Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2012 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti Ing. M. Š., zastoupeného JUDr. Michalem Vejlupkem, advokátem se sídlem Pařížská 6, 400 01 Ústí nad Labem proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2012 č. j. 13 Co 532/2011-532, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Po rekapitulaci průběhu pravomocně skončeného řízení stěžovatel uvádí, že se žalobou podanou proti státu domáhal náhrady škody, která mu údajně vznikla nesprávným úředním postupem v řízení vedeném Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 42 Nc 19161/2007.
Stěžovatel nesouhlasí s názorem obecných soudů vyslovených v jejich rozhodnutí, že délka předmětného exekučního řízení nebyla s ohledem ke všem okolnostem této věci nepřiměřená, a že nelze dospět k závěru o nesprávném úředním postupu orgánu státní moci v exekučním řízení. Soud prý v napadeném rozsudku nesprávně opřel svůj závěr o neexistenci průtahů v řízení, jako základního předpokladu odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup, o konstatování využívání opravných prostředků stěžovatelem k ochraně jeho práv. Taková argumentace, podle názoru stěžovatele, nesprávně eliminuje odpovědnost státu za činnost státního orgánu a nesprávně ji přenáší na toho účastníka řízení, který při ochraně svých práv jen využíval procesních prostředků daných mu zákonem.
Podstatou ústavní stížnosti je zodpovězení otázky, zda obecné soudy ústavně konformním způsobem interpretovaly příslušné právní předpisy a jestli splnily svoji povinnost poskytnout ochranu ústavně zaručeným základním právům stěžovatele. V projednávané věci jde o to, zda může obstát z ústavního pohledu závěr, k němuž dospěly obecné soudy, a který byl důvodem zamítnutí žaloby stěžovatele.
Občanskoprávní spor byl veden o to, zda stěžovateli byla způsobena majetková újma (škoda) v důsledku nesprávného úředního postupu v průběhu exekučního řízení vedeného Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 42 Nc 19161/2007.
Ústavní soud vázán při svém rozhodování petitem ústavní stížnosti, který je pro něj závazný, nejprve konstatoval, že v exekuční věci vedené Okresním soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 42 Nc 19161/2007 téhož stěžovatele bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 998/09
(N 152/53 SbNU 849) zrušeno usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 2. 2009 č. j. 42 Nc 19161/2007-74, jímž označený soud rozhodl o zamítnutí námitek stěžovatele proti příkazu k úhradě nákladů exekuce vydanému pověřeným soudním exekutorem. Důvodem pro zásah Ústavního soudu bylo nesprávné stanovení výše odměny pověřeného soudního exekutora. V tomto ohledu jde o rozhodnutí odlišné od podstaty nyní projednávané ústavní stížnosti.
Podle platné judikatury nesprávným úředním postupem, v jehož důsledku stát odpovídá za škodu způsobenou poškozenému ve smyslu ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., mohou být s ohledem ke všem okolnostem projednávané věci také neodůvodněné průtahy v soudním řízení.
Listina účastníkovi řízení garantuje právo na projednávání věci bez zbytečných průtahů (viz čl. 38 odst. 2 Listiny). Z této formulace vyplývá, že při zjišťování odpovědnosti za průtahy v řízení se nelze omezit jen na samotnou délku řízení, ale je třeba se zabývat i důvody, které délku řízení způsobily. Je tomu tak proto, že v každém řízení je třeba respektovat i ostatní základní práva všech účastníků řízení, zejména právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Projednání věci bez zbytečných průtahů proto nemůže vést k popření ostatních základních práv, která musí být v řízení respektována (shodně viz usnesení ze dne 15. 3. 2010 sp. zn. II. ÚS 209/12 , dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Obecné soudy se proto důvodně zabývaly zjištěním, jestli příčiny, které vedly k exekučnímu řízení trvajícímu jeden rok a téměř 7 měsíců, nespočívaly v případných obstrukčních postojích jejich účastníků, či jestli řízení bylo plynulé, při respektování ostatních základních práv jeho účastníků. Zjištění obou soudů, že délka exekučního řízení vzhledem ke složitosti věci, procesním postojům jeho účastníků a postupu exekučního soudu a pověřeného soudního exekutora nebyla nepřiměřená, bez zásadních průtahů, a že tedy nelze dovozovat v tomto smyslu nesprávný úřední postup jako jeden ze současně (kumulativně) splněných předpokladů odpovědnosti státu, v dané věci odpovídá postulátům spravedlivého procesu.
Protože obecné soudy v projednávané věci nezjistily existenci průtahů v exekučním řízení, jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu, nebylo potřebné se dále zabývat i naplněním dvou zbývajících - vzniku škody a příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Výtky stěžovatele, že obecné soudy, resp. odvolací soud při svém rozhodování nesprávně zvažoval i využívání všech zákonných opravných prostředků stěžovatelem, nejsou s ohledem na výše uvedené skutečnosti důvodné. Jejich využití v průběhu celého exekučního řízení ostatně nebylo odvolacím soudem "přičteno k tíži stěžovatele", jak se stěžovatel mylně domnívá. Rekapitulace průběhu předmětného exekučního řízení provedená odvolacím soudem v souvislosti s posouzením přiměřenosti jeho délky je věcně správná a z ústavněprávního hlediska jí nelze vytknout žádné závady.
Protože Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod, z důvodů výše uvedených mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. května 2012
Jan Musil v. r. předseda senátu Ústavního soudu