Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti JUDr. Stanislava Cenka, zastoupeného Mgr. Milanem Schagererem, advokátem, se sídlem Plzeňská 276/298, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. dubna 2024, č. j. 1 As 23/2024-37, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze 17. ledna 2024, č. j. 59 A 49/2023-128, rozhodnutí Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 8. června 2023, sp. zn. KULK 41120/2023, a nesouhlasu ředitele Krajského úřadu Libereckého kraje ze dne 5. 5. 2023, sp. zn. KULK 32814/2023, se jmenováním stěžovatele do funkce vedoucího úřadu, tajemníka Městského úřadu X, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Krajského úřadu Libereckého kraje a ředitele Krajského úřadu Libereckého kraje, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 3 odst. 1, čl. 10 odst. 3, čl. 21 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel se ucházel o místo tajemníka Městského úřadu X ve výběrovém řízení dle zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o úřednících"). Výběrovou komisí města byl na toto místo vybrán, se jmenováním však ve smyslu § 103 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), nevyslovil souhlas ředitel Krajského úřadu Libereckého kraje (dále jen "krajský úřad"). Ředitel krajského úřadu shledal nesoulad mezi doloženým životopisem stěžovatele a čestným prohlášením stěžovatele o dosavadní praxi. Uzavřel, že stěžovatel požadovanou praxi nemá.
3. Proti sdělení ředitele krajského úřadu o neudělení souhlasu podal stěžovatel odvolání navzdory poučení, že "proti tzv. jiným správním úkonům (aktům) dle části čtvrté správního řádu (§ 154 a násl. správního řádu) není opravný prostředek přípustný". Krajský úřad vzhledem k obsahu podání nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro postup podle § 156 správního řádu (možnost opravy vad ve vyjádření, osvědčení nebo sdělení správního orgánu). Tyto důvody neshledal. Odvolání jako nepřípustné zamítl.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského úřadu o zamítnutí odvolání správní žalobu. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že souhlas (sdělení) nezakládá, nemění, neruší ani závazně nedeklaruje práva a povinnosti konkrétních osob, a nejedná se tudíž o rozhodnutí dle správního řádu, proto krajský úřad odvolání správně zamítnul jako nepřípustné.
5. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatele, neboť shledal závěry krajského soudu věcně správné a přezkoumatelné.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje, že byl vítězem výběrového řízení a tvrdí, že udělení nesouhlasu ředitelem krajského úřadu k jeho jmenování je věcně nesprávné. Většinu své argumentace věnuje tvrzené nesprávnosti závěru ředitele krajského úřadu o nedostatečné praxi a opakuje argumenty, které předestřel krajskému úřadu a správním soudům.
7. Tvrdí netransparentní a nerovný přístup k účastníkům výběrového řízení, z čehož dovozuje porušení čl. 3 odst. 1 a čl. 21 odst. 4 Listiny. Dále tvrdí neoprávněné zacházení s osobními údaji při výběrovém řízení, z čehož dovozuje porušení čl. 10 odst. 3 Listiny.
8. Zpochybňuje závěr soudů, že proti sdělení o nesouhlasu se nelze bránit odvoláním, resp. následně správní žalobou. Krajský úřad i správní soudy pochybení ředitele krajského úřadu věcně neřešily, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
10. Ústavní soud úvodem připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž pouze k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy přísluší. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, pokud by byla jeho aplikace v konkrétním případě neústavní. Jinak však nemůže skutkové a právní závěry správních orgánů či správních soudů přehodnocovat.
11. Právo na soudní ochranu obecně nezaručuje nárok na rozhodnutí, které bude pro stěžovatele příznivé, nýbrž nárok na přístup k soudu, který věc posoudí v souladu s čl. 36 odst. 1, resp. čl. 36 odst. 2 Listiny.
12. Ústavní soud nejprve posoudil, zda stěžovateli nebyl odepřen přístup k soudu. Správní soudy vyšly ze závěru, že sdělení ředitele krajského úřadu o nesouhlasu se jmenováním do funkce tajemníka městského úřadu není rozhodnutím vydaným ve správním řízení, ale tzv. jiným správním úkonem dle části čtvrté správního řádu. Nelze tudíž proti němu podat odvolání. Tento závěr vychází např. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 3. 2022, č. j. 7 As 338/2021-21, přičemž soudy dostatečně zdůvodnily, proč jsou závěry uvedeného rozsudku aplikovatelné i na posuzovanou věc.
Lze stručně shrnout, že pozice tajemníka městského úřadu není služebním poměrem, nýbrž jde o pracovní poměr podléhající zákoníku práce. Otázka vzniku či zániku pracovního poměru spadá do působnosti civilních soudů. Je tak zcela akceptovatelný závěr správních soudů, že sdělení souhlasu či nesouhlasu ředitele krajského úřadu představuje završení úkonů vedoucích ke vzniku či zániku daného pracovního poměru a bylo by nesystémovým řešením, pokud by část těchto úkonů byla přezkoumatelná cestou opravných prostředků ve správním řízení.
13. Z pohledu práva na přístup k soudu je podstatné, že se stěžovatel může, jde-li o vznik jeho pracovního poměru, obrátit na civilní soudy. Správní soudy mu poskytly ochranu, která byla v rámci správního soudnictví možná. Tedy přezkoumaly, zda zamítnutí odvolání krajským úřadem bylo věcně správné. Ani v tomto ohledu nelze správním soudům nic vytknout, neboť dle správního řádu se lze odvolat jen proti rozhodnutím, která lze považovat za rozhodnutí podle § 67 odst. 1 správního řádu, tj. proti aktům, jimiž se zakládají, mění či ruší práva či povinnosti konkrétní osoby. Sdělení je naopak jiným správním úkonem, jež nemá konstitutivní či deklaratorní účinky, nevydává se ve správním řízení a nelze se proti němu odvolat, o čemž byl ostatně stěžovatel ve sdělení ředitele krajského úřadu poučen. Správní soudy tak přezkoumaly, zda byl postup krajského úřadu (zamítnutí odvolání) zákonný, čímž naplnily svou ústavní roli ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny.
14. Většinu námitek, které se týkají tvrzené způsobilosti stěžovatele zastávat příslušnou pracovní pozici, resp. tvrzeného vadného posouzení jeho praxe, může stěžovatel uplatnit v civilním řízení. Tyto námitky tak nebyly předmětem posuzování správních soudů, a nemohou být vzhledem k subsidiaritě ústavní stížnosti posuzovány ani Ústavním soudem, dokud se s nimi nevypořádají obecné soudy v rámci civilního řízení.
15. Ústavní soud uzavírá, že po vyhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí, nemůže přisvědčit stěžovateli, že by napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručená práva.
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu