Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 5. srpna 2010 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Kůrky a soudců Jiřího Muchy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti České televize, se sídlem Kavčí Hory, Praha 4, IČ 00027383, právně zastoupené JUDr. Daliborem Kalcso, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 719, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 5. 2010 č. j. 12 Co 132/2010-37, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a za účasti Okresního soudu v Olomouci, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, které zaměřila do výroku o nákladech řízení. Tvrdila, že důvody pro aplikaci ust. § 151 odst. 2 o. s. ř. a vyhlášky č. 177/1996 Sb. o mimosmluvní odměně nejsou dány a okresní soud měl naopak stěžovatelce jako žalobkyni přiznat náklady v plné výši podle vyhlášky č. 484/2000 Sb.
K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v záhlaví označeným usnesením ze dne 17. 5. 2010 tak, že se napadené rozhodnutí soudu prvého stupně ve výroku o nákladech řízení potvrzuje. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Své rozhodnutí krajský soud odůvodnil tak, že použití ust. § 151 odst. 2. o. s. ř. považuje v daném případě za správné a rovněž shledává mimořádné okolnosti pro přiznání odměny dle vyhl. č. 177/1996 Sb. namísto vyhl. č. 484/2000 Sb.
Dle stěžovatelky byl postup obecných soudů, které v daném případě aplikovaly ust. § 151 odst. 2 o. s. ř., neodůvodněný, neodpovídal konkrétním skutkovým okolnostem případu a postrádal logický smysl. Tímto postupem mělo dojít k porušení ústavně garantovaných základních práv stěžovatelky.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě bez dalšího oprávněn do pravomoci těchto soudů zasahovat. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody.
Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že zásadně jde o kompetenci obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení podústavního práva, nýbrž by měl již charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti. V projednávané věci však o takový případ zcela zjevně nejde. Ústavnímu soudu nezbývá, než odkázat též na závěry, jež v minulosti zaujal v obdobně bagatelních věcech (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 ,
IV. ÚS 695/01 ,
IV. ÚS 248/01 ,
IV. ÚS 8/01 a další, nověji viz usnesení sp. zn. II. ÚS 2538/09 ,
III. ÚS 1307/10 a další, dostupná v databázi NALUS), kdy lze k přezkumu z hledisek ústavněprávních přikročit jen v případech zcela evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, případně, jde-li o otázky zcela principiálního významu. Tento závěr plyne již ze zásad sebeomezení a minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů, jež Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje. Až na uvedené zcela výjimečné případy Ústavní soud při posouzení ústavní stížnosti vždy přihlíží k faktickým důsledkům zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu.
Jinak by se totiž ochrana poskytovaná ze strany Ústavního soudu mohla stát jen formální, a to jak z obecného hlediska, tak z hlediska přímo dotčeného subjektu. Pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání relativně nepatrné finanční částky, jsou totiž zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát či jiný subjekt.
(Signifikantní může být již jen porovnání nákladů na právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem, blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1679/09 , dostupné v databázi NALUS).
S ohledem na výše uvedené byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Obiter dictum lze připomenout, že ve vztahu k posouzení tzv. bagatelních věcí byl v judikatuře Ústavního soudu formulován i závěr přísnější, totiž že v těchto případech je navrhovatel k podání ústavní stížnosti osobou zjevně neoprávněnou ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (usnesení sp. zn. II. ÚS 597/10 ,
I. ÚS 163/10 ).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. srpna 2010
Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu