Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce zpravodaje Jana Svatoně a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Špačka, zastoupeného Mgr. Petrem Zemlákem, advokátem, sídlem Jiráskovo náměstí 121/8, Ostrava, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. listopadu 2024 č. j. 5 As 88/2024-55 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. března 2024 č. j. 25 A 13/2024-10, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, sídlem Vítkovická 3056/2, Ostrava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel rovněž navrhl, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů zastoupení v řízení před Ústavním soudem.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu (tj. vedlejšího účastníka) ve smyslu § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), který měl spočívat v neopravení chyby v údajích katastru nemovitostí, což vedlejší účastník stěžovateli sdělil oznámením ze dne 6. 12. 2023 č. j. OR-528/2023-807-2.
3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením žalobu odmítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). V odůvodnění konstatoval, že vzhledem k tomu, že stěžovatelova žaloba směřovala proti tvrzenému zásahu, který dosud nebyl ukončen, jedná se o klasickou zápůrčí zásahovou žalobu, přičemž podmínkou její přípustnosti je vyčerpání jiných právních prostředků ochrany nebo nápravy ve smyslu § 85 s. ř. s. V posuzované věci se stěžovatel mohl proti neprovedení opravy chyby v údajích katastru nemovitostí bránit ve správním řízení, na což byl daným oznámením upozorněn. Stěžovatel tak nevyčerpal jiné právní prostředky, které měl k dispozici.
4. Ke kasační stížnosti stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II). Též Nejvyšší správní soud shledal, že podmínkou přípustnosti zápůrčí zásahové žaloby je vyčerpání případného jiného právního prostředku ochrany nebo nápravy. Tím bylo v nyní posuzované věci sdělení vedlejšímu účastníkovi, že s jeho postupem stěžovatel nesouhlasí, přičemž vedlejší účastník by následně zahájil správní řízení podle § 36 odst. 4 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon), ve znění rozhodném pro projednávanou věc (dále jen "katastrální zákon"), a vydal v dané věci správní rozhodnutí, proti kterému by se stěžovatel mohl dále bránit opravným prostředkem ve správním řízení (odvoláním) a následně žalobou proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 a násl. s.
ř. s. Subsidiární pozice řízení o zápůrčí žalobě na ochranu před nezákonným zásahem ve vztahu k řízením o žalobách podle § 65 a násl. s. ř. s. vylučuje, aby se stěžovatel bránil žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s. proti neopravení tvrzené chyby v katastru nemovitostí, když může v této situaci založit povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelova žaloba tak byla krajským soudem zcela v souladu se zákonem odmítnuta jako nepřípustná podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 s.
ř. s.
5. Stěžovatel hodnotí postup obou soudů jako svévolný, částečně nepřezkoumatelný a přepjatě formalistický. Porušení svých práv spatřuje jednak v tom, že si v žalobě podané dne 22. 2. 2024 "vyhradil právo doplnit žalobní argumentaci" ve lhůtě 30 dnů z vážného důvodu, neboť poskytoval neodkladnou součinnost při odstraňování a vyšetřování havarijní události na soukromé energetické stanici. Dne 22. 3. 2024 stěžovatel doplnil žalobní argumentaci. Krajský soud na jeho žádost nijak nereagoval a dne 28.
3. 2024 stěžovatel obdržel napadené usnesení ze dne 7. 3. 2024. Krajský soud tak stěžovateli neumožnil doplnit žalobní argumentaci. Oba soudy navíc konstatovaly, že žaloba měla směřovat proti zásahu, který dosud trvá. Jakékoli odůvodnění, proč tomu tak má být, co soudy k tomu závěru vedlo apod., ovšem v napadených rozhodnutích nelze nalézt, takže stěžovatel nemá jak dovodit, proč soudy k takovému závěru došly. Konečně je stěžovatel přesvědčen, že postup podle § 36 odst. 4 katastrálního zákona by nevedl k ochraně jeho práv a nevedl by ani k nápravě stavu věci.
Vedlejší účastník by sice vydal správní rozhodnutí, ovšem jeho obsahem by logicky nemohlo být nic jiného, než že oprava provedena nebude. Stěžovatel by následně musel podat opravný prostředek, o jehož vyřízení si nedělá žádné iluze. Těmito z pohledu stěžovatele "zbytečnými" řízeními by stěžovatel nápravy nedosáhl, pouze by musel vést další řízení, která by trvala nepřiměřeně dlouhou dobu (klidně i několik let) a nic by se nezměnilo jak ve vztahu k zapsaným údajům, tak ve vztahu k vědomí třetích osob, že takové řízení probíhá.
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471)].
8. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud konstatuje, že odůvodnění závěrů správních soudů (sub 3 a 4) o nutnosti odmítnout žalobu stěžovatele je ústavně souladné. Zejména nutno zdůraznit správný závěr Nejvyššího správního soudu (v bodech 15 a 16 napadeného rozsudku), že případná korektní procesní aktivita stěžovatele by vedla k tomu, že by katastrální úřad vydal ve věci správní rozhodnutí, které by pak po vyčerpání opravného prostředku ve správním řízení bylo napadnutelné žalobou proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu § 65 a násl. s.
ř. s. Nejvyšší správní soud pak opakovaně ve své judikatuře konstatoval, má být upřednostněna právě možnost obrany cestou žaloby proti správnímu rozhodnutí, a to proto, že právě toto řízení nejlépe naplňuje principy, na nichž je správní soudnictví v České republice vybudováno, zatímco řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem má pouze doplňkovou (subsidiární) povahu (srov. např. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2017 č. j. 6 Afs 270/2015-48, č. 3579/2017 Sb. NSS.) To platí bez ohledu na to, že stěžovatel považuje takové řízení za "zbytečné".
11. Ústavní soud konstatuje, že podrobné právní závěry správních soudů jsou obsáhle a důkladně odůvodněny, a to i s odkazy na příslušnou právní úpravu a relevantní judikaturu, pročež nelze tyto právní závěry označit za neústavní. Ústavní soud tak zjistil, že k porušení kautel práva na řádně vedené soudní řízení nedošlo. Ústavní soud také neshledal prvky libovůle či porušení jiného atributu právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy. Z předložených podkladů je přitom evidentní, že žaloba stěžovatele byla řádně projednána a přezkoumána v řádně vedeném soudním řízení.
Tvrzené a ústavně zaručené právo stěžovatele na přístup k soudu v mezích ústavního pořádku proto porušeno nebylo. Takovéto posouzení nemohou změnit ani okolnosti uvedené stěžovatelem v ústavní stížnosti. Konkrétně, jak ostatně správně zdůraznil Nejvyšší správní soud v bodě 17 napadeného rozsudku, s ohledem na odmítnutí žaloby jako nepřípustné podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 85 s. ř. s. neměl krajský soud důvod čekat na případné doplnění žaloby ani povinnost na toto doplnění výslovně reagovat.
Doplnění či rozhojnění žalobní argumentace by nic nezměnilo na nutnosti odmítnutí od počátku nepřípustné žaloby. Nebylo tak nijak zasaženo do stěžovatelova práva na soudní ochranu.
12. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
13. K návrhu stěžovatele, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů tohoto řízení, se konstatuje, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak; v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Přiznání náhrady nákladů řízení v řízení před Ústavním soudem je rozhodnutím výjimečným, například jako svého druhu sankce vůči tomu, kdo svým postupem zásah do ústavních práv vyvolal a vzhledem k okolnostem by tedy měl tímto způsobem nést následky. Zejména vzhledem k faktu, že stěžovatel nebyl v řízení úspěšný, neshledal Ústavní soud důvod pro přiznání této náhrady nákladů řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu