orgány činnými v trestním řízení je nutno zvažovat, zda jde skutečně o obavu z útěkového vazebního důvodu, či jen o obavu z obstrukčního chování. Pouhá skutečnost, že se obžalovaný nedostavil k hlavnímu líčení, ač byl řádně předvolán, obavu, že se skrývá, aby se tak vyhnul trestnímu stíhání, neodůvodňuje. Nutnost zabezpečení přítomnosti obviněného na hlavním líčení ani všeobecný zájem na jeho nerušeném a plynulém průběhu nejsou samy o sobě důvodem vazby. Vzetím do vazby nelze nahrazovat jiné zákonné způsoby zabezpečení účasti obviněného. Zdržování řízení není považováno za akceptovatelný důvod ke zbavení osobní svobody rovněž i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (srovnej rozsudek ESLP ze dne 30. 4. 2013, Tymoshenko proti Ukrajině, stížnost č. 49872/11, bod 270). Účast obviněného je možno zabezpečit především jeho předvedením policejním orgánem podle § 90 trestního řádu. V případě obstrukcí ze strany obhájce pak lze zvažovat možnost aplikace § 37a odst. 1 písm. b) trestního řádu, eventuálně iniciaci kárného řízení. Teprve v případě, že by obstrukcím obhajoby nebylo možno zabránit ani naznačenými prostředky, by teprve bylo možno zvažovat, že prostor obecného soudu je již zúžen do té míry, že jednání stěžovatele je nutno považovat za skrývání se ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu (nález sp. zn. I. ÚS 2183/12 , bod 18 až 20, podobně i nález III. ÚS 1966/24 , bod 40 a 41, a sp. zn. I. ÚS 404/25 , bod 26 a násl.).
22. Co se týče procesních pravidel pro dokazování ve vazebním zasedání, platí přiměřeně ustanovení o dokazování v hlavním líčení (§ 73g odst. 3 trestního řádu), přičemž přiměřené použití spočívá v méně formalizovaném způsobu provádění důkazů (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 7. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013 str. 949). Musí dojít ke zjištění relevantních skutkových okolností procesem dokazování, nicméně vzhledem k tomu, že charakter rozhodnutí o vazbě je vždy pouze prognostický, nelze u něj vyžadovat stejný důkazní standard jako pro rozhodování o vině a trestu. Důležité je zachování kontradiktornosti procesu, byť ani z tohoto hlediska nelze vyžadovat od rozhodování o vazbě stejný standard jako v případě hlavního líčení. Vzetí do vazby tak může být například podloženo i úředními záznamy o podaných vysvětleních, když se vychází z toho, že výslechy svědků naplňující požadavky kontradiktornosti ještě nemuselo být možno provést (obdobně nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1959/22 , body 29 až 31).
23. Specifikům vazebního rozhodování, daných především tím, že v době rozhodování o vazbě zpravidla skutkový stav nebyl dosud ustálen a dokazování stále dynamicky probíhá, že rozhodování o vazbě má vždy jen prognostický charakter a že formální nároky na dokazování jsou zde nižší, odpovídají i možnosti Ústavního soudu proti procesu dokazování a jeho výsledkům při rozhodování o vazbě zasahovat, které jsou zde limitovány ještě více, než v případě dokazování o vině a o právním následku trestného činu. Přezkum Ústavního soudu se tak omezuje pouze na situace zcela zjevných excesů, charakteristických extrémním rozporem mezi obsahem důkazu a skutkovým zjištěním na jeho základě učiněným, tzv. opomenutými důkazy nebo nejzávažnějšími procesními vadami nezvratně zatěžujícími proces dokazování způsobem neslučitelným s požadavky na uplatnění práva na obhajobu a celkové spravedlivosti řízení (viz tamtéž bod 34). b) vlastní posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
24. V posuzované věci stěžovatel prezentuje situaci tak, že soudy jej vzaly do vazby na základě pouhého nedostavení se ke dvěma hlavním líčením, z nichž se přitom řádně omluvil ze zdravotních důvodů. Zhodnocení věrohodnosti omluv stěžovatele z jednání soudu a úvaha, zda jejich neakceptovatelnost napovídá i existenci vazebního důvodu, nicméně náleží obecným soudům. Ústavní soud shledává, že soudy své závěry o důvodnosti vazby útěkové podrobně odůvodnily a podepřely řadou skutečností, jak je ostatně zřejmé z rekapitulace jejich odůvodnění výše. Pečlivě zvažovaly, zda dostupné informace svědčí o skutečné nemožnosti stěžovatele se dostavit k soudu se zdravotních důvodů, přičemž zcela logicky vyšly z informací o chování stěžovatele v dané věci i obecněji ve věcech dalších, indicií o možném ovlivnění lékařů vystavujících pro něj lékařské zprávy, či znaleckého posudku stran zdraví stěžovatele, který ve věci městský soud nechal vypracovat.
25. Soudy ve věci také dostatečně doložily, že stěžovatel nemá stálé bydliště, i že mu hrozí vysoký trest. Hrozba vysokého trestu ostatně byla následně potvrzena i nepravomocným odsouzením stěžovatele k osmi letům odnětí svobody.
26. Pokud stěžovatel Ústavnímu soudu dokládá leteckými snímky, že za domem č. 1433 v Š. na zahradě existuje další dům, a naznačuje, že se nacházel na jím uváděné adrese (pouze bez uvedení že až v zadním domě) a policie jej nenašla (při snaze doručit mu písemnosti ve věci jako předvolání k hlavnímu líčení a při pokusu realizovat prvý příkaz k zatčení ze dne 29. 11. 2024) jen proto, že jej hledala jen v prvém domě u ulice, Ústavnímu soudu není jasné, jak by mu měla tato argumentace prospívat. I pokud by se tam stěžovatel opravdu nacházel, faktem by zůstávalo, že existence a přístupnost tohoto druhého domu není z ulice zřejmá, a stěžovatel ani orgány o jeho existenci a pobytu v něm neinformoval. Případný pobyt stěžovatele v takovém domě by tak měl spíše charakter pobytu ve skrýši, než na místě, kde by mohl být kontaktován či zadržen, což svědčí o naplnění důvodu útěkové vazby.
27. Soudy uvážily i možnost použití méně omezujících opatření, jako je předvedení policejním orgánem nebo uložení pořádkové pokuty. Zde však logicky poukázaly na stěžovatelovu finanční situaci a na to, že stěžovatele se nedaří policii opakovaně zastihnout a v podstatě jej není odkud předvést. Nutnost vyčerpat možnost předvedením policejním orgánem podle § 90 trestního řádu vyžadovaná shora uvedenou judikaturou Ústavního soudu logicky nenastupuje tam, kde zjištěné skutečnosti, vyložené v odůvodnění soudu, ukazují, že předvedení není možné. V posuzované věci navíc lze hovořit o tom, že k vyčerpání prostředků před vzetím do vazby v podstatě došlo, když bylo zjištěno, že stěžovatele se nedaří zajišťovat ani příkazem k jeho zatčení (viz nezdařenost realizace příkazu ze dne 29. 11. 2024).
28. Ústavní soud neshledává, že by odůvodnění napadených rozhodnutí vykazovalo znaky libovůle, pro kterou by měl tato rozhodnutí zrušit. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečně konkrétní důvody odůvodňující důvodné obavy. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu.
29. Vzhledem k právě naznačenému charakteru vazebního řízení nejsou případné ani námitky stěžovatele proti znaleckému posudku MUDr. Boháče a způsobu jeho provádění. Vazební řízení má nutně zjednodušený charakter a nelze od něj očekávat dodržení stejných náležitostí dokazování a kvalitu důkazů, jako v hlavním líčení, a považovat za nutný například výslech znalce, či mít vysoké požadavky na rozsáhlost znaleckého zkoumání. Jestliže stěžovatel namítá, že mu bylo pouze umožněno se s posudkem seznámit, ale nebyl proveden jako důkaz, nutno zdůraznit, že pro posouzení důvodnosti ústavní stížnosti není klíčové, zda došlo k porušení podústavního práva, ale ústavně zaručených práv a svobod. I pokud snad nebyl striktně dodržen obvyklý procesní postup při provádění daného znaleckého posudku, stěžovatel nenamítá, že by mu postupem obecného soudu bylo znemožněno se s posudkem seznámit, nebo se k němu vyjádřit. Případné pochybení obecného soudu namítaní stěžovatelem tak zde nemůže dosahovat ústavněprávní intenzity.
30. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 2. října 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu